Je vlna islamofobie, která u nás propukla, víc k smíchu, nebo k pláči? To je otázka, která v posledních týdnech zaměstnávala progresivní veřejnost. Rozhovor, v němž prezident vyjádřil názor, že lidé mají žít tam, odkud pocházejí, protiislámské vystoupení Tomia Okamury, přijetí uprchlických rodin ze Sýrie, demonstrace akce Islám v ČR nechceme, jíž se zúčastnila i poslankyně ODS Jana Černochová, a následné vystoupení vůdčí postavy iniciativy Martina Konvičky v televizi – to všechno dostalo útokem na Charlie Hebdo nečekanou brizanci.

Protože se tématu islámu často chápou mluvkové, komentování dostalo specifickou podobu – jaká vzniká tehdy, když si je nějaká homogenní skupina lidí jistá samozřejmou nadřazeností svého názoru. Blbost těch druhých je tak zjevná, že není třeba nic vysvětlovat.

„Dominantní skupina neudržuje svou skupinovou identitu stejným způsobem jako vnější skupina,“ napsala jednou americká komentátorka Megan McArdleová. „Nemusí. Je to ona, kdo rozhoduje o tom, jaké jsou přijatelné způsoby chování, zdroje autority a způsoby vědění. Privilegovaná skupina nepotřebuje vlastní instituce určené k prosazování svých zájmů. Úplně si vystačí s povzdechnutím a ušklíbnutím.“ Tak vypadala zdejší dominantní (opinion-makerská) skupina v našem případě. Některé věty stačilo jen bez komentování citovat, aby tím byla kanonizována jejich nesmyslnost. Vtipy o kebabech a genetice (v narážce na Zemanova slova o „genetické závislosti“) byly vděčně přijímány. Pokud došlo na konkrétní pozitivní formulace kritiky, byla ODS obviněna z naskočení na vlnu islamofobie, Černochová a Konvička z ignoranství a všichni dohromady z hysterie. Byly připomenuty historické zásluhy islámu (Avicena a arabské číslice), byla prezentována data relativizující nebezpečí islámského terorismu. Tato jednota v nadřazenosti není na místě. Právě jí lze vytknout omezenost, nedostatek znalostí a spoléhání se na nereflektovaná dogmata. Právě ona má co obhajovat.

Stalinovy statistiky

Jana Černochová si uřízla ostudu, když pronesla v rozhovoru v LN nějaké hlouposti o hadithách (hadísech). Ale člověk nemusí znát svatého Augustina na to, aby směl mít názor na roli křesťanství ve společnosti. Že nám Arabové zachovali povědomí o Avicenovi a arabské (ve skutečnosti indické) číslice, je hezké. Něco novějšího než ze 14. století byste neměli? Je to asi tak stejně relevantní, jako kdybychom celý postoj k islámské civilizaci založili na připomenutí všech jeho dobyvačných tažení, které muselo křesťanstvo odrážet – od bitvy u Poitiers v roce 732 po obléhání Vídně v roce 1683. Pan Konvička byl deklasován tím, že, jak přiznal, v muslimském světě byl nejdál v Turecku. Byli všichni ti, kdo vyjadřují názor na rusko-ukrajinský konflikt, v Luhansku? Ale hlavně: kvůli tomu, o co u nás běží, nemusíme jezdit do Sýrie nebo do Pákistánu. Stačí vidět Německo, Francii, Británii. Neřešíme tu dialog velkých světových monoteistických náboženství. Řešíme tu islámskou imigraci v Evropě.

Z reakcí progresivních komentátorů by čtenář vůbec nepoznal, že neexistuje evropská země, v níž by s muslimy nebyly problémy. Nejde jen o terorismus, ale začněme u něj. Český rozhlas odvysílal komentář Daniela Veselého „Statistiky ukazují, že islámský terorismus není zdaleka největším nebezpečím“, který byl ukázkou čarování se statistikou, jaké se hned tak nevidí. V USA mají „židovští náboženští fanatikové na svědomí o 1 % více teroristických útoků, a to zejména pod křídly krajně pravicové organizace Jewish Defense League“, uvádí. Ano, podle statistiky za léta 1980 až 2005. Kdybychom to časové období protáhli více do minulosti, dostaneme tam i Obamova kamaráda Billa Ayerse z Weather Underground – ale k čemu by to bylo? Poslední zaznamenaný pokus Jewish Defense League se odehrál v roce 2001. „Nejvíce teroristických aktivit v USA ze 42 % provádějí Latinoameričané, za 24 % zodpovídají extrémně levicová seskupení, za dalších 5 % komunisté a zbývajících 16 % připadá na neznámé organizace,“ pokračuje. Což jsou vesměs bojovníci za různé vnitropolitické americké kauzy, jež zbytek světa nemusí vzrušovat. Veselý ovšem dodává: „Nicméně je zapotřebí zohlednit, že v tomto smutném výčtu, co se počtu obětí týče, dominují teroristické útoky z 11. září 2001 v New Yorku, jimž podlehly téměř 3000 lidí a za nimiž podle oficiální verze stojí islamisté.“ No, to je asi skutečně zapotřebí zohlednit.

