Potřebujeme naučit lidi lásce k dobré architektuře

Umíme stavět jako Švýcaři a Portugalci

Potřebujeme naučit lidi lásce k dobré architektuře
Umíme stavět jako Švýcaři a Portugalci

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Praha po velké mezinárodní architektonické soutěži rozhodla, že novou budovu Vltavské filharmonie postaví dánské studio BIG architekta Bjarkeho Ingelse. Jako každá významná stavba vyvolala i filharmonie novou vlnu debaty o současné architektuře v České republice. A o tom, jak obstojí ve srovnání s evropskými architektonickými velmocemi, jako jsou Švýcarsko, Nizozemsko, Dánsko nebo Portugalsko. Ve veřejném Salonu Týdeníku Echo a Knihovny Václava Havla se sešli Miroslav Brýdl, dlouholetý starosta Litomyšle, který z malého města dokázal udělat centrum špičkové architektury, a architekti Petr Hlaváček, náměstek pražského primátora, zadavatel veřejné soutěže na Vltavskou filharmonii, Josef Pleskot, který s Miroslavem Brýdlem tvořil podstatnou část Litomyšle, Boris Redčenkov, autor největších pražských urbanistických projektů okolí Masarykova nádraží a Nového Smíchova, a Petr Hájek, nejúspěšnější český architekt v soutěži na Vltavskou filharmonii, kde skončil na čtvrtém místě, též autor rekonstrukcí pražské Invalidovny a usedlosti Cibulka.

Kdy se z Česka stane centrum skvělé architektury, za kterou se sem bude jezdit pro inspiraci? Jako se dnes jezdí do Švýcarska nebo Dánska? Co je pro to potřeba udělat?

Brýdl: Začnu u našeho příkladu. Když zadáváte stavbu, musíte se rozhlížet po větších obzorech. Nejen mezi svými. My jsme si od začátku vybírali špičkové architekty z Prahy a Brna. U nás nikdo nebyl. Nejdřív to bylo obtížné. Lidé nebyli zvyklí na to, že se staví zajímavá moderní architektura. Když jsem jako starosta nastoupil, tak jsem si řekl: Buď budeme vzorem a budeme tím lidi nutit, aby to dělali kvalitně, nebo se o to snažit nebudeme a město se nijak významně nepozvedne. Dnes už se v Česku staví spousta zajímavých věcí, ale neumíme to prodat. Ve vzestupu skvělé architektury chybějí osvícení politici, kteří by ji prosazovali.

Řekl jste, že je to složité prosadit proti lidem?

Brýdl: Samozřejmě. Lidé jsou konzervativní. My jsme klasické maloměsto. U nás to vůbec nebylo jednoduché. Říkají o mně, že jsem byl osvícený despota. Ne, byl jsem osvícený autokrat. Když se pak podařila první věc, klášterní zahrady, tak lidé najednou začali nedůvěru vůči nové architektuře prolamovat. Sedí tady Josef Pleskot. Vzpomínám si na to, jak jsme začali debatovat o úpravě nábřeží řeky Loučné. Pozvali jsme asi padesát místních. Pepa jim dlouho popisoval, jak to má být. Přesvědčil všechny, snad s výjimkou dvou. Musíte mít hodně energie a vůle, abyste to prosadili. To je základ.

Hlaváček: Pan starosta Brýdl z Litomyšle to centrum skvělé architektury dokázal udělat. Proto tady právem sedí. Kdežto já jsem zatím ještě vůbec nic nedokázal. V Praze jsou ale teď dveře otevřené. A společnost je tomu otevřená. Je to vidět na reakcích, které dostáváme. Jen naprostá menšina je negativních. To by ještě před pár lety nebylo.

Co lidé kritizují?

Hlaváček: Jsou to takové ty reakce, že všechny soutěžní návrhy jsou hnusné. Že se ty peníze mají dát na něco jiného. To je ale na samostatnou debatu. Dominují tyto dva typy negativních reakcí. Výrazně však převažují pozitivní reakce. Lidé píšou, že je to krásné. To na sociálních sítích člověk moc nezažívá.

Je to první velká veřejná stavba, o níž se odehrává debata v éře sociálních sítí.

