A tak se rodí hvězda. Pokus o medailon
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Ticho, které vloni následovalo po vydání prvního svazku Díla Pavla Juráčka, souboru povídek z 50. let, nazvaném Prostřednictvím kočky, bylo hutné, překvapivé a hnusné. Recenzí se sešlo poskrovnu, třebaže knížka to byla vstřícně útlá. Nezabodovala ani v žádných anketách či literárních cenách.
Přitom kdo si ji přečetl, patrně nepřehlédl, že má co dělat se suverénním dílem, navíc významným doplňkem desetiletí, které svou hysterií a vůlí k totální likvidaci jiného než oficiálního světonázoru nemá v české historii obdoby – blíží se mu jen pobělohorské řádění. A tak ono loňské ticho bylo a je divné ze dvou důvodů: jednak kvůli rozruchu, jaký vyvolalo roku 2003 zveřejnění části Juráčkových přísných deníků (ta část z let 1959 až 1974 čítala na jedenáct stovek stran, a jak vidno z datace, její edice vynechala právě dekádu národního šílenství). A jednak kvůli rozruchu a jakémusi „novému obdivu“ pro žánr povídky, jaké před pár lety vyvolalo vydání Povídek básníka a překladatele Jana Zábrany, které si s těmi Juráčkovými jsou v lecčems podobné, od stylistické bravury po schopnost „psát film“. Leč znovu se humbuk holt nestrhl.
Možná se něco stane až letos, protože Juráček, stále připomínaný jako hvězdné dítě české filmové „Nové vlny“, má v srpnu osmdesáté výročí narození, to bude připomenuto třeba na Letní filmové škole v Uherském Hradišti přehlídkou jeho filmů, a protože péčí editora Pavla Hájka právě vychází desátý svazek autorova Díla: Situace vlka. Zahrnuje jednak rozkošný Juráčkův rozbor zlatokopecké povídky Jacka Londona, vydané česky pod titulem Neočekávané, která posloužila jeho „psychologickému westernu“ jako podklad, jednak autorovu synopsi filmu, filmovou povídku, literární scénář i rozhlasovou hru, jež vznikla později jako reakce na nemožnost natočit film. Svazek obsahuje i kopie autorových náčrtků map aljašské krajiny, jimiž si Juráček krátil čas, když mu nešlo psaní. Editor a následně ani novinář se nad tímto svazkem a vůbec celým Juráčkovým dílem, jak prozatím bylo prezentováno, vlastně ani nemusí snažit napínat mysl. Úvodní úkol je totiž jasný: Juráčkovo nepochybné dílo ‑ včetně pozoruhodných příběhů, které se kolem něj udály ‑ je totiž nejprve nutno vypravit do světa, propagovat ho a teprve pak o něm pořádně diskutovat. Editor má situaci jednodušší než u jiných autorů, protože Juráček byl na své dílo hrdý, byl si vědom svého talentu a dbal na to, aby se s jeho texty zacházelo slušně. A taky to byl pořádný člověk, takže si na všecko vedl desky, v nichž složky svého díla pořádal. (Taky proto dostal kvůli Juráčkovým kulatinám desátý svazek přednost před jinými, ale nevadí to, protože Hájek každý svazek zamýšlené dvanáctisvazkové edice rozvrhuje tak, aby byl nezávislý na celku.)
Podlaha. Strop. Sklep.