A o těch neoficiálních verzích by mohl být třeba Veselého příští komentář. Ještě lépe pojednává Veselý Evropu: „Vyjdeme-li opět z dat Europolu, tentokrát v rozmezí let 2007 až 2009, docházíme k závěru, že 96,6 % teroristických činů spáchaly separatistické organizace, které nemají s islámskou věroukou vůbec nic společného, a z menší míry militantní levicová seskupení. Poslední zpráva Europolu zabývající se terorismem v Evropě v průběhu let 2009 až 2013 uvádí, že z celkového počtu 1095 útoků jich muslimové spáchali pouze 12, tedy necelá 2 %.“ Když si příhodně zvolíme období, nemusíme ani nic zohledňovat! Žádný útok v Madridu v roce 2004 (191 mrtvých), žádný útok v Londýně v roce 2005 (52 mrtvých)! Prostě uděláme z roku 2007 rok nula, a hned jsme všichni klidnější. Statistika musí budit nadšení, jak říkával Stalin.

Korsičtí separatisté nebo bojovníci proti geneticky modifikovaným rostlinám neuřezávají lidem hlavy na ulicích. A neradikalizují se exponenciálním tempem. Krvavou řež srovnatelnou s islamisty má z pachatelů motivovaných jinou ideologií jen Anders Breivik, norský konzervativní fanatik. Ale ten nemá následovníky ani neinspiruje síť příznivců po celé Evropě. A v neposlední řadě jsou ta nízká procenta ovlivněna tím, že evropské země věnují islámskému terorismu velkou pozornost a řadě teroristických útoků se daří zabránit – Britové hovoří o několika měsíčně. Tu pozornost jim věnují z důvodů, které byste ve Veselého statistice nenašli.

Další mantrou se stalo, že pachatelé teroristických útoků nemají se skutečným, mainstreamovým islámem nic společného. Ano, jistěže velká většina muslimů takové činy nepáchá. Ale tvrdit, že vrazi konající své dílo za výkřiků „Alláhu akbar“, kteří ve věznicích požadují Korán, nemají s islámem nic společného, si žádá velkou kognitivní disonanci. Paradoxně pak ministr Zaorálek tvrdí, že „rakovinu radikální islámské ideologie musí vyléčit především muslimové, obzvlášť Arabové“. Proč, když nemají teroristé s islámem nic společného? Ale především mluvíme o občanech evropských zemí, nikoli muslimských či arabských. Bezradně vyzývat tyto země k intervenci do našich poměrů se nejeví jako nejlepší nápad (ony to ovšem dělají i bez vyzvání).

45 % fundamentalistů

Lze bezpochyby souhlasit s tím, že většina muslimů žijících v Evropě je integrovaná. Ale jak velká většina, a hlavně, co to znamená integrovaná? 11. ledna se na YouTube objevilo video s úvodním obrázkem používaným rovněž ve videích ISIS. Muž indického vzhledu se na něm v angličtině vyjadřuje k „nedávným událostem ve Francii“, čímž nemá na mysli teroristické vraždy, ale tlak na muslimy, aby je odsoudili. Ty, kteří to udělali, je třeba odmítnout, říká, „ve skutečnosti nereagují v souladu s islámem“. „Nechali jsme se okouzlit civilizací nevěřících, jejich idejemi a hodnotami...,“ stěžuje si. Říkat, že věřím ve svobodu projevu, „není islámská odpověď. Představuje, bratři a sestry, poraženeckou mentalitu.“ S tímto „apologetickým“ postojem je prý třeba skoncovat, neboť islámské hodnoty jsou „nadřazené“. Bylo to další propagandistické video Islámského státu? Anebo nějaký radikál z okraje společnosti? Ne, byl to absolvent práv na Škole orientálních a afrických studií Londýnské univerzity. Nyní je zaměstnaný v elitní právnické kanceláři Clifford Chance (mimo jiné zastupovala ČR při arbitráži kvůli TV Nova) a pobírá od „nevěřících“ roční plat jeden a půl milionu korun.

