Proč Berlín nezastává stanoviska příliš tvrdá k Moskvě

Dlouhý stín německé Ostpolitik

Proč Berlín nezastává stanoviska příliš tvrdá k Moskvě
Dlouhý stín německé Ostpolitik

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Neobratné německé chování tváří v tvář ukrajinské krizi se na první pohled vzpírá pochopení. Směs arogance a naivity je zvláštní u země, jejíž diplomacie se jinak vyznačuje pečlivým, důkladně připraveným multilateralismem. Je to vhodná chvíle podívat se na jednu z tradic, jež moderní německou diplomacii vůči tomuto kusu světa v minulosti formovaly.

Onou tradicí je historie německé poválečné Ostpolitik, politiky vztahů s komunistickou východní Evropou. A není lepší způsob, jak si ji připomenout, než vrátit se ke knize známého britského historika Timothyho Gartona Ashe In Europe’s Name, kterou vydal v roce 1993. V době, kdy ještě kombinoval esejistickou publicistiku s rigorózní historickou prací.

Asi nejznámějším symbolem Ostpolitik je proslulé spontánní pokleknutí německého kancléře Willyho Brandta před pomníkem obětem povstání ve varšavském ghettu v roce 1970. Vyneslo mu Nobelovu cenu míru. Jenže je to jen jedna, i když veledůležitá momentka politiky, jež měla dlouhý vývoj a mnoho stránek. A ne všechny byly tak jednoznačné jako Brandtovo gesto.

Výchozí situace Ostpolitik byla pochopitelná. Západní Německo dosáhlo brzy po válce faktické suverenity v rámci západního světa. Ale nemělo diplomatické vztahy se sovětským blokem a zejména s druhým německým státem, s NDR. Byl tu taky Západní Berlín, integrovaný se západním Německem, ovšem vydaný napospas dobré, ale hlavně zlé vůli komunistů. Byly tu německé menšiny a zpočátku ještě váleční zajatci v SSSR. To byly hlavní předměty německého zájmu.

Zároveň se Němci nehodlali vzdát vize, ostatně ústavně zakotvené, jednou opět sjednoceného Německa. I když to „opět“ bylo kontroverzní slůvko. Německo oficiálně lpělo na tom, že země trvá v hranicích z roku 1937, ale bylo očividné, že v nich netrvá – hranici NDR tvořila linie Odra–Nisa a na někdejším německém území na východ od ní leželo Polsko, které Stalin po válce posunul na západ. S tím vším se Německo muselo nějak vyrovnat.

Konrad Adenauer, který v roce 1955 dosáhl navázání diplomatických vztahů se Sovětským svazem, měl svou základní západní strategii. Tak jako chtěl mít Spolkovou republiku integrovanou v západním, demokratickém světě, tak i do Moskvy přijížděl vyjednávat vždy s vědomím Washingtonu a západoevropských spojenců. Sociální demokraté, kteří se dostali k moci v koalici s FDP v roce 1969, přicházeli s komplexnější strategií.

Jejich výchozím vhledem bylo, že násilný odpor vůči komunismu je odsouzen k neúspěchu. O tom je přesvědčilo rozdrcení povstání ve východním Německu v roce 1953, rozdrcení maďarského povstání v roce 1956, stejně jako vybudování Berlínské zdi v roce 1961 – Brandt byl tehdy západoberlínským starostou.

Z toho vyvodili, že – jak to formuloval v projevu na křesťanské akademii v bavorském Tutzingu v roce 1963 Brandtův nejdůležitější poradce Egon Bahr – „status quo lze překonat jen tak, že se nejprve nebude měnit status quo“. A že „předpoklady znovusjednocení je možné vytvořit jen se Sovětským svazem. Nebudou vytvořeny ve východním Berlíně – ne bez Sovětského svazu, ne proti němu“.

Už v tomto projevu bylo obsaženo to, co Ash nazývá „behaviorální psychologií Ostpolitik“. Tuhý východoněmecký režim byl v Bahrových představách způsoben strachem a nejistotou komunistů. Je třeba je uklidnit, přesvědčit je, že jim od západního Německa nehrozí nebezpečí destabilizace. Je to, řekl Bahr, „politika, již lze shrnout formulí Změna prostřednictvím sblížení“ (Wandel durch Annäherung). Zlepšování materiálních poměrů v NDR je v našem zájmu, vysvětloval Bahr, protože „způsobí snížení napětí v Zóně“ (NDR). Lidé budou tak s režimem spokojenější, ale „přesně to je žádoucí,“ protože jinak by mohlo dojít k „nekontrolovanému vývoji“ a „nevyhnutelným krokům zpět“.

Brandt pak do roku 1971 uzavřel dohody se Sovětským svazem, s Polskem a s NDR, kvadripartitní dohodu o Západním Berlíně a v roce 1973 taky dohodu s Československem. Rozběhl se celý aparát Ostpolitik, který po Brandtovi převzal Helmut Schmidt a po něm v roce 1982 s malými změnami křesťanští demokraté.

Západní Německo prostřednictvím Ostpolitik ujistilo svět včetně převážné většiny obyvatel východní Evropy (nikoli však komunistickou propagandu), že je mírumilovné a smířené s tím, že území na východě jsou ztracená. To bylo státnické dílo. Ale ostatní výsledky Ostpolitik jsou velmi dvojznačné. Jejich společným jmenovatelem je, že Německo se stalo obětí jakéhosi stockholmského syndromu. Koneckonců zpočátku jednalo s držiteli rukojmí – situace Západoberlíňanů byla doslova taková. Politika, jejímž cílem bylo rozdělení Evropy překonat, ale postupně dospěla do fáze, kdy se jejím vykonavatelům v rozdělené Evropě, jejíž jednu půlku ovládala Moskva, docela zalíbilo. Německá SPD dokonce koncem 80. let pracovala na společných programových dokumentech s východoněmeckou komunistickou státostranou.

Jedním z cílů měly být praktické úlevy – neřešme problémy národů ani problémy systémů, ale problém úlev pro obyčejné lidi (die Menschen). A těch jistě bylo požehnaně, třeba rozdělené rodiny nebo takové samozřejmosti jako poštovní a telefonní styk mezi oběma Německy. Ale byly tu i problémy politicky perzekvovaných a z řešení ojedinělých případů se stal, jak říká Ash, „normální nenormální“ systém, kdy západní Německo od východního nepohodlné lidi prostě systematicky vykupovalo – tempo se ustálilo asi na deseti tisících lidech ročně, za něž NDR inkasovala v úhrnu za 20 let přes tři miliardy marek. Zároveň se zbavovala nepohodlných lidí, kteří se mohli stát zárodkem odporu – názor východoněmeckého lídra Ericha Honeckera prý zněl „O jednoho třídního nepřítele méně“.

Uzavírané smlouvy taky položily základy pro pestrou škálu sbližovacích iniciativ ve všemožných oblastech, na jaké si vzpomenete – od ekonomiky přes školství, životní prostředí či vědu po sport. Byla to praxe, již si západní Němci vyzkoušeli při smíření s Francií. Nepřipouštěli si ovšem, že na rozdíl od Francie jsou účastníci výměn z Východu výhradně lidé vybraní a kontrolovaní komunistickými režimy.

Na skutečné projevy nezávislého občanství začali být manažeři Ostpolitik naopak až alergičtí. Ash cituje projev Václava Havla při převzetí (na dálku) Ceny Svazu německých knihkupců v roce 1989 – Havel tehdy vzpomínal, že se mu už počátkem 70. let někteří jeho západoněmečtí přátelé a kolegové začali vyhýbat, aby zbytečně neprovokovali úřady, a neohrozili tak křehké základy počínající „détente“. Německé cizojazyčné vysílání na stanici Deutsche Welle nikdy nemělo takový „destabilizující“ vliv jako BBC, nebo dokonce Svobodná Evropa. Ash cituje zápisy z jednání s východoevropskými politiky, kdy se jim západní Němci prakticky omlouvají, že Svobodnou Evropu bohužel musejí v Mnichově hostit kvůli Američanům. Zejména sociální demokraté se postupně posouvali k názoru, že vlastně rozdělení Evropy způsobují Sověti a Američané stejným dílem. Ash cituje východoněmeckého komunistického aparátníka, před nímž si prý západoněmecký sociální demokrat ulevil, že americký národněbezpečnostní poradce Zbigniew Brzezinski je „fanatický polský nacionalista“. Srovnatelné urážky na adresu východoevropských komunistů nenajdeme. V dialogu se Sověty naopak Němci opatrně připomínali, jak plodné bývalo působení Němců v carském Rusku.

Výhradní orientace na oficiální struktury se projevila v markantní formě po vzniku polských nezávislých odborů Solidarita v roce 1980. Naděje pro Poláky byla hrozba pro západní Němce. Ash cituje německého diplomata, který vzpomíná, jak byl ministr zahraničí Genscher viditelně nevrlý, když mu byl představen novinář spojený se Solidaritou, a odmítl s ním mluvit – a to byla Solidarita v tu chvíli legálně existující organizace. Tehdejší sociálnědemokratický kancléř Helmut Schmidt si vytvořil až kamarádské vztahy s polským předákem Gierkem, jednou prý řekl, že by ho hned vzal do svého kabinetu. Když pak v roce 1981 generál Jaruzelski provedl puč, Němcům se ulevilo, že nedošlo na sovětskou invazi. V tu chvíli byl zrovna na návštěvě v Bonnu Honecker a Schmidt pronesl na dotaz novináře památná slova: „Pan Honecker byl stejně zarmoucen jako já, že se toto ukázalo nezbytným.“ Později to někteří sociální demokraté zdůvodňovali potřebou „smíření“, tím, že by Němci vzhledem k minulosti neměli komentovat, co dělají Poláci Polákům. Výsledek ovšem byl, že se fakticky postavili na stranu komunistů. To neznamená, že by západoněmečtí sociální demokraté neznali pojmy jako lidská práva. Znali je, ale starali se o ně jen ve třetím světě.

