Minulou sobotu končil filmový festival v Karlových Varech, do kterého jsem se i letos činorodě zapojil svými svědectvími v průběžně publikovaném deníku na webu Echo24.cz. Výběr z něj snad může čtenářům přiblížit „karlovarský stav ducha“.

Sobota 2. 7.

Zahajovací film. Anthropoid. Anglický snímek o atentátu na Heydricha. Teď si budu připadat jako necita. Přitom jsem tolik chtěl, aby se mi to líbilo. První pietní vycházku ke kryptě parašutistů jsem absolvoval v sedmi letech, zatraceně. A režisér Sean Ellis publiku dojatě vyprávěl, že na zfilmování příběhu Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše myslel patnáct let. A já mu věřím. A stejně. Ufff. Byl jsem připravený na nějakou míru hollywoodizace, to je v pořádku, filmový Anthropoid by jí možná snesl i víc. Dá se přijmout i větší míra polopatičnosti – film je určen pro zahraniční publikum. Je nutné se v takovém případě smířit i s historickými nepřesnostmi, i když mít chybu hned v úvodním titulku je přece jenom trochu moc (celek Československa fakt nebyl po mnichovské dohodě okupovaný). Přes co se ale nepřenesu, je, že z tak dramatického příběhu v Ellisově filmu zmizelo drama.

Jako kdyby ani neměl postavy, jenom jakési průvodce dějem, kteří pro lepší orientaci publika deklamují dost triviální školské informace, jimž značně bizarní dimenzi dodává vskutku široká škála akcentů, jimiž herci z Británie a jiných zemí dávají najevo, že jsou vlastně Češi.V praxi to vypadá tak, že figura dívky, která se živí jako služka, ze sebe nejenom sype repliky typu „Heydrich schoval Prahu pod pokrývku strachu“, ale navíc to zní jako „Hajdryk covrt Prak vyt blankyt of fyr“. Především v první části film působí rozvlekle, přitom děj, který se v reálu odehrával v delším čase, je hodně zdrcnutý. Všechno se tak nějak přihází, aniž by to mělo nějakou emocionální rezonanci. (...) Od publika ve Velkém sále ale Anthropoid sklidil hromový potlesk. I pár nadšených výkřiků se ozvalo, možná tu jsem za škarohlída.

Neděle 3. 7.

Kvůli novinářské projekci italského soutěžního filmu Zpovědi jsem si dával budíka. Takže to taky bylo osobní, vlastně ještě osobnější. Taková naleštěná evropská velkoprodukce, uměníčko na druhou. Tak hluboké! Tak pronikavé! Tak… jako… kulturní!! A k věci! To hlavně. To teda fakt. Odehrává se to na nějakém ostrově na severu Německa, kde se sešla smetánka bohatých a mocných. Asi je to schůzka G8 nebo nějaká jiná příležitost, kde zástupci zvrhlé elity zvolna bloumají chodbami, zvolna plavou spoře nasvícenými bazény, jedí vybrané pochoutky v nazdobených sálech a při tom všem dumají, co hrozného by mohli způsobit trpícímu lidstvu. 

Tentokrát si ale tu svou seanci oživili, šéf MMF pozval i zástupce toho lidstva, ke svatosti směřujícího kartuziánského mnicha, celosvětově úspěšnou autorku dětských knih a něco na způsob Boba Geldofa, akorát že to není Bob Geldof. Mnich v bělostné kutně v těch chodbách bloudí s nimi a jeho svatost „nastavuje zrcadlo“ jejich zvrhlosti, samozřejmostí je průběžné trousení mouder. Situaci zkomplikuje sebevražda hostitele, stala se navíc v předvečer oznámení jakési systémové změny zvrhlou elitou připravené. Z filmu není sice jasné, o co přesně jde, zjevně se ale jedná o nějaký apokalyptický plán, v jehož důsledku zařvou všechna koťátka na naší zmučené matičce Zemi nebo tak něco. Ne snad že by smrt, možná i vražda do filmu vnesla nějaké tajemství, nedejbože drama. Nemůže, všechno je přeci jasné. Autorovi, divákovi, každému. Tak proč to jasno nepředvést, nenechat ho rozeznít v okázalých plkách hodných sušenky pro štěstí z čínské restaurace a vypulírovaných obrazových klišé. 