Jeden kuriózní případ jistě nelze zobecňovat. Ale sociolog Ruud Koopmans z Wissenschaftszentrum Berlin für Sozialforschung v lednu zveřejnil výsledky svého výzkumu výskytu fundamentalismu mezi křesťany a přistěhovalci a potomky přistěhovalců z Maroka a Turecka v Německu, Francii, Holandsku, Belgii, Rakousku a Švédsku. Měřil ho podle míry souhlasu se třemi názory: že věřící se mají vrátit k věčným a neměnným pravidlům stanoveným v minulosti, že tato pravidla připouštějí jen jediný výklad a jsou závazná pro všechny věřící a že náboženská pravidla mají přednost před světskými zákony. Ukazuje se, že fundamentalistů mezi muslimy není většina – je jich jen 40–45 %. Uklidňující! Souhlas jen s jedním z předložených tvrzení dosahuje ještě vyšších hodnot, 60–75 %. „Fundamentalismus s sebou nemusí nutně nést násilí ani ho ospravedlňovat,“ vysvětluje Koopmans, „neboť násilí je forma chování, a toto je ideologie.“ A na vysvětlenou ho přirovnává k fašismu nebo komunismu. Taky uklidňující. (Fundamentalistů mezi křesťany je mimochodem řádově míň, asi 4 %.) Koopmans dodává, že fundamentalismus koreluje s nepřátelstvím vůči vnějším skupinám – 70 % muslimských fundamentalistů je nepřátelsky zaujato vůči Židům, homosexuálům a obyvatelům Západu. To by podle této studie znamenalo, dodejme na uklidněnou, jen asi 30 % evropských muslimů.

Opatrné našlapování

Sociální problémy specifické pro muslimskou komunitu jsou početné. Známý je případ sexuálního zneužívání dětí v britském Rotherhamu, kde bylo mezi lety 1997 a 2013 skupinou mužů pákistánského původu zneužíváno k prostituci 1400 dívek, a policie a úřady s tím nic nedělaly, protože měly svázané ruce strachem z obvinění z islamofobie. Před pár týdny se Britové srdečně zasmáli analytikovi americké televize Fox News, který prohlásil, že Birmingham je pro nemuslimy uzavřené město. Veliká legrace. Ale slyšeli jste o „operaci Trojský kůň“? Byl to organizovaný pokus islamistických učitelů a úředníků zmocnit se vlády nad veřejnými školami v části Birminghamu. Tam, kde se jim podařilo dosadit ředitele, vytlačili nepohodlné učitele a zaváděli saláfistické myšlenky do výuky. Segregace, rasismus, antiamerikanismus, antisemitismus, vyvolávání nedůvěry k jinověrcům včetně muslimů jiného ražení, povinné modlitby, omezení výtvarné výchovy, zákaz hry na hudební nástroje. O moderní sexuální výchově ani nemluvě. Výběr cizích jazyků omezen na urdu a arabštinu. To jsou závěry britských státních inspektorů z loňského roku, kteří shledali známky systematické islamizace na třinácti školách. Předseda příslušné školské rady, jak vyšlo najevo, již v roce 2007 zpracoval plán islamizace britských škol, který vydal Muslim Council of Britain, organizace tvářící se jako střechový orgán umírněných, mainstreamových muslimů. Když do školy Anderton Park nastoupilo bílé dítě, vyzval jeden rodič učitele: „Vemte bílou židli a bílou lavici a dejte to bílé dítě do bílého rohu s bílým učitelem a držte je stranou od ostatních. A když to nepůjde, tak se toho bílého dítěte zbavte.“
Dali byste do takové školy své dítě? Pokud ne, pak je pro vás taková čtvrť když ne nepřístupná, tak aspoň neobyvatelná, ne?

Obdobné systémové selhání státních orgánů, jež by nesouviselo s islámem, by bylo považováno za kolosální skandál. Ze jmen Rotherham a Trojský kůň by se staly symboly toho, co se víckrát nesmí opakovat. Ideologie, jež jim dala vzniknout, by byla společensky zdiskreditovaná. Když jde o islám, jen se opatrně našlapuje.

Když odejdou Židé...

Pro člověka vyrostlého v liberálních klišé platí imperativ identifikovat provinění proti kardinálním společenským hříchům: xenofobii, intoleranci, nedostatku inkluzivnosti. Sebekritický temperament velí se ptát: Nehledáme nepřítele? Nezakrýváme vlastní selhání? To všechno mohou být reálné hříchy, ale reakci společnosti je třeba poměřovat realitou, nikoli nějakým mentálním konstruktem. A racionální otázka kladená realitou islámu v západní Evropě zní: Proč bychom to měli chtít u nás? Žádný rozumný důvod pro to neexistuje.

