V tom, co je z českého pohledu zásadní, se Němci ani nehnuli

Jak válka na Ukrajině mění Německo

V tom, co je z českého pohledu zásadní, se Němci ani nehnuli
Jak válka na Ukrajině mění Německo

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Třetí den po začátku války na Ukrajině Olaf Scholz ohlásil změnu času. Kancléř sice mluvil o novém letopočtu pro celou Evropu, avšak konkrétní závěry slíbil vyvodit pro Německo, a to především ve třech oblastech: přechod k tvrdší linii vůči Rusku, vyzbrojení bundeswehru, změny v energetické politice. Od té doby se soudí, že Spolková republika opravdu prochází masivními změnami. Prochází? Ano i ne.

Derusifikace sociální demokracie

Masivně se změnil vztah k Rusku. Veřejné mínění a ovšem většina politické scény doslova natlačily kancléře Scholze do vojenské podpory Ukrajině, byť věci nejsou úplně, jak se zdály být. Kancléř s dodávkami i těžké techniky souhlasil až koncem dubna, ale tento zbrojní průlom sestávající z dodávky německých „bévépéček“ Marder a tanků Leopard a Gepard se s výmluvou na technické či procesní obtíže dosud neuskutečnil.

I tak sehrála debata o německých zbraních pro Ukrajinu velkou roli ve vyzbrojení – ale slovním, a nikoli na Ukrajině, ale doma v Německu vůči Rusku. Posun ve veřejném mínění je veliký. V roce 2018, už po rusko-anglické aféře Skripal, institut Forsa naměřil, že 68 procent Němců i nadále preferuje posilování vazeb s Ruskem. Těsně před invazí letos v únoru opět pro Forsu 49 procent Němců označilo za hlavní faktor napětí mezi Západem a Východem Rusko, ale 27 procent Spojené státy. I nadále většina 53 procent doporučovala dělat vše pro to, aby se i Rusko cítilo jako součást Evropy. Od začátku války si skoro nikdo ze známých lidí, kteří tyto postoje formulovali, nedovolí veřejně vystoupit. Měsíc po začátku bojů bylo 55 procent Němců pro dodávky těžkých zbraní Ukrajině (od té doby jich zase lehce ubývá).

Válka všechno změnila, aspoň v takzvaném zveřejňovaném mínění (jako protikladu k veřejnému mínění). Že takzvanou válečnou stranu tvoří předseda opozičních křesťanských demokratů Friedrich Merz, není překvapivé. Jednak CDU byla tradičně víc proamerická než sociální demokracie, jednak někteří cynici poukazují na fakt z Merzova životopisu, že byl předsedou dozorčí rady německé pobočky investičního fondu BlackRock, který sice podniká hlavně v nemovitostech, má však nainvestováno i v americkém zbrojním průmyslu. Větší překvapení než Merzova CDU obstarávají vládní Zelení, kteří zapomněli na svůj volební slib, že nebudou posílat vojenské zakázky do míst, kde se válčí.

Většina politické scény a spolu s ní drtivá většina médií, kulturních institucí i akademického světa se účastní derusifikace sociální demokracie. Vynecháme-li východoněmecké postkomunisty, byla SPD skutečně stranou s nejbohatšími vazbami do Ruska. Nejde jen o posledního sociálnědemokratického kancléře před Scholzem Gerharda Schrödera, který teď pod ohromným tlakem opustil místo v dozorčí radě Rosněfti, přičemž v dozorčí radě Gazpromu zůstává. Pod palbou se ocitli někteří zemští premiéři za SPD, bývalý ministr hospodářství Sigmar Gabriel, který v říjnu 2015 letěl do Moskvy pojistit stavbu plynovodu Nord Stream II; dokonce spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier.