Redčenkov: Po kvalitní architektuře musí být ve společnosti poptávka. My architekti jsme jen služba. Reagujeme na zadání a snažíme se ho naplnit nejlépe, jak to jde. Pokud nás ale nikdo k té práci nevyzve, nemůžeme navrhovat a stavět. To je dlouhý proces kultivace společnosti, který se vine už od škol. A když už ty ambice na kvalitní architekturu jsou, tak často končí na legislativě. Už teď je mi líto dánských kolegů, kteří tu soutěž vyhráli. Kdyby tušili, co je čeká! To bude tak neuvěřitelně složitý proces… Rád ale slyším, když pan architekt Hlaváček mluví o pozitivních reakcích Pražanů. Teď by všechno mohlo jít snáz. To je veliká změna. Začíná to už urbanismem. Ten dává městu základ, do kterého se pak řadí domy. Filharmonie je vrchol. O urbanismu musím říct, že to se Praze opravdu daří. A neříkám to proto, že tady sedí Petr Hlaváček. Šel jsem sem od Vinohrad kolem Národního muzea. Viděl jsem budoucnost Prahy růžově. Viděl jsem krásné dlažby. Nové prostory na Václavském náměstí. Nové domy. Mám pocit, že doba, kdy se dělá skvělá architektura, na niž se ptáte, už začala. Jen jsme si na ni museli trochu počkat.

Chtějí lidé a firmy kvalitní soukromou architekturu? Domy, firemní sídla?

Redčenkov: Tady ta poptávka po kvalitní architektuře asi začala víc. Tím, co kultivuje město, jsou ale hlavně veřejné stavby.

Hájek: Loni jsem byl editorem Ročenky české architektury. Myslím, že se tady skvělá architektura staví, jen ji neumíme propagovat a prodat, jak říká pan starosta Brýdl. Jsou tady stavby, které obstojí ve srovnání se Švýcarskem. Rozdíl je v tom, že když tam přijedete do nějakého města, tak se hned dovíte, jaké zajímavé stavby tam mají. Chlubí se tím. Jsou na ně hrdí. Každé malé město ve Švýcarsku si dává záležet na tom, že si postaví galerii pro regionálního umělce nebo školu. Je to často malá věc. Není nějak výrazně drahá, ale je velmi kvalitní. Ve Švýcarsku se často protežují kantonální tvůrci. Podporuje se to místo, aby tam vyrostla nová generace architektů, kteří tam pracují. K určitému vzdělání švýcarských starostů patří i to, aby se aspoň trochu v architektuře vyznali. Funguje tam to, co se podařilo i v Litomyšli. Kontinuita. Když chcete ve městě postavit zajímavé věci, nestačí vám na to pět let volebního období. Potřebujete na to třicet let. Projekty se často stavějí déle než jedno volební období. A vzpomeňme, kolik jich chcíplo jen proto, že nebyla kontinuita a někdo je zazdil. V Litomyšli si tu štafetu starostové předávali bez ohledu na politickou příslušnost.

Brýdl: Já jsem byl starostou dvanáct let. Pak se to různě střídalo. Teď je tam můj syn, ale dva roky se kvůli covidu nic nedělalo. Nyní dělá veřejnou architektonickou soutěž Lidl. Všichni u nás vědí, že na to tlačíme. Že je k tomu bude tlačit město, stavební úřad, hlavní architektka. Že u nás nic jiného než kvalitní architekturu nepostaví. V Praze nikdo nemá odvahu. Až teď vy, pane Hlaváčku. Snad se to pohne. Vždycky záleží na odvaze města.

Pleskot: Kdy budeme mít dobrou architekturu, na kterou se ptáte? Až ji budeme chtít. Když jsem v devadesátých letech přišel do Litomyšle, tak jsem viděl, že je tam podhoubí pro to, aby tam dobrá architektura mohla vznikat. Oni ji moc chtěli. Starosta tehdy řekl: Chceme-li dobrou architekturu, tak ji nemohou dělat místní. Musí to udělat někdo zvenčí. My tento formát architektů ještě nemáme. V Praze to tak nebylo. Všechny městské části v Praze byly obsazeny místními architekty. Ti si v různých komisích obsluhovali svoje teritorium. To je přece hrozně blbě. V Litomyšli věděli, že jen ten, kdo přijde zvenčí, vidí ostře. Dokáže místním nastavovat zrcadlo. To jsme si v Praze zakázali a myslím, že jsme na to dost dojížděli. Vím to moc dobře. Navrhovali jsme velký projekt na Bořislavce v Praze 6. Po mnoha letech ho až teď dostavěla firma KKCG Karla Komárka. Začalo se to dělat v devadesátých letech pro developera Serge Borensteina, který tehdy přišel do Prahy a byl to jeden z jeho prvních projektů. Takže po třiceti letech to konečně stojí. Sláva. Jakmile se začne mluvit o architektuře, lidé začínají odcházet.