Málem přitom nebylo co zveřejňovat. Když Juráček v květnu 1989 zemřel, zůstal jeho byt, jak taky při jeho psavé výkonnosti jinak, plný papírů. Po sametové revoluci nový majitel domu chtěl nabytou nemovitost začít konečně používat, a tak tlačil na Juráčkova syna, aby ji vystěhoval. Jelikož Marek Juráček tehdy žil v zahraničí a do Prahy jen dojížděl, požádal několik svých přátel, aby mu se stěhováním pomohli a otcovu pozůstalost schovali na čas u sebe. Odnášeli ji skoro pokoutně, po nocích, ale do data vymezeného majitelem bytu nestihli vzít všecko. Marek Juráček dle svých slov přednostně bral, co se mu na pohled zdálo důležité, ostatek nechal ležet. Jeho „rozhodnutím“ tak zmizel třeba celý soubor Juráčkovy poezie, z níž zbyly jenom soupisy a názvy básní a sbírek (skutečně to byl důsledný autor). Několik básní sice bylo otištěno v prvním výboru Juráčkova díla, který vyšel (Postava k podpírání editora Miloše Fikejze, 2001), ale jejich celek je nejspíš navždy ztracen. To je škoda už kvůli tomu, že nepůjde zcela postihnout zvraty a napětí kolem nich, jež ve své tvorbě Juráček dvakrát provedl. Začal jako básník, poezie mu byla nejvyšší možností vyjádření, trochu zestárl a soustředil se na prózu, a když se mu nedařilo dopsat román (zvažovalo se jeho vydání ve slavné edici Československého spisovatele Život kolem nás), oddal se filmovému vyprávění. Neví se tedy ani, co všecko zmizelo. Jisté je, že chybí třeba Juráčkova verze scénáře k prvnímu filmu Věry Chytilové Strop.
Ani jeho historie není prosta pozoruhodného osudu: Chytilová napsala k filmu svůj scénář, ale ten se na FAMU nelíbil, a tak poprosila o pomoc právě Pavla Juráčka. Ten byl okamžitě, od svého nástupu na filmovou fakultu, brán jako mimořádný talent, s nímž se žádný jeho spolužák, přinejmenším literárně, nemůže rovnat. Ostatně žádný z nich nikdy tolik nepsal. Juráčkovy scénáře byly tehdy přijímány k výrobě takřka automaticky. Pro Chytilovou tak svou verzi napsal, jenže ta ji od počátku plánovala použít jako zástěrku, aby jí bylo dovoleno film natočit. A točila podle svého. Když se Juráček přišel na natáčení podívat a zjistil, že vzniká něco jiného, než co připravil, rozčílil se a po příslušné dramaturgické a produkční skupině požadoval vyškrtnutí z titulků. Nakonec, když výsledek Chytilové zhlédl, však litoval, že to udělal, protože film shledal jako vynikající. Jeho text pro Strop ovšem v Archivu Pavla Juráčka, jímž aktuálně disponuje Knihovna Václava Havla, která taky Juráčkovy spisy vydává, není. Možná je v pozůstalosti Věry Chytilové, ale tu její rodina prozatím střeží a nedovoluje k ní přístup. Dokonce je slyšet domněnky, že rodina plánuje pozůstalost zničit, aby po režisérce zůstalo jen hotové dílo.
Historka o vzniku Stropu je užitečná nejen coby úryvek z tuzemských filmových dějin, ale taky jako ukázka Juráčkova uvažování. Běžně se o něm mluví jako o pyšném nebo nemocném člověku, zahleděném do sebe sama. Pravda, zničilo ho užívání léků a nadměrné pití, kterým reagoval na svůj pracovní arest za normalizace. Ocitl se v nemilosti, když sovětskou okupaci označil za první období dějin, kdy byl zničen vřelý český vztah k Rusům, a vrátil stranickou legitimaci. Vina oblíbených dětí bývá trestána přísněji ‑ stejně tak v případě Juráčka, jenž byl docela vyloučen z tvořivé společnosti. Z nouze emigroval do západního Německa, ale směl se do Československa vracet. Svolením k návštěvám ho StB zdiskreditovala před exilem i disentem, takže Juráčkovi nikdo nevěřil, ačkoli prozatím není zjištěno, že by někdy někoho udal. Slíbil sice estébákům, že s nimi bude hovořit, ale ne, že jim bude donášet. V jeho pozůstalosti jsou přípisy, co na které schůzce řekl, které se kryjí s tím, co si znamenala tajná policie. O Václavu Havlovi například odmítl mluvit, protože je to jeho kamarád a o kamarádech se nemluví. Studium jeho textů tedy svědčí o jiném charakteru autora, než jaký vešel do obecného povědomí. Jsou o profesionálovi, vědomém si svých schopností a možností a uvažujícím o nich věcně, nikoli sentimentálně, jak je v kraji zvykem. Tak ovšem přistupuje i ke druhým – a tím dráždí a působí jako sociopat.