Střelivo pro veřejnou derusifikaci SPD dodává Zelenského velvyslanec v Berlíně Andrij Melnyk, který vystupuje zcela nediplomaticky a na svém Twitteru školí tu kancléře, aby prý ukázal leadership a kuráž, tu o prezidentu Steinmeierovi napíše, že je v zajetí dávných pavučin, které léta spřádal s Ruskem. Takzvaní vciťovači do Putina (Putinversteher) jsou v těžké defenzivě, omlouvají se podle vzoru: Kdybych to byl býval věděl… Nejtvrdohlavějšímu z nich, Gerhardu Schröderovi, který se omlouvat nechce, bylo odňato čestné občanství jeho rodného Hannoveru, peníze na personál kanceláře v Německém spolkovém sněmu, další čestné funkce mají následovat.

Pamětníci byli zdrženlivější

Přesto Německo zůstává zemí, u níž se některé bojovnější vlády Západu Británie, USA, Polska obávají, že dál tajně straní Rusku, a hned jak to bude možné, začne s Vladimirem Putinem domlouvat kompromis. Větší pochopení pro motivy Ruska v Německu mají několik důvodů. První je historický: hlavně starší Němci, kteří byli socializováni v 60. až 80. letech, ještě mají v paměti děsivé zločiny a ztráty, které jejich země přivodila Sovětskému svazu. Fakt je, že většina prolité krve byla prolita na Ukrajině a v Bělorusku, nicméně v samotném Petrohradu zahynul během dvou a půl roku trvajícího obléhání wehrmachtem téměř milion civilistů. Když ministryně zahraničí Annalene Baerbocková (Zelení) vyhlašuje, že sankcemi Rusko bude zruinováno, připadá těmto starším politikům, že tu promluvil historický ignorant. Podstatná část politické elity západního Německa (před sjednocením) se už v roce 2014 stavěla proti rusofobii od Helmuta Schmidta přes Helmuta Kohla až po signatáře Provolání 60, k němuž se vedle bývalého prezidenta Romana Herzoga a dalších politiků připojili i známí umělci. Letos byly podobné apely o stupeň slabší, objevila se například výzva kancléři Scholzovi, ať neustupuje tlaku a nepovolí export těžkých zbraní Ukrajině, jen těch podpisů bylo méně a rekrutovaly se už téměř výlučně z nepolitického prostředí: matka německého feminismu Alice Schwarzerová, spisovatel Martin Walser (skutečně ještě žije), písničkář Konstantin Wecker… Tady se míchá slabost pro ruskou kulturu s pacifismem, pro tyto generace přirozeným.

Dogmata jsou důležitější než strach z Putina

Důležitější faktor zdrženlivosti Německa vůči rusko-ukrajinské válce bychom pochopitelně nalezli v jeho hospodářských danostech. Generální ředitel chemického koncernu BASF Martin Brudermüller už koncem března, kdy teprve doznívaly ultraoptimistické předpoklady, že sankce rychle přivodí ruskou porážku a ústup z Ukrajiny, a kdy se také uvažovalo o embargu na ruský plyn, v paličském rozhovoru pro list Frankfurter Allgemeine varoval před ohromným podceňováním ekonomických dopadů: bojkot ruského plynu by Německo mohl přivést do nejtěžší hospodářské krize od konce druhé světové války. Copak, tázal se, chceme za bílého dne zničit naši celou ekonomiku, všechno, co jsme desítky let budovali?“. Spolkové republice kryje zemní plyn z Ruska mezi 40 a 50 procenty spotřeby a lidé s elementární znalostí vědí, že už z technických důvodů je výrazně levnější než zkapalněný plyn odkudkoli. V Německu se běžně operuje s domněnkou, že embargo na ruský plyn, nepochybně nejtěžší zbraň, jakou EU proti Putinovi vůbec zvažovala, nezískalo klíčovou podporu německé vlády kvůli intervenci ředitele BASF.