Pondělí 4. 7.

Městem se převaluje festivalový národ označkovaný pasy na oranžových šňůrkách, vyhrává mu k tomu vskutku ledacos, festivalový provoz se prolíná s tím lázeňským. Na vycházce jsem narazil na podivnou promo akci, určenou asi hlavně ruským návštěvníkům. Snad šlo o prodej diamantů nebo tak něco, prostě ten typ materiálu, který člověk kupuje po kilech, když se v létě trochu utrhne ze řetězu. Naživo tam hrál značně děsivý hudební doprovod, jakýsi hybrid mezi tím nejhorším z ruského popu a písněmi národů Dálného východu. Scenerie to byla pestrá a výstižná: sněhobílá omítka a zdobná fasáda domu, u plotu rozložené nápisy v azbuce, hlouček při podobné příležitosti očekávatelné klientely, smutný muž v mongolském kroji odevzdaně týrá svůj syntezátor. A dům, před nímž se to vše odehrává, se jmenuje Beethoven. Jak jinak.

Úterý 5. 7.

Došlo i na nějaké to „umčo“. Film Mimózy v Maroku usazeného španělského režiséra Olivera Laxeho dostal hlavní cenu na Týdnu kritiků v Cannes. Cannes! Týden kritiků! Hlavní cena! V takovém případě se dá čekat jediné – nekompromisní art velké ráže a dlouhého doletu. A taky se mi ho dostalo, jen co je pravda. Mimózy jsou zvláštní film, slovo zvláštní tentokrát užívám ve smyslu „moc jsem to teda nepobral“. Přesněji řečeno jsem si během projekce filmu (hlavně v jeho druhé polovině) připadal jako jedna z těch kytek v titulu. Název je mimochodem jedna z věcí, jejichž smysl mi na Laxeho snímku zcela unikl. Ale nechtěl bych ho jenom shazovat, něco v něm asi bylo, možná mi to uniklo kvůli mojí nezorientovanosti v tradici lidí, o nichž film vypráví. Možná jsem na předpůlnoční projekci nebyl disponovaný k tomu, dostatečně usilovně to hledat. Někde v horách Atlas v Maroku jede karavana místních venkovanů, kterou vede ctihodný starý šejk – zřejmě se do hor vypravil umřít. (...) Šejk v horách naplní účel svojí cesty, karavana řeší, co s tělem, většina odejde, skupinka vytrvalých, k níž se připojí i Šakib, je ale odhodlaná dopravit šejkovo tělo do města, aby mohl být pohřben v půdě, kam patří. Musí proto nést mrtvolu přes pohoří Atlas. Jestli existuje víc vyčerpávající úkol než přenést mrtvolu přes pohoří Atlas, rád bych věděl, který by to asi tak mohl být. Nicméně nesou. A je to dřina. Takhle zhuštěný popis děje může působit dojmem až akčním. Je to ale klamný dojem. 

Středa 6. 7.