Není jím to, že imigraci potřebujeme k vyřešení našich demografických problémů a záchraně důchodového systému. To je dávno vyvrácená fikce, která by se neměla opakovat. Tito přistěhovalci mají nižší míru participace na trhu práce, to znamená, že důchodovému systému nepomůžou. A pokud by se integrovali, asi by si v další generaci osvojili i naše vzorce porodnosti. Takže žádná záchrana demografie se nekoná.

Důvodem není ani to, že je tato imigrace tak jako tak nevyhnutelná. Podobně jako tvrdili bankéři, že finanční globalizace je nevyhnutelná, ale neměli pravdu, podobně jako tvrdí oligarchové informačních technologií, že sama podstata internetu si žádá určitou, pro ně výhodnou, podobu regulace, ale nemají pravdu, tak nemají pravdu ani ti, kteří tvrdí, že proud imigrace je nezadržitelný.

A pak je tu ještě jeden specifický důvod, proč to nechtít. Ve Francii dnes vidíme něco, co bije do očí, přestože nikdo nemá odvahu to tak nahlas pojmenovat. Zatímco muslimská komunita tam navzdory všemu údajnému znevýhodnění a islamofobii zůstává a prosazuje se, jiná komunita cítí, že Francie pro ni přestává být místem k životu. Jsou to Židé. Za poslední tři roky se jich vystěhovalo dvacet tisíc a podle jednoho průzkumu o tom uvažuje 74 procent z nich.

Pokud by cenou za přizpůsobení se Evropy muslimům mělo být tentokrát už definitivní vyhnání Židů, byla by to hanba a selhání, kterému bychom se nemohli dívat do očí, pokud bychom si chtěli uchovat vědomí, že má naše civilizace ještě nějakou hodnotu. To mě straší daleko víc než obvinění z islamofobie.

Příklad s ruskou mafií

Protože v Evropě udávají tón země, kde je už třeba brát islám politicky v potaz, je zřejmé, že odtamtud se jasného slova nedočkáme. ODS schytala kritiku za „nahnědlé“ a „xenofobní“ prohlášení k přijímání syrských uprchlíků. Ale narýsovat jasnou čáru mezi azylem a usídlováním bylo zcela správné. Naše země může pochopitelně přijmout mnohem víc než patnáct uprchlických rodin. Na co ale nesmí přistoupit, jsou mechanické kvóty na přijímání migrantů ze středomořských zemí. A státní aparát musí dávat svými činy najevo, že pronikání radikálního islámu se u nás nebude tolerovat. Pomozme si analogií: V roce 1995 provedla policie razii v pražské restauraci U Holubů, doupěti tzv. solncevské mafie. Zatkla dvě stě lidí, třicet vyhostila, ale nikoho neobvinila z žádného trestného činu. Za to se vnitro stalo terčem kampaně „bezpečnostních expertů“ ČSSD, advokátské elity v čele s Tomášem Sokolem a novinářské elity v čele se Sabinou Slonkovou. Ale ruské mafie se dalších deset let naší zemi spíš vyhýbaly. Asi tak.

Působení Martina Konvičky jsem zatím nesledoval. Poté, co získal mediální proslulost, jsem se podíval na jeho blog a v jeho otevřeném dopise rektorovi Jihočeské univerzity mě zaujala tato slova: „Vývoj zmíněných debat a postojů (k islámu u nás) jsem podrobně sledoval, pane rektore – a s tím se pochopitelně měnil i můj přístup a rétorika. Když jsem před šesti lety začal o islámu psát, setkával jsem se zprvu s opatrnou, spíše soukromou podporou akademické sféry a intelektuálů – ovšem bez výraznějších hmatatelných činů. ,Máš pravdu, kolego, ale nechtěj po mně, abych si komplikoval život.' S tím, jak jsem sledoval bezradnost a opatrnost řekněme ,elit', přitvrzoval jsem v rétorice a současně se čím dál víc obracel k ne-elitám (…). Islám je prvořadé politikum, které se profesionální politika dlouho snažila přehlížet – i nezbylo a nezbývá než politické scéně demonstrovat názor nemalého segmentu občanů, a to se dělá na demonstracích, kde také jinde. Akademické debaty nefungovaly, petice a psaní dopisů nefungovaly.“

Doplnil bych to citátem kanadského novináře Marka Steyna: „Když politická kultura zakazuje seriózním politikům otevírat určitá témata, obrátí se voličstvo k neseriózním politikům.“ A ti se už pak nenechají usměrnit povzdechnutím a ušklíbnutím.