Proud běženců zpomalil. EU to stačí

Turecko na cestě k diktatuře

Proud běženců zpomalil. EU to stačí
Turecko na cestě k diktatuře

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Děje se toho dnes tolik. Takže i po takovém dramatu, jakým byl letní pokus o vojenský převrat, se nad Tureckem, v němž mezitím probíhají čistky, za chvíli zavře voda. Turecko je však pro budoucnost Evropy příliš důležité, a tak ho po čtvrt roce máme zpátky ve zprávách. Zprávy nejsou dobré.

Když se letos v březnu podařilo Angele Merkelové dohodnout se s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem na vracení ilegálních běženců, byl největším vítězstvím pro Erdoğana slib udělat do konce října kroky, které povedou k bezvízovému režimu pro Turky cestující do EU. Turecko svou část dohody plní, proud běženců víceméně ustal. Nicméně už je listopad a po žádné dohodě uvnitř EU, která by bezvízový režim pro Turecko přiblížila, není ani vidu. Erdoğanův ministr zahraničí nedávno v německých novinách obnovil pohrůžku, že v takovém případě Ankara dohodu brzy nechá padnout – čili že Egejské moře budou zase křižovat čluny s běženci.

Erdoğan má v ruce trumf: slib EU, že zruší Turkům víza - Foto: Drop of Light / Shutterstock.com

K otevření Schengenu 75milionovému muslimskému národu není dnes v Evropě nálada. Vznikla tedy choulostivá situace. A jen tím se dá vysvětlit zdrženlivá reakce Berlína a Bruselu na hororové zprávy, jimiž nás Turecko zásobuje poslední dva týdny. Je to prozatímní vyvrcholení čistek, jež se dlouho tvářily jako pouhé účtování se stoupenci záhadného duchovního v americkém exilu Fethullaha Gülena. Teď čistky postihují liberální levici a Kurdy, které s islamistou Gülenem nemůže spojovat nikdo.

Jednatřicátého října provedla policie razii v jedenácti bytech redaktorů a manažerů tradičního, opozičního deníku Cumhuriyet. Prokuratura vydala celkem 15 zatykačů, všechny kvůli podezření ze spolupráce s teroristy. Jedna z prohlídek se konala v bytě šéfredaktora Cana Dündara, který už je ale od července v exilu. Dva měsíce před pokusem o puč byl Dündar v Istanbulu odsouzen k pěti letům a deseti měsícům do vězení. O rok dřív Cumhuriyet rozpoutal skandál kolem konvoje s humanitární pomocí, který v lednu 2014 zadržela blízko hranice se Sýrií policie. Ukázalo se, že místo humanitární pomoci je v náklaďácích munice – 1000 minometných nábojů, 1000 dělostřeleckých granátů, 50 tisíc zásobníků do samopalu atd. – a že konvoj vypravila turecká tajná služba. Je téměř jisté, že zásilka byla určena syrským džihádistům, snad dokonce přímo al-Káidě nebo Islámskému státu.

Rozčilený Erdoğan Dündarovi pohrozil, že za to „draze zaplatí“. Po puči a následných čistkách, při nichž byla mimochodem vyhozena pětina soudců, šéfredaktorovi došlo, že nebude rozumné čekat na odvolací proces, a odešel do Německa. A přestože toto pondělí se mu dostalo přijetí u německého prezidenta Joachima Gaucka, je Dündar chováním svých hostitelů celkově zklamán. Reakce spolkové vlády mu přišla „velmi slabá“, dává ji do kontrastu s tvrdší reakcí americké vlády.

Podobně vlažně zareagoval Berlín pár dní po zátahu v novinách i na zatýkání v řadách opoziční Lidové demokratické strany. HDP je levicová, původně kurdská strana, podařilo se jí nicméně oslovit voliče i v nekurdském Turecku a od minulých voleb disponuje třetí nejsilnější poslaneckou frakcí. Režim jedenáct zadržených politiků HDP podezírá – jak jinak – z kontaktu na teroristy. Po úderu proti parlamentní opozici už se neudržel ani lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn, připomnělo mu to „metody nacistů“. Nadhodil dokonce hospodářské sankce (60 procent investic do Turecka přichází z členských zemí EU), nicméně Berlín se opět distancoval. Jakkoliv prý vývoj kancléřku znepokojuje, teď je důležité nechat si otevřené kanály. K tomu patří i fikce budoucího členství Turecka v Unii.

Německo je pro zaujetí pozice EU klíčové hlavně proto, že v rámci nepsané dělby práce má v Unii Turecko na starosti. Kancléřka by tedy mohla prosadit mnohem tvrdší pozici, kdyby ovšem nebyla závislá na Erdoğanovi a jeho ochotě nepouštět běžence do Řecka nebo Bulharska. Tím absurdnější se dnes jeví rozhodnutí Merkelové z března pověřit „ucpáním“ díry na evropské vnější hranici právě jeho. Dát tomuto islamistickému autokratovi přednost před skupinou jihoevropských států, které nedlouho předtím uzavřely tzv. balkánskou trasu a jimž za to ještě sama vyhubovala. Ale tehdy, před půl rokem, pro Merkelovou bylo důležitější nepřipustit možnost, že i v Evropě se hranice – při zachování demokracie a lidských práv – dají hlídat. Na podzim 2015 přeci tvrdila, že něco takového prostě není v lidských silách.

Dnes je člověku Merkelové skoro až líto. Příští rok na podzim ji čekají volby a ona hraje zoufale o čas. Potřebuje, aby chatrný stav, jehož je spoluarchitektkou, vydržel aspoň do první minuty po volbách. Mezitím zavřeme oči a zkusíme si nevšímat, že se nám kandidát na členství v EU proměňuje v diktaturu.

12. listopadu 2016