Co tím myslíte?

Pleskot: Musí se mluvit o tom, co architektura životu přináší. Jaký má smysl. Jakmile se začne mluvit o architektuře jako o oboru, který má svoje pravidla, parametry, zákonitosti, lidi to nezajímá. Když se začne mluvit o smyslu, lidé se začnou chytat. Když jsme začali dělat v Litomyšli nábřeží, tak si místní často teprve začali uvědomovat, že tam řeku mají a co všechno nabízí.

Brýdl: To je potok, to není žádná řeka. Ale už tam běží třetí etapa úpravy nábřeží. Lidé tam moc rádi chodí. Vznikají tam kavárny, žije to tam. Na to jsem hrdý. Než jsem šel starostovat, dělal jsem v projekční kanceláři. A musel jsem svým tehdejším kolegům říct: Kluci, tyto věci vy dělat nemůžete. Vy to neumíte. Na to teď potřebujeme špičkové architekty. Ale ti projektanti jim dělali servis. My jsme se na ně nevykašlali.

Co si z toho může vzít Praha?

Hlaváček: Slavný architekt Miroslav Šik, který žije ve Švýcarsku a v Praze učí na Akademii výtvarných umění, mi říkal: Petře, ve Švýcarsku ta architektura nikoho nezajímala. Pak v osmdesátých letech přišel do Curychu jako hostující profesor italský architekt Aldo Rossi. Byl krásný, šarmantní. Rozjela se debata o městech. Návrat k městskému prostoru a měřítku. Rossi byl najednou všude. V rozhlase, v televizi. Všude to téma architektury rozebíral. A lidé, bohatí i chudí, všichni, postupně pochopili, že architektura je velké téma. V bohatém Švýcarsku se z ní stalo něco zcela přirozeného, každodenního, co je součástí té země. Pak mám druhý příběh o Kennethu Framptonovi, to byl významný, mírně levicový architekt a intelektuál osmdesátých let. Ptali se ho, jakou má rád architekturu. Odpověděl, že španělskou, japonskou a finskou. Dnes by ta odpověď asi byla jiná. Ptali se ho, proč. Říkal: Španělská architektura vychází z tradice, kde architekti vycházejí z cechu. A má obrovskou důvěru španělské společnosti. Že stejně jako v gotice rozumí struktuře a umí to postavit. Proč japonská? Protože Japonci považují architekty za mágy, kteří zhmotňují duchovní svět. A tvoří architekturu. Jeden klient takhle komentoval dům od slavného japonského architekta Tadaa Andóa: Bydlet se v tom nedá, ale dostalo to všechny architektonické ceny. To je ten slavný dům, jak jsou tam ty polštáře (míněn dům Košino ve městě Ašija – pozn. red.). A majitel se do toho domu večer v obleku vrací a skoro se té dokonalosti bojí dotknout. Finská architektura proto, že Finové se někdy v půli devatenáctého století rozhodovali, jestli budou Rusové, nebo Švédi, jak popisuje Mika Waltari. Rozhodli se, že nechtějí být ani Švédi, ani Rusové. A tenkrát přijali design a architekturu jako svoji identitu. Pak přichází éra slavného Alvara Aalta a všech těch designových pecek.

Co z toho plyne pro nás?

Hlaváček: Že musíme mít k architektuře svůj autentický přístup. Čeští architekti určitě nebudou mágové, kteří zhmotňují duchovní svět. Za první republiky jsme měli náběh na to Finsko. To bylo zřejmé. Ten byl ale umlčen nejen nacismem, ale i druhou republikou, která byla ještě odpornější, než si umíme představit. Se svým antisemitismem a všemi dalšími odpornými rysy. Takže se musíme zamýšlet: Co máme? Na čem můžeme stavět? Myslím, že je to nějaká radost ze života. Trošku to teď objevujeme.