Psovité šelmy z půlky světa
Zrovna vydaná Situace vlka je z nejdůležitějších Juráčkových textů. Řekněme „thriller o vině a trestu“ se podle Juráčkova zvyku soustředí na jednání postav a lidské nitro ve vyhrocených situacích a atraktivních lokacích: konkrétně dumka o tom, zda vraždu, spáchanou v pustině, řešit okamžitou odplatou beze svědků, anebo zdlouhavým putováním za soudní spravedlností. Tuhle svou civilizační sondu psal Juráček na přání a pobídku režiséra Jana Schmidta, kterému Barrandov zkraje 70. let povolil vybrat si text z Londonova díla a natočit ho. Byly na to dokonce větší peníze, snímek měl vznikat v sovětské koprodukci. Juráček, už zakázaný, Schmidtovi nejdříve odmítl. Nakonec ale souhlasil, na chalupě při řezání dřeva spolu vymysleli nový syžet, Schmidt slíbil hotový text pokrýt svým jménem. Jenže záměr prozradil, dověděli se o tom na Barrandově a film byl stopnut. Juráček pak dal práva na jeho natočení své první ženě do Německa, kde však její nový manžel inkasoval producentskou zálohu, ale film nevznikl. Zoufalý Juráček, který celoživotně sledoval, jak peníze za jeho práci inkasuje vždy někdo jiný, usiloval získat práva zpět. Mezitím připravil rozhlasovou verzi příběhu, ani ta se však nedočkala realizace. Nakonec v německé televizi vznikla jedna adaptace, avšak producenti jí změnili konec. Po revoluci se film znovu pokusil natočit Jan Schmidt. Bohužel v Tatrách, představujících Aljašku, nebylo v půli 90. let dost sněhu, psi se zatoulali do Polska a pokus natočit film v Kanadě selhal na tom, že se mezi letišti ztratila technika. Našla se, až když štábu končila víza. Natočeny jsou tedy pouhé útržky a bude napínavé sledovat, zda se po knižním vydání někdo chopí aspoň rozhlasové verze.
Každopádně když Hájkovo snažení dopadne dobře a vyjde celá edice v tvaru, v jakém ji zamýšlí (to nebývá v tuzemsku zvykem, obvyklá jsou torza záměrů), a když se podaří vydat kompletní Juráčkovy deníky, jak má od příštího roku v plánu nakladatelství Torst, čeká českou literaturu revize jejích dějin. Vždyť Juráček dosud nemá heslo ani ve Slovníku českých spisovatelů po roce 1945, který si klade nárok být základní příručkou posledního půlstoletí zdejšího písemnictví. Změnu ale čeká tuzemské uvažování o textech vůbec: Juráčkova tvorba stírá rozdíly mezi psaním pro knihu a film, který by právě s přispěním Díla Pavla Juráčka mohl oklikou přes literaturu proniknout do školní výuky jako plnohodnotný předmět. Ostatně, neměli jsme po válce mnoho dobrých scenáristů. Soustředěností k tvaru, jeho kvalitou a úzkostí (a ano, někdy nářkem), kterou svému dílu projevuje, se Juráčkovi blíží jen Vladimír Körner.
Pavel Juráček: Situace vlka. Western 1971–1982 (10. svazek Díla Pavla Juráčka). Vydala Knihovna Václava Havla roku 2015. 1. vydání. 280 s.