Drama člověku asociuje hluk, burácející smyčce, jež stoupají do ještě většího crescenda, bubny víří jako stádo prchajících mustangů a všechno to graduje k závěrečnému orgasmickému výbuchu. Americké trio Low už přes dvacet let dokazuje, že hudba nepotřebuje být hlasitá, aby byla strhující, výmluvná, nabitá emocemi od deprese po extázi. 

Trio z města Duluth ve státě Minnesota působí na hudební scéně jako v dobrém slova smyslu mimoběžné. Setrvale dělají to svoje a vyhýbají se přitom úskalím, na nichž déle sloužící kapely často ztroskotávají – opakování sebe sama i křečovitým pokusům začít znovu a úplně jinak. Low se vyvíjejí, aniž by se popřeli, jejich čerstvá deska Ones and Sixes je toho dalším dokladem.

Jemná ohlušující osudovost

Konstanty hudby Low jsou volné tempo, velmi vzdušná a vynalézavá kytara frontmana kapely Alana Sparhawka, lehké a jednoduché bicí Mimi Parkerové, jež ale i tak dokážou dát skladbám tria valivý, snad až osudový rytmus, když je třeba, tiché spojení mužského a ženského hlasu, ve kterém je slyšet samozřejmá a hluboká intimita – možná je to tím, že Parkerová a Sparhawk jsou už dlouhou dobu manželé (přinejmenším to neuškodilo).

Pro hudbu Low se používala jimi nenáviděná škatulka slow core (kromě nich do ní patřili ještě třeba Codeine blahé paměti). Pomalé a tiché písně s velice jednoduchou instrumentací, to ale neznamená primitivní, které s člověkem pořádně zacvičí, když se jim poddá. Každá drobná změna dynamiky nebo tempa najednou začne působit jako ten největší poryv, málokdy jsem zažil na koncertě takové ticho jako při jediném pražském vystoupení Low (a ta dvě děvčata, která měla tu drzost někde za mnou vést polohlasem konverzaci, jsem stejně docela proklínal). Emocionálně ty skladby přeskakovaly mezi jakousi křehkou čistotou, snad až něhou, smutkem a taky tísní, již v delších skladbách nechávali dospět až k jakési nenápadné, a přitom ohlušující osudovosti. Nebyla a není to hudba pro masovou spotřebu, obrací se k člověku spíš jako k jednotlivci nebo části dvojice. Mezi publikem, které o hudbu má hlubší zájem, se ale Low od začátku těšili úctě a snad i jisté míře popularity.

Postupem doby se zvuk Low stával pestřejší a trochu zesílil, o pár jejich písních by se možná dalo i říct, že jsou v malinko rychlejším středním tempu, přidávaly se dříve nepoužívané nástroje (ovšem v decentní míře), piano, elektronika, nebo dokonce banjo. Místy Low dospěli k velmi povznášející hymničnosti. Komu nezesílí tep při jejich osmiminutovém chorálu Nothing But Heart z alba C‘mon (2011), má, řekl bych, nějaký problém s projevováním citů.

Mezi Joy Division a zasněženou Minnesotou

Ones and Sixes přináší další drobný posun, možná související s angažmá producenta BJ Burtona, jistou – nikoli příliš hlasitou, ale přesto – tvrdost (singlová No Comprende), občasný dotek elektroniky. Trochu oklikou se tak Low vracejí ke svým počátkům, některé písně z jejich nové desky (kromě zmiňovaného singlu třeba úvodní Gentle) mají blízko k tvorbě klasických Joy Division. Je to ale spíš spřízněnost než podobnost, podobná emoce (ovšem zachycená způsobem odpovídajícím věkovému rozdílu mezi plus minus padesátníkem Sparhawkem a dvacátníkem Ianem Curtisem). Podobně neúprosný rytmus, byť výrazně tišší, podobný druh krásy, někdy stísňující a mrazivé. Frontman kapely také připouští, že se na desce vyrovnává se zkušeností doby, kdy trpěl vážnými depresemi. Jeho schopnost dostat z kytary zvuk v něčem nebeský ale tím osobním propadem zjevně zůstala nedotčena. A navíc, chmura není jediný cit, který deska Ones and Sixes zprostředkovává. Písně jako Spanish Translation nebo What Part of Me vyjadřují samozřejmou intimitu dlouhotrvajícího vztahu (ne nutně mezi dvěma lidmi). The Innocents zas zní jako gradující bojový pokřik před nějakou bitvou beze zbraně. Skladby Low mohou evokovat sněhem pokrytou krajinu jejich domovské Minnesoty, vždycky tam ale stojí dům a světlo za jeho okny je zvoucí, jakkoli může být docela těžké prohrabat se k němu.

V jednom rozhovoru před vydáním desky Alan Sparhawk suše a mezi řečí sdělil, že zaplatit nahrávací studio pro kapelu není úplně snadná věc. Těm, kdo by o Ones and Sixes snad stáli, proto kladu na srdce, ať si tu nahrávku koupí, i když je snadno ke stažení. Kromě výborné hudby je bude hřát i vědomí, že díky nim si Low při natáčení příštího alba, dojde-li k němu, budou moci dovolit třeba i o čtvrt minuty delší frekvenci.

Low: Ones and Sixes (Sub Pop)