Redčenkov: Z toho, co Petr říká, mi vychází jedna naše typická vlastnost. Neochota sdílet nějakou společnou vizi. V Praze přišla významná změna se založením Institutu plánování a rozvoje (IPR) v roce 2008. S konceptem územního plánu. Architekt Roman Koucký tehdy přinesl vizi, která byla promyšlená. Bylo úžasné ji sledovat a naplňovat. A jak to dopadlo? Všichni architekti se kolem toho pohádali. Plán přitom s sebou nesl jasnou ideu: srozumitelnost architektury pro lidi. Vizi města, kde by se mělo lidem dobře žít. Ne města, kde se za každou cenu tvoří výjimečná architektura, na které se za každou cenu ukájí ego nějakých významných jedinců. To byla zásadní myšlenka metropolitního plánu, který Praze vrací lidské měřítko. Konsenzus na tom je dnes mnohem hmatatelnější. Když přijdete do nějaké architektonické debaty, tak si v tom už mnohem víc rozumíme.

Hájek: Já jsem se narodil v Karlových Varech. Boris je z Chebu. Chodili jsme spolu do školy. Situace v Praze se od chvíle, kdy jsem sem před lety přišel (na Fakultě architektury ČVUT studoval od roku 1988 – pozn. red.), výrazně proměnila. Někdo, kdo tady žije celou dobu odmalička, to možná nevidí z takového odstupu. Změnil se typ zakázek, které dnes zpracováváme. Soukromým investorům dnes hodně záleží na tom, s kým z architektů dělají. Už nechtějí jen kvalitní dům. Chtějí, aby se do toho projektu vložila nějaká duše, když to řeknu vzletně. Něco navíc. Řešení projektu přesáhne kapacitu zadání. Nemůžete ho udělat jen tak, že věcně splníte parametry zadání. Ale uděláte něco, čím tu věc nějakým kreativním způsobem významně zhodnotíte. Je důležité, aby se architekti zároveň učili předávat tu štafetu dál. Studenti architektury dnes nemají žádné limity. Mají otevřený svět. Mohou jít studovat kamkoli. Ta generace, která se dnes vrací ze zahraničních škol, výrazně přispívá k obohacování architektury.

Co je nejvíc potřeba udělat, aby se z kvalitní architektury stala každodennost, jako je tomu ve Švýcarsku nebo Nizozemsku?

Pleskot: Popularizovat architekturu. Mluvit o ní a nepoužívat slovo architektura. Petr Hlaváček tady vzpomněl Alda Rossiho. Ten vystupoval na veřejnosti s cigárem v ruce, popotahoval a mluvil o smyslu architektury. To muselo tehdy ovlivnit mladou švýcarskou generaci tak strašně moc, že vyrostli všichni ti slavní Herzogové, de Meuronové i Šikové, kteří k tomu Aldu Rossimu chodili do školy. Muselo je to nakazit tou esencí, co architektura nese. Když dostane architektura ducha, je to krása. Pořád se bavíme o vizích. Ale ta základní vize je strašně jednoduchá: Vidím město veliké a jeho sláva hvězd se dotýká. Co chcete víc?

Brýdl: My děláme takzvané Archimyšle, akci Na pivo s architekty. Lidé tam chodí. Ptají se. Ze začátku jich chodilo opravdu hodně. Jezdili jsme autobusem po stavbách. Měl jsem ve městě dost nepřátel. Ne že by mě všichni milovali. Udělali jsme velkou soutěž na klášterní zahrady. Mezi dvěma kostely. Církev si řekla, co od toho čeká. Památkáři si řekli. Odehrává se tam Smetanova Litomyšl. Lidé tam rádi chodí. Děti si tam hrají. Brouzdají se ve vodě. Moje žena založila spolek paní a dívek. Vzali jsme deky, šli jsme si tam lehnout. Snažili jsme se oživit ten prostor. Aby tam lidé chodili. Nejdřív tam byly bloky. Vždyť se tam nesmějí děti máchat. Vždyť se tam nesmí chodit po trávníku. Řekl jsem: Ne, to je nesmysl. To je veřejný prostor, který musí žít. Začali jsme dělat veřejné prostory. Pepa Pleskot k nám poslal známého bavorského profesora architektury. Věhlasné nakladatelství Taschen pak o Litomyšli vydalo knížku v angličtině a němčině. Doufám, že ji teď dostanou všichni papaláši, až přijedou na zahájení předsednictví Evropské unie prvního července.

