Kázání rozervaného šaška
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem a nástup jeho administrativy vzbudily nejenom mezi americkými umělci hodně emotivní reakci. Ty city jsou taky často vyjadřovány hodně přepjatým způsobem, jakkoliv člověk chápe, že srovnat se s tou novou politickou realitou, její řečí a manýrami může být pro citlivější duši docela těžké. Pro pozorovatele zvenčí, který srovnává současnou americkou situaci s kataklyzmaty minulého století, může ale tohle úpění jako zprostředka apokalypsy působit až hystericky. Nějakého uměleckého vyjádření tahle hromadná deziluze ještě moc nedošla (pokud nepočítáme různé happeningy). Za jedno z děl, jež promlouvají právě k těmhle časům, dokáží je postihnout, je považovaná nová deska Pure Comedy amerického písničkáře Joshe Tillmana (34), který vystupuje pod jménem Father John Misty.
A skutečně je to jistým způsobem nepominutelná nahrávka, v něčem podobná konceptuálním deskám dřívějších dob, pokus o velké stanovisko k dnešku a vůbec k životu, té „čisté komedii“. Tillmanovi se navíc podařilo být na Pure Comedy zároveň za sebe i za všechny, být přísným soudcem, a přitom i jakýmsi mluvčím svojí generace, své sociální skupiny či bubliny. Jeho deska nepochybně je „výkon“, zároveň je na ní znát i nějaký limit, který spíš než z autorových dispozic může být pro Tillmanovo prostředí charakteristický, tak samozřejmý, až si ho insider ani nemusí všimnout.
Father John Misty je v Tillmanově případě víc než pseudonym, je to jeho veřejná persona, postava, kterou před publikem důsledně hraje. Tillman pod tím jménem natočil tři alba – kromě Pure Comedy ještě Fear Fun (2012) a I Love You, Honeybear (2015). Vystupuje na nich jako šaškovský rozervanec, v jehož textech a vůbec vystupování se mísí a navzájem relativizují citovost a ironie. Jeho hudba ale není nijak „meta“, soudobá varianta kalifornského folk rocku 70. let, hudby, jakou tehdy hráli třeba Gram Parsons či Harry Nilsson nebo až k smrti smutný britský písničkář Nick Drake. Z Mistyho desek je Pure Comedy ta nejstylovější nebo nejvíc retro, aranžmá a vůbec zvuk neprozrazují, že je to současná nahrávka, klidně mohla vzniknout před dvaceti lety, nebo naopak za dvacet let – ani pop music nemusí být vždycky progresivní, některé její formy jsou nadčasové. Už loni se o Mistym psalo, že přerušuje koncerty, aby publiku udělal dlouhé kázání nejenom o politice, zprávu o vydání desky doprovodil chmurným a sarkastickým esejem. I na desce samotné je slov docela hodně, ústřední píseň jeho nové desky – Leaving LA – má deset slok a třináct minut.
Leitmotivem té desky je výsměch a bolest. Výsměch kultuře celebrit a povrchní zábavy – jistě, to je hojně pěstovaná disciplína, Father John Misty v ní na sebe dokáže upozornit důrazem („na druh nablblých opic to je docela výkon, dotáhnout to z jeskyně až do města permanentní party“). Výsměch narcismu uživatelů sociálních sítí předvádí v elegantně sladké písni Ballad of the Dying Man, kde umírající muž z titulu truchlí nad představou, co všechno už nestihne na internetu okomentovat, po jeho smrti budou „idioti a blázni“, „homofobové, hipsteři, bohatci a ne dost důsledné feministky“ řádit na síti nepostižení jeho spravedlivou kritikou – strašná představa. Podobně vtipně a docela trefně Father John Misty reflektuje i současné politické rozdělení ve Spojených státech („Jedna strana říká ,Zabít je všechny‘, druhá ,Postavte ty zabijáky ke zdi‘...“). Na Pure Comedy je ale to, co umělec vnímá jako absurdní a pitomé, ústrojnou součástí jakéhosi kosmického nesmyslu, nicotnosti a neopodstatněnosti lidské existence vůbec. A ten nesmysl dost možná už brzy skončí a bude to tak dobře, zaznívá z apokalyptických nebo postapokalyptických obrazů v Mistyho písních. Tváří tvář tomu konci nakonec nikdo nemá než někoho blízkého – to je asi maximum optimismu, který se na desce dá najít. Označení za nihilistu nebo misantropa by Joshe Tillmana asi neurazilo, to odmítnutí smyslu i lidstva je v jeho podání nakonec trochu moc snadné. Jako kdyby v něm zaznívalo i narcistní rozčarování lidí, kteří se považovali za nositele pokroku, jeho avantgardu – a teď překvapeně zjišťují, že je ty masy nemají chuť následovat, že historie možná není automaticky na jejich straně. Co potom s nimi, s lidmi? Father John Misty se v hudbě i textech snaží vymknout současné chvíli nebo ji nějak přesáhnout tím, že bude vidět pod pěnu dní, ten otravný povrch. Zůstává ale v dnešku uvězněný, je jeho – jistě bystrým a elegantním – symptomem.
Father John Misty: Pure Comedy (Sub Pop, 2017)