Celé sankční tažení EU proti Rusku má tragikomickou dohru, mimo jiné i pro Českou republiku. Požadavek Vladimira Putina, aby odběratelé ze západních zemí platili Gazpromu v rublech, a ne ve smluvně dohodnutých eurech nebo dolarech, nejprve západní politici, od Roberta Habecka (Pro nás je důležité nenechat se od Putina vydírat) po našeho Zbyňka Stanjuru (Evropa na tento vyděračský požadavek nesmí přistoupit), unisono odmítli. Evropská komise před dvěma měsíci ruský požadavek, aby si evropští zájemci o plyn zřídili devizový a rublový účet u Gazprombanky, označila za porušení unijních sankcí. Před dvěma týdny vyšlo najevo, že Německo a Itálie po konzultaci s Bruselem svým firmám tiše oznámily, že účet v rublech není porušením sankcí.

Česká vláda pochopitelně mlčí, téměř veškerý náš plyn jde z Ruska přes německé kupce. Ti ho sice k nám přeprodávají s 300procentní marží, což je nevýhoda pro koncové spotřebitele, ale momentální výhoda pro české politiky. Mohou hovořit zásadově a přitom se schovat za hospodářsko-politický komplex v Německu. Nejdůležitější důvod zdrženlivosti Němců vůči Rusku s tím druhým úzce souvisí. Na dodávkách plynu od Gazpromu byla postavena celá slavná Energiewende, pří níž byly nejprve odepsány jaderné elektrárny, aby pak loni na podzim nová Scholzova vláda uspíšila i odchod od uhlí, na rok 2030. V programovém prohlášení starém půl roku se proto počítá se stavbou 40 až 50 nových plynových elektráren. Místo zemního plynu z Ruska se teď freneticky hledá nějaký zkapalněný, především z Kataru. Německo nemá žádné své LNG terminály, hlavně proto, že by je napadly u soudu Greenpeace a především Deutsche Umwelthilfe, aktivistická skupinka s dobrými konexemi na Zelené. Po autech s dieselovým motorem dnes DUW hrozí žalobami na terminály a zelený ministr hospodářství Robert Habeck – což je novinka v přístupu strany ke svému podhoubí – DUW před podáváním žalob varuje.

V energetice jsou záměry postavit dva LNG terminály zatím vrcholem onoho udaného koperníkovského obratu. Z úvahy, že tři poslední reaktory, které v Německu ještě dobíhají, by prozatím mohly zůstat v provozu, Habeck už vycouval. Spolková vláda má i v této situaci ještě tu drzost školit Poláky, kteří plánují stavbu nových reaktorů. Na konci uhelných elektráren v roce 2030 se nic nemění, diskuse o zlevnění povolenek, které by si přály Polsko s Českou republikou, neprojde na žádné Evropské radě přes skupinu států s Německem v čele.

Spolková vláda také trvá na cíli zčtyřnásobit instalovanou kapacitu solárních panelů (z 56 na 200 gigawattů do roku 2030!), Německo sedí na zásobách břidlicového plynu hlavně v bývalé NDR, podle odhadu Spolkového úřadu pro geologii a suroviny se tam skrývá 1,36 bilionu kubických metrů. Vzhledem k tomu, že ročně Německo doveze z Ruska 56 miliard kubíků, byla by to náhrada za 25 let ruských dodávek. Ale to je tabu, dané zelenou ideologií. Ta první čtvrtrok války přestála ve zdraví.

Němci budou zbrojit. No a?

Laskavý čtenář se snad podiví, proč se text víc nevěnoval záměru Německa se vyzbrojit. Skutečně, kancléř Scholz v bezprostřední reakci na 24. únor oznámil extra injekci do obrany ve výši 100 miliard eur, byla by to zvláštní mimorozpočtová částka a použila by se na vyzbrojení armády. Ta je v bídném stavu, bídném tak, že ani oněch 100 miliard za několik let z bundeswehru evropského lídra neudělá. Čechům to může být jedno, i vyzbrojené Německo bude osídleno občany vychovanými v odporu k tradicím (pruského) militarismu. Ve srovnání s klimatickým poučováním méně uvědomělých sousedů je pro nás obranyschopnost Německa vedlejší téma.