Na mém oblíbeném okénku z Rychlých šípů je vyobrazený hoch přezdívaný Tlouštík poté, co byl rodiči potrestán za pozdní příchod. Klečí v koutu místnosti, ve tváři má ale extatický výraz, u úst bublinu, v níž sděluje světu: „Mučte si mě chlebovou polívkou, ale stejně jsem ten nejšťastnější chlapec na světě. Viděl jsem Rychlé šípy.“

Jednou za čas člověk dostane příležitost si prožít a užít podobnou emoci, vděk v takovou chvíli bývá na místě. Například já ho s několika stovkami lidí v narvaném pražském Lucerna Music Baru pocítil v pondělí po koncertě filadelfské kapely The War on Drugs. A vůbec nevylučuji, že o tom večeru budu jednou vyprávět vnoučatům, dočkám-li se. A jestli u toho budou dělat otrávené obličeje, nezastaví mě to.

Je to totiž velká klika, vidět skvělou kapelu v tom jejím – troufnu si odhadnout – nejlepším období. V té chvíli, kdy je skutečně na vrcholu. A to The War on Drugs jsou, z jejich loňské desky Lost in The Dream se stala „okamžitá klasika“, která se dostala na vrcholy mnoha bilančních žebříčků. Je to skutečně mimořádné album s jakýmsi univerzálním apelem, přitom vlastně nijak nápadné, nezní z něj snaha ohromit. Přesto ohromí i posluchače, který se k němu dostane jaksi bez větších očekávání, bez kontextu. Je to paradoxní deska a The War on Drugs jsou v něčem paradoxní kapela, jejich hudba působí organicky, celistvě, samozřejmě, a přitom by neměla. Je utvářena mnoha velice snadno rozpoznatelnými vlivy, a přitom je velmi svá.

Její apel není generačně omezený, bylo to vidět i na skladbě publika pražského koncertu, kde se sešli mladíci a mladice, a zároveň tam bylo možné vidět i padesátníky odvázané způsobem, který by v jejich případě člověk čekal při poslechu kapel jaksi pamětničtějších. Z pódia slyšeli vlastně docela jednoduché písničky vycházející z tradice amerického folk rocku, frontman a kytarista TWoD Adam Granduciel má podobně nosový hlas jako Bob Dylan, jeho hudba je znatelně ovlivněná i tvorbou dalších amerických gigantů – Bruce Springsteena a Toma Pettyho třeba. Kapela zní v mnoha ohledech dost „osmdesátkově“ – barvou klávesových rejstříků a způsobem jejich užití, sólující kytarou. V jádru skladeb The War on Drugs můžou být slyšet písně pro řidiče náklaďáků na dlouhých štrekách, zároveň jsou to ale také „úlety“ – někam nahoru, někam dovnitř, k vrstvám a stěnám zvuku, zvonivým nájezdům Granducielovy kytary, která nikdy neujede k manýristickému sólování, jakkoliv prostor dostává skutečně veliký, komplikovaným změnám tempa a dynamiky (mezi přednosti The War on Drugs patří i jistota, s níž dokážou na intenzitě zvuku přidávat a ubírat drobně, a přitom výrazně). Je to hudba v duchu názvu desky „ztracená ve snu“, a přitom velice tady a teď, mizící někde v dálavách, a taky zůstávající na zemi – díky jednoduché písničkové struktuře, Granducielovu civilnímu vokálnímu projevu někde mezi zpěvem a deklamací. 

Hráčská suverenita všech členů kapely se nepředvádí, slouží celku, nejde o výkon, ale o smysl. Jakkoliv má skupina jasného vůdčího ducha, je její koncert kolektivní vystoupení, společné dílo, do nějž každý člen skupiny přináší nějaký výrazný individuální vklad. Skládají se v cosi rafinovaného a taky prostého, členové The War on Drugs umějí být zároveň „dělňasové“ i básníci. Je to jenom rokenrol, říká se, pravdivě. Podobné zážitky jako byl koncert The War on Drugs ale výrazně zpochybňují to „jenom“. Nakonec se ze všech těch rozmanitých složek skládá cosi velmi jednoduchého a přesvědčivého, prostá emoce podepřená obyčejně znějícími slovy. Posmutnělá touha, sen, který ale neodkládá atributy skutečného světa. V obsáhlém rozhovoru pro časopis Pitchfork Adam Granduciel mluví o tom, jak ho při práci na desce Lost in the Dream sužovaly a poháněly otázky. Má to, co dělám, nějakou hodnotu? Mám nějakou hodnotu já? Jeho hudba jistě představuje nějakou odpověď a je to hudba přesně pro takovouhle otázku, která – položena se skutečnou odpovědností – nevede k nějakému žvanivě předvyloženému a s ohledem na momentální trendy koncipovanému uměníčku, ale k něčemu, co může být hodně jednoduché a hodně uvnitř. Ve stejném textu frontman The War on Drugs popisuje, jak ho v posledních letech ničily panické ataky, a taky své problémy s navazováním kontaktů s lidmi. Zvláštní, slyšet to od autora tak komunikující a otevřené hudby. Některé hodnoty asi musejí být draze vykoupeny. Zní to jako klišé, ale asi to tak nějak bude.

The War on Drugs, 17. 8., Lucerna Music Bar, Praha.