Ordinace psychoanalytika je osvědčená filmová lokace, aby taky ne. Je to místo, kde lidé můžou procházet intenzivními vnitřními dramaty, vyjevovat tajemství, nejtemnější tužby. A je to taky – jak každý trochu zkušenější divák ví – místo, v němž to jiskří erotickým napětím. Freud se přece rovná sex, pokud možno tak či onak ujetý, všichni to víme a máme to tak rádi. S těmito temnými freudovskými proudy si ve filmu uměl skvěle pohrávat třeba Alfred Hitchcock nebo později David Cronenberg.

Počátek 90. let pak světu (kromě mnoha dalších vymožeností) dal i subžánr ulítlého erotického thrilleru, spolehlivě překračujícího hranici nezamýšlené švandy. Francouzský režisér Francois Ozon se počítá mezi hvězdy evropského středostavovského „artu“, jistě by se rád viděl spíš jako pokračovatel toho Hitchcocka.

Jeho nový film Dvojitý milenec má ovšem víc společného s tím filmovým trashem přelomu století. To ovšem není z principu špatná věc, kdo by si nechtěl připomenout všechny ty smrtelně vážně se tvářící pakárny. Základní instinkt s jeho sekáčkem na led, „souloží století“ a kouzelně přituplými dialogy! A co teprve nedoceněný klenot Barva noci! Tam Bruce Willis hraje psychiatra stiženého psychosomatickou barvoslepostí, který si ve stavu zdrcenosti životem začne vášnivou aférku s pacientkou, již má důvod podezřívat, že mu vyvražďuje terapeutickou skupinu. A Dvojitý milenec měl nakročeno někam tam, do sféry kinematografické pakárny, kde sice nic nedává moc smysl, ale o to větší je to všechno zábava. Naneštěstí to Ozon nedotáhl až tak daleko, cosi mu bránilo, snad snaha nedopustit nějakou výraznou škodu na reputaci. Ale i tak, ten film utkví, to rozhodně.

Vychází z prózy známé americké spisovatelky Joyce Carol Oatesové, vydala ji pod pseudonymem Rosamond Smithová, už výběrem toho jména dala najevo, že látka bude poněkud „červenější“. A taky že je. Mladá Chloé (Marine Vacth) tráví dny prací kustodky v muzeu velmi moderního a velmi explicitního (jak jinak) umění a přemítáním o svých psychosexuálních problémech, které jí působí značnou bolest. Vyhledá proto pomoc psychoanalytika Paula Meyera (Jérémie Renier), pohledného mladého odborníka. Léčba se rozjede moc dobře, Chloé na Paula dělá velice výmluvné oči a seriózní profesionál se vůči tomu ukáže být bezbranný. Dvojice velice rychle přejde z fáze „sdílíme problémy“ do fáze „sdílíme lože“.

Vztah se rozvíjí pokojně a pěkně, Chloé a Paul spolu bydlí ve výškovém domě s pěkným výhledem, sousedka na patře je sice tak zvídavá a přátelská, že by se z ní mohla vyklubat šílená vražedkyně, ale vždycky se něco najde… Chloé ovšem jednoho dne z autobusu zahlédne Paula v hádce s jinou ženou, záhy zjistí, že to nebyl její přítel, nýbrž jeho bratr – dvojče. Jmenuje se Louis a je to taky psychoanalytik. Promptně k němu nastoupí do terapie a zjistí, že je Paulovým pravým opakem – surový a divoký muž, který se s ničím nepáře. Diagnostikuje u ní frigiditu a začne ji léčit způsobem, jenž se sice nabízí, ale je proti pravidlům profese a místy i zákonům. Chloé je tak rozpolcena mezi dvěma milými, stejnými, a přitom, ach, tak odlišnými. V minulosti bratrské dvojice se navíc zřejmě skrývá strašné tajemství, vůbec kdekdo má v Ozonově filmu nějaké strašné tajemství, ani ta realita v něm nemusí být tak zřetelná a od snu oddělená, jak bývala.

Dvojitý milenec motivem dvojčat-lékařů představujících protikladnou teorii i praxi sexu upomínají starší Cronenbergův snímek Příliš dokonalá podoba (Dead Ringers), Jeremy Irons v něm hrál sexem posedlé bratry-gynekology a film sledoval jejich zkázu. Ozonův film ale nenavozuje tíživou a temnou atmosféru, spíš si tak hraje. A dosahuje velmi francouzské skandálnosti – hned v prvním záběru je vidět vagina hezky přes celé plátno, monolog sice nevede, ale později alespoň krátce zazpívá. Děj filmu velký smysl nedává, ale to snad nemá ani význam očekávat. Bohužel Ozon místo aby objal ten nonsens a předvedl nějakou pořádnou exploataci, ve finále trochu ubere. 

U příběhů tohoto typu je sice v závěru povinné nějaké to šokující odhaleníčko, ale to z Dvojitého milence za moc nestojí, je až příliš normální. Podobně jako celý ten film je brzděno dobrým vkusem anebo nějakou představou o něm. Dvojitý milenec je snímek, který měl být ještě o kus horší. Milovníka naleštěného filmového braku potěší i tak, ale byl v něm větší potenciál.

Dvojitý milenec (Francie, 2017), režie: Francois Ozon, hrají: Marine Vacth, Jeremie Renier a další, premiéra 13. 7.