Na pražském Výstavišti se koná výstava Body the Exhibition. Show s mrtvými, rozřezanými, z kůže svlečenými a různě nastylizovanými ostatky skutečných lidí, o jejichž totožnosti se však návštěvník nic nedozví. Výstavu kritizovala řada organizací – jak lidskoprávních, tak lékařských v čele s Českou anatomickou společností. Kritizovat ji budeme i my v Salonu Týdeníku Echo. Do něj přišel lékař Ondřej Naňka, předseda zmíněné anatomické společnosti, kunsthistorik Otto Urban, který se podílel na významných výstavách s dekadentní příchutí, novinář Pavel Šafr ze Svobodného fóra, jenž vyzval k bojkotu výstavy, a Pavel Porubjak ze spolku Lidská práva bez hranic, který poukázal na kontext porušování lidských práv v komunistické Číně. Debata se konala v Anatomickém ústavu Fakultní nemocnice v Praze.

Pánové, já budu vystupovat za ďáblova advokáta. Ne proto, že bych byl zastáncem výstavy Body the Exhibition, ale protože se mi nepodařilo přivést do debaty takového člověka. Zástupce pořádající agentury mi to vyloženě odmítl s tím, že o nic takového nemají zájem a že negativní ohlas jim naopak přivede další návštěvníky. A jako advokát jsem se byl na výstavě podívat: je to profesionálně udělaná výstava, exponáty jsou výborně nasvícené, průvodní texty docela zajímavé, autoři se evidentně snaží, aby to mělo jaksi edukativní a seriózní ráz. Říkal jsem si ale, co tam asi přivádí ty lidi, kteří tam proudí v dosti hojném počtu. V sobotu se dokonce stojí fronta na lístky. Jaké vysvětlení máte vy?

Naňka: Člověka láká možnost pohlédnout dovnitř těla, takříkajíc pod kůži. Ve známém Muzeu hygieny v Drážďanech vystavují už od 20. let tzv. skleněnou ženu, což je dokonalý model průhledného lidského těla. Ale to byl model, to bylo umělé. Tady jde o to, že těmi „modely“ jsou skuteční lidé. Gunther von Hagens, objevitel plastinace, přišel s dokonalou metodou, jak zachovat lidskou tkáň, jak ji uchovat a jak jí dát, když se to tak řekne, atraktivní podobu. Ty jeho modely jsou barevné, navíc různě stylizované, nejsou to běžné preparáty k didaktickým účelům, cílem je upoutat pozornost.

Porubjak: Prodává se bizarnost, prodává se makabróznost. Lákadlem je, že divák uvidí skutečně rozřezaného člověka. Ty řeči o názornosti a nějakém popularizačním efektu nelze brát vážně. Sám Hagens uvádí, že vyrobit preparát plastinací je nesmírně náročné, že to přijde na 1500 hodin práce. Umělé modely lze pořídit mnohem laciněji a jsou také názorné. Tady jde o to, že to byli opravdu lidