Úspěšný film Baby Driver diváka vrací do dob, kdy zlatým hřebem filmového „napínáku“ byla honička v autech. Na jeho počest proto přinášíme subjektivní výběr nejlepších filmových honiček posledních desetiletí.

Letní film by měl člověku přinést vlny letních, tedy nekomplikovaných emocí a vzruchů – napětí, úžas, strach, smích, zvýšený tep a pobavený romantický sentiment, neměl by člověka přetěžovat, ať už nepřiměřenými intelektuálními nároky, nebo (častější případ) otravnou pitomostí, již ignorovat zhusta vyžaduje značné intelektuální úsilí. Snímek Baby Driver britského režiséra Edgara Wrighta zůstal stát pár kroků před metou letního ideálu. Ve svých nejlepších okamžicích je to film velice a jaksi samozřejmě lehký, inovativní a radostně retro. Edgar Wright točí především láskyplné parodie žánrových snímků, možná by se jeho filmy daly spíš označit za rozesmátá vyznání – akčnímu filmu přelomu 80. a 90. let (Jednotka příliš rychlého nasazení), klasickému zombie hororu (Soumrak mrtvých), sci-fi (Paul).

Baby Driver je oslava dvojího fanouškovství – hudebního a taky lásky k především americké žánrové klasice druhé půle 20. století. Je to love story, jejíž protagonisté – mladík přezdívaný Baby (Ansel Elgort) a jeho milá Debora (Lily Jamesová) – milují hudbu a jsou schopni o ní dlouze a vášnivě rozmlouvat. Hudba je jejich život, pro Babyho ještě výrazněji, většinu času má na uších sluchátka, aby odclonil úporný tinitus. Neustále vnímá rytmus a přizpůsobuje mu svůj život. Je to docela nebezpečná existence, je členem gangu elegantních lupičů, který vykrádá banky: Babyho úloha je řídit únikové vozidlo – a je v tom zatraceně dobrý. Na každou loupež si vybere odpovídající skladbu a řídí pak v jejím rytmu, Wrightův film se tak stává něčím na způsob prvního muzikálu pro auta, v němž protagonisté nezpívají a netančí, místo nich tak činí stroje na čtyřech kolech. První honička z Baby Drivera je suverénně „naražená“ na výbornou píseň Bell Bottoms od Jon Spencer Blues Explosion. Wrightovi se v té scéně (a vůbec v prvních dvaceti minutách Baby Drivera, po nichž, bohužel, filmu spadne řemen) podařilo nejenom „vzdát poctu“ nějakému žánru nebo tradiční složce filmového příběhu dávnějších dob, ale také ho inovovat. Vrátit film do zlaté éry honiček v autech – vrcholného vyjádření filmu jako pohyblivých obrázků, v nichž snímání a střih byly dostatečně přehledné na to, aby si každý divák mohl být jistý, že někdo musel bláznivě dobře řídit auto, když se natáčelo. A ty tradiční postupy a choreografie posunout zase o kousek dál. Hrdou tradici filmové honičky v autech si troufnu připomenout v následujícím subjektivním výběru jejích vrcholů.

Francouzská spojka (1971, režie: William Friedkin)

Samozřejmá volba a taky nepominutelná. Úžasná honička v autech je jedním z vrcholů úžasného a v něčem i převratného filmu. Syrové a promyšlené, dokumentárně působící stylizace natočeného filmu. Posedlý policajt „Pepek“ Doyle (Gene Hackman) na stopě mezinárodního pašeráka drog v New Yorku, který ve filmu působí jako upadající megapole, špinavé město hemžící se špinavými lidmi. Krutý svět, který svými principy nakazil i Pepka, ničí ho. Pepkův protivník na policistu pošle zabijáka, útok se nezdaří, gangster utíká nadzemní drahou, Pepek vlak začne pronásledovat autem a zbytek je historie. Honička natočená nesmírně vtahujícím způsobem, nesená dvojí posedlostí – unikajícího i pronásledovatele, který kvůli dosažení cíle riskuje životy mnoha lidí. Dokonalosti té sekvence režisér Friedkin dosáhl díky tomu, že se choval stejně maniakálně jako jeho hrdina. Natáčelo se ne úplně legálně, na méně kontrolovaných ulicích, část záběrů vznikla v regulérním newyorském provozu. Friedkin je natáčel zevnitř auta řízeného Billem Hickmanem, ujal se toho prý proto, že na rozdíl od kameramana Owena Roizmana neměl děti. Některé záběry, v nichž se Pepkovo auto tak tak vyhne srážce, prý vůbec nebyly inscenované (ne ale ten, v němž policista skoro porazí mladou ženu s kočárkem). Dřív by mi to všechno přišlo jako velká frajeřina, dnes si však nejsem jistý, jestli dosažená dokonalost za to riziko stála.

Bullittův případ (1968, režie: Peter Yates)

V žebříčcích nejlepších honiček se Bullittův případ s Francouzskou spojkou střídá na prvním místě. Není se co divit. Opět umanutý a charismatický hrdina, neortodoxní policajt, tentokrát v podání Stevea McQueena. Opět velmi silný genius loci, pronásledování začíná v San Francisku s jeho prudkými kopci, které při stoupání omezují horizont, cestou dolů z nich auta nadskakují, nad tím žhavé kalifornské slunce, pak skoro prázdné dálnice za městem, na nichž se z honičky stává óda na rychlost, zvuk motoru, McQueenovu tvář a Ford Mustang. Padouši zhynou v ohnivé kouli – přiměřeně orgasmický finiš.

Prácička v Itálii (1969, režie: Peter Collinson)

Honička ne jako psychodrama, ale jako radostná hra, cirkusový spektákl. Charismatická parta britských lupičů vedená Michaelem Cainem naplánuje troufalou loupež v Turíně. Součástí únikového plánu je sabotáž hypermoderního (podle tehdejších měřítek) systému řízení ve městě, vyvolají tak monumentální dopravní zácpu. Zároveň mají vymyšlenu „objízdnou trasu“, vede po schodištích úředních budov, podloubími, koryty vodních toků, po střechách, občas musejí v autech přeskočit ulici… Suverénně ji absolvují ve vozech mini cooper v národních barvách (ve filmu se občas vtipkuje na téma upadající Británie a rozvíjejícího se kontinentu), dokonale zamotají hlavu bezradné italské motorizované policii. Honičku odřídil Rémy Julienne, hvězda mezi filmovými jezdci té doby, stěžoval si prý, že se mu nepovedlo protočit coopera kolem dokola, když řídil rozhoupané vozidlo vodovodním potrubím. Velmi britské je vyvrcholení sekvence. Poté, co lupiči přesedli do autobusu, se vybourají na silnici v Alpách, jejich vozidlo balancuje nad propastí a vypadá to, že budou muset uloupené zlato hodit dolů, aby se zachránili. Velice britské elegantní loserství.

Drive (2011, režie Nicolas Winding Refn)

Drama dánského režiséra Refna je jedním z nejpřeceňovanějších filmů tohoto století, zatěžkané urputnou vážností, která se občas překlopí do nezamýšlené švandy. Úvodní honička v autech je ale nádherná, Refnovi a jeho týmu se v ní podařilo přijít s něčím skutečně novým. Ryan Gosling s kamennou tváří odváží pár ranařů z místa loupeže. Nedojde ale na obligátní zběsilou jízdu a pronásledování (policii má šofér v patách až v samém závěru sekvence). Bezejmenný Řidič se z místa činu pohybuje jakýmisi přískoky, přijímá policejní vysílání, má proto přehled o poloze potenciálních pronásledovatelů na ulicích i ve vzduchu. V tichu rušeném jen křaplavými hlasy z rádia se metodicky posunuje z úkrytu do úkrytu. I motor běží potichu, jen párkrát zapřede trochu hlasitěji. Kamera buď zabírá lidi v autě zvenčí, a to v těsné blízkosti, nebo se dívá zevnitř. Mistrovské.

Řidič (1978, režie Walter Hill)

Film, který autory snímku Drive jistě inspiroval. I v něm vystupuje bezejmenný šofér (nikdo v tom filmu vlastně nemá jméno), Ryan O’Neal v hlavní roli je navíc typově podobný Ryanovi Goslingovi. Hillův snímek je také (i když v menší míře než ten Refnův) zatížen ambicí podat též nějakou existenciální výpověď, důsledky pro Hillovo dílo ale nejsou tak zničující. Taky díky tomu, že se v Řidičovi skutečně hodně jezdí, v pasážích pronásledování a úniků (obojí si hrdina víckrát vyzkouší) se z Řidiče skutečně stává jakýsi motorizovaný mytický western, v němž se anonymní a ztichlou velkoměstskou krajinou prohánějí polobozi za volantem. Výrazných momentů je v tom filmu hned několik. Úvodní únik po loupeži v kasinu, který vyvrcholí, když se Řidič rozjede proti pronásledujícím policistům a hraje s nimi „nervy“, sekvence, kdy v podzemní garáži předvádí svoje dovednosti nějakým namyšleným grázlům a ve vysoké rychlosti „očesává“ mercedes o betonové sloupy. Můj favorit je pronásledování, které vyvrcholí hrou na kočku a na myš mezi dvěma vozy, pomalu a tiše po sobě pátrajícími ve skladišti kontejnerů.

Jen pro tvé oči (1981, režie: John Glen)

Ve výčtu tohoto typu nemůže chybět bondovka. Agent 007 ostatně věnuje výběru motorových vozidel značnou pozornost, rozhodně nebere všechno, vždycky taky dostane příležitost předvést svoje šoférské umění (pamatuju se na infantilní satisfakci někdy na jaře 1990 z pohledu na to, jak Bond během úniku z Bratislavy v Dechu života krájí za jízdy laserem esenbácké žigulíky). Moje oblíbená bondovská honička je docela atypická. Je z filmu Jen pro tvé oči, z pozdních časů Rogera Moorea. Po přehnaně extravagantním Moonrakerovi (Bond v kosmu?!) se v tom filmu série vrátila k plus minus tradici, i když úvod, v němž 007 zvedne ližinou helikoptéry Blofelda na vozíku, by ho pak pomstychtivě odhodil, je docela surreálný. V té honičce Bond neřídí svůj tehdejší Lotus Esprit, musí mu stačit citroën model „kachna“. Na večírek mezinárodních padouchů někde ve Španělsku ho přivezla Bond girl, která tam mstila smrt svých rodičů dobře mířenými střelami z kuše. Je to hravá honička, odpovídá stylu bondovek mooreovského období, taky je velice vynalézavá, provedená s lehkostí a sebe shazující ironií. Pronásledovatelé mají samozřejmě výkonnější vozy než Bond, 007 to ale kompenzuje vymýšlením kreativních zkratek, jednou se mu podaří auto s padouchy i přeskočit, jindy ho zachrání linkový autobus, který zablokuje silnici, zatímco vesničané Bondův křáp roztlačí. I vůči těm zlým je 007 v té honičce na slunci docela shovívavý, osádka posledního pronásledujícího auta neskončí smrtí ve strašlivých mukách, ale v koruně olivovníku (i s autem). Docela pohoda.

Ronin (1998, režie: John Frankenheimer)

Jeden z posledních filmů žánrového klasika (mimo jiné Mandžuský kandidát nebo druhý díl Francouzské spojky). Už v době uvedení ten film působil jako osvěžující retro. Různé skupiny lidí pasou ve Francii po nějaké věci, v sázce je mírový proces v Irsku nebo tak něco. Především je to ale výborná záminka pro skvělé honičky v autech a vůbec akční sekvence. Skutečně monumentální je ta ke konci filmu, natočená v reálných lokacích na ulicích Paříže. Robert de Niro se v ní žene peugeotem za BMW s padouchy, řídí sličná Natasha McElhoneová. Velmi kreativní projíždění kruhových objezdů. Strhující pasáž v protisměru. Frankenheimer si je taky dobře vědom toho, že přitažlivost honičky nezakládá jenom pohled na auta rychle jedoucí, ale také bourající, případně vybuchující. Jeho hrdinové proto tropí v centru francouzské metropole značnou paseku, „vedlejší ztráty jsou velké“. Ale to město vydrží všechno, známá věc.