Filmy, v nichž každý podráží každého a celé to vygraduje až do zběsilé a krvavé absurdity, mohou být docela zábavné. Ne ale pokud jsou podány ve stylu románu nějakého Charlese Dickense chudých, s přidanou hodnotou přeestetizovanosti, soft porna a značně pomalého tempa vyprávění. O Park Chan-wookově Komorné se jaksi ví, že je to příběh s velkým zvratem, divák má ale dost času, aby pochopil, jaký by to asi tak mohl být. Než k němu film dospěje, musí přežít mnoho vyšlechtěných obrazů. Ach, všechny ty kvetoucí stromy! Možná by je mohla vylepšit nějaká dekorace. Oběšená žena? Rozhodně! Ani jedna z figur není nijak zvlášť zajímavá, i ten perverzní strýček je jen jeden z řady typických Parkových lotrů, ale tedy… nic moc. A k těm lesbickým scénám – ano, jsou tam, jedna značně extenzivní. A taky trochu toho pro režiséra typického násilí, nějaké to krouhání prstů a tak. Genderové role jsou ve filmu rozdělené dost přehledně – vykořisťované ženy a manipulativní, krutí a bezcitně vilní muži. Pánové se ale nemusí cítit dotčeni, zmíněné lesbické scény jsou natočené především s ohledem na potřeby jejich vilných zraků.

Čtvrtek 7. 7.

Vzniknuvší dokumentární film Helmut Berger, herec je asi forma pomsty režiséra Horvatha Bergerovi. Kamera si zchátralost hvězdy vychutnává, nejvíc informací o Bergerově životě přináší rozhovor s jeho soucitnou uklízečkou. Do filmu je zařazeno množství citově vyděračských hlasových zpráv, jež Berger nechal v Horvathově mobilu, doprovází je přelety nad zachmuřenou alpskou krajinou a Wagnerova hudba. Ehm. Časem se to zají. Ale uznávám, kdyby po mně někdo chtěl, abych obrazem ilustroval několik minut hlasových zpráv, asi bych to taky tahal z paty. Snímek vrcholí několikaminutovou sekvencí, v níž Berger masturbuje a dožaduje se přitom Horvathovy dopomoci. To už je hodně „supí“ filmařina, ale docela působivá. Obraz zkroucené černé siluety, která střídavě vyráží prosby a děsivé syčivé chrčení, jež připomíná řev zraněné šelmy, možná o Bergerově životě a jeho světě vypovídá víc než informacemi a historkami nabité interview.

Pátek 8. 7.

Plný sál tleskal, připadal jsem si v něm jako osamělý ostrůvek negativity, čímž se dostávám k jednomu z festivalových paradoxů. Mísí se na něm platící publikum s „profesionálními diváky“, v něčem mezi těmi dvěma skupinami i tak existuje přehrada. Publikum recenzentům často vyčítá, že mu chce kazit zážitek, vyvyšovat se nad něj. Ve většině případů to tak, myslím, není. Divák a recenzent jsou ale v kině každý v jiné situaci, jeden se baví, druhý pracuje. Navíc oproti prvnímu ten druhý filmů viděl asi víc, tudíž se snáz může přihodit, že to, co lidi v sále překvapí a nadchne, on spíš odzívá, protože to zná odjinud. Ale hlavně: divák obecně, a ve Varech zvlášť je motivovaný k tomu, aby se mu filmy líbily. Udělal si výlet, možná si vzal dovolenou, zajistil ubytování, vyrazil s partou přátel, aby si to spolu s nimi hezky užil. A nechce, aby ta energie byla vynaložena nadarmo, aby mu ten naplánovaný hezký zážitek zkazilo to, že film za moc nestál.

Recenzent tenhle motiv nemá, navíc se na film často koncentruje analytickým způsobem, průběžně vyhodnocuje přednosti, ale taky nedostatky. Nakonec však i on touží po něčem jiném, zapomenout na nějakou analýzu a být prostě stržený. Někdy to však jde ztuha. Letos ve Varech jsem si té divácké extáze moc neužil, asi taky kvůli výběru filmů, některé snímky, jež měly velmi pozitivní ohlas, mi z různých důvodů unikly. Ale nevzdávám se. Naplněn tímto příkladným odhodláním odcházím do sebe vyklopit poslední kýbl vybraných laskomin, předvést pár dekadentních tanečních figur v procovském sále, po návratu vyhodit televizi z okna hotelového pokoje, sladce se vyspinkat a vyrazit k domovu. Plánuji se za rok vrátit, jasná věc.