Předsednictví Evropské unie bude začínat právě v Litomyšli na zámku a v pivovaru. Co se z toho dá přenést do Prahy?

Hlaváček: Litomyšl je super. Strach, který měli tehdy lidé v Litomyšli z prvního domu Josefa Pleskota, hodně vypovídá o té době. Míra nevkusu ve společnosti byla tehdy fenomenální. Překvapuje mě, že o tom není víc knih. Tehdy nás strašně zbrzdil strach lidí. Byl to strach ze vstupu nové architektury do historického prostředí. Tehdy se definovalo, že historické prostředí je cennější než život. Platilo to dlouho. Teď si myslím, že přichází nějaká zlomová chvíle. Ptala jste se na fenomény, které potřebujeme pro skvělou architekturu. Je to důvěra a radost ze života.

Je v Praze těžší vstupovat do historického prostředí než jinde v Evropě? Architektka Eva Jiřičná, která stavěla leckde, a to včetně takových historických skvostů, jako je Florencie, tvrdí, že nikde se nestaví tak obtížně jako v Praze.

Hlaváček: Vstup do historického prostředí v Praze musí být strašně kvalitní. A ono těch strašně kvalitních vstupů moc nebylo. U Vltavské filharmonie vidím paralelu s Národním divadlem. Má to jisté podobnosti. Stavba Národního divadla se ve čtyřicátých letech devatenáctého století začala nejdřív diskutovat v němčině. Mělo se stavět před rokem 1848, kdy všichni očekávali svobodu. Nakonec se to postavilo na konci století v úplně jiných společenských podmínkách. Celé stavbě předcházela nábřežní zeď hraběte Chotka, který získal tu parcelu. Stejně jako ji musíme na nábřeží získat pro filharmonii my. Tenkrát se definoval obraz města devatenáctého století. Se vším, co s tím souviselo. Dnes hledáme obraz města pro tuto dobu. Kdy se ukazuje, že národ není tak mizerný, jak to vypadalo. Byl bych moc rád, kdybychom si před realizací filharmonie nelehli na záda. Jako se nám to povedlo v historii už mockrát. Abychom trochu zabojovali i na té kulturní frontě. Pokud možno mírovými prostředky.

Redčenkov: Jestli něco v architektuře chybí, tak je to důvěra, o které mluví Petr Hlaváček. Naše profese se musela za třicet let zvednout z úplného dna, kam se dostala v sedmdesátých a osmdesátých letech. Teď musíme přesvědčit veřejnost, že vstupy do historických měst umíme udělat stejně kultivovaně jako Švýcaři nebo Portugalci. Jen k tomu potřebujeme dostat příležitost. Teď děláme krásný projekt do Chebu, který splňuje obě tyto polohy a jde napříč všemi těmi zájmy. Dostavuje se knihovna v bezprostředním kontaktu s městským opevněním. Podle územního plánu tam původně neměla být žádná dostavba. Vůbec neexistovala možnost se toho území dotknout. My jsme v debatě s městem, s památkáři, s lidmi z knihovny dospěli k řešení, které bylo obecně přijímané. Byla tam důvěra v nás. Hlavní debata se odehrávala v Praze na ministerstvu kultury. Museli jsme přesvědčit Národní památkový ústav, že můžeme vstoupit do tak cenného historického jádra. Trochu paradoxní je, že ten dům vlastně není vidět. Takže dům, který není vidět, nakonec nikomu nevadí. I Pepa Pleskot byl v té komisi, která rozhodovala. Říkám to jako příklad, k jakému úžasnému výsledku to může dospět, když je otevřenost a důvěra. Je škoda, že se ta debata často vede hodně ve stresu. Oboru by hrozně prospělo, kdyby existovali moderátoři, kteří ty debaty dokážou vést. Vysvětlovat protistranám postoje těch ostatních. My architekti někdy mluvíme příliš složitě. Musíme se naučit představovat architekturu lidem jako každodenní součást jejich života. Jako to mají Švýcaři a Portugalci. Aby se v nich postupně velmi přirozeně a nenásilně vytvářel obraz soudobé architektury, která je přijatelná i v konfrontaci s historickým prostředím. Nejvíce třecích ploch je dnes mezi soudobou architekturou a historickým prostředím.

4. června 2022