Ostpolitik měla důležitou hospodářskou komponentu, obchodní vztahy se Sovětským svazem a východní Evropou se začaly vlastně rozvíjet ještě před ní. Západní Německo se stalo preferovaným obchodním partnerem a bankéřem komunistů. Od západních technologií si obě strany slibovaly zvýšení ekonomické výkonnosti při nemožnosti skutečných reforem. Ta se nikdy nedostavila, komunisté všechny půjčky promrhali. Ale stalo se něco jiného. Západoněmecký obchod s Východem byl sice celkově malý, ale byl koncentrovaný v některých sektorech. Ash to popisuje:

„V polovině 70. let mířilo na Východ až dvacet procent exportu ocelářského průmyslu. Vůdčí postavy tohoto průmyslu a bank, které ho financovaly a zároveň přímo půjčovaly na Východ, měly v Bonnu důležitý hlas. Byla to významná lobby. Odhady počtu pracovních míst, která přímo závisela na tomto obchodu, se pohybovaly mezi stem a třemi sty tisíci. V důsledku navazujících obchodů s potrubím pro plynovody záviselo v roce 1989 západní Německo v dodávkách zemního plynu z třiceti procent na Sovětském svazu.“

Současná závislost Evropy na ruském plynu má kořeny v německé Ostpolitik. Staré jsou i konflikty mezi Evropou a USA. Nejprudší nastal v roce 1982, kdy se Američané postavili proti stavbě Západosibiřského plynovodu s německou technologií a za německé peníze. Ale západní Evropa v čele s Němci si prosadila svou.

V letech Ostpolitik se taky formovaly německé postoje k Sovětskému svazu a jeho nástupci Rusku. Působila tu snaha odčinit válečná příkoří, jistě ve většině případů upřímně míněná, ale ústící do problematických praktických kroků. Zároveň z vědomí, že „cesta do Berlína vede přes Moskvu“ – že jakýkoli pokrok v německo-německých vztazích je možný jen se sovětským souhlasem – dodnes přežívá instinkt nezasahovat do ruské sféry vlivu. K tomu pocitu viny Ash připomíná důležitou věc:

„Celková německo-sovětská bilance za léta 1939–1949 zahrnuje na sovětské straně nejen velké ztráty, ale také zisky. Tedy aspoň pokud považujeme získání impéria za zisk. Jak jsme viděli, někteří západoněmečtí politici, zejména ti z ,frontové generace‘, pociťovali hlubokou psychologickou potřebou poskytnout Sovětskému svazu morální ,kompenzaci‘ za jeho válečné ztráty. Ten pocit se někdy zvláštně mísil s obdivem poražených k větší síle vítěze. Ale Stalin už si svou ,kompenzaci‘ vybral – v lidech i v území. A navíc si ji vybral víc od Polska než od Německa.“

K tomu se navíc pojí přijetí ruského pohledu na dějiny, v němž Ukrajina nefiguruje jako legitimní aktér. Jak v minulých dnech připomněl německý komentátor Marcel Dirsus v textu pro anglosaské publikum:

„V myslích mnoha Němců žije závazek nezastávat stanoviska příliš tvrdá k Moskvě, protože nacistické Německo zabilo za druhé světové války miliony Rusů. Naneštěstí pro Ukrajince se tento způsob uvažování na jejich zemi nevztahuje, přestože i tam Němci za války rozpoutali nepředstavitelné hrůzy.“

(Dodejme, že podle odhadu ruského historika Vadima Erlikmana zahynulo ve válce 16,3 % obyvatel dnešní Ukrajiny a 12,7 % obyvatel dnešního Ruska. Relativně nejvíc – 25,3 % – přišlo o život Bělorusů).

Němci nakonec dosáhli nejvlastnějšího cíle Ostpolitik, sjednocení země, nečekaně a paradoxně téměř navzdory Ostpolitik (Ash cituje ze západoněmeckých školních učebnic používaných v době pádu Berlínské zdi, kde se žáci mohli poučit, že „oba (německé) státy se považují za demokracie,“ povstání v roce 1953 bylo „povstání menšiny východních Němců, kteří měli zejména či výhradně sociální požadavky“ a „mnozí občané NDR jsou sebevědomí a hrdí na svůj stát“). Z kýžených úlev pro „die Menschen“ se relativně nejsystematičtěji prosadila jen ta nejdvojznačnější – právo emigrovat. Reformy shora se buď nekonaly, a pokud ano, jako v Maďarsku, tak pak bez zjevného vlivu Ostpolitik.

Z Ostpolitik nám tak do dneška zůstalo přenesení německého reziduálního pocitu viny za válku výhradně na Rusko, antiamerikanismus a ovšem nahluchlá morální nadřazenost. „Již nikdy víc nesmí z německé půdy vzejít válka,“ zněla fráze, jež má svůj původ již v citovaném Bahrově projevu v Tutzingu a od té doby byla opakována bezpočtukrát. Znamená, že cokoli Německo dělá, dělá pro mír. I kdyby z toho měla být třeba válka.

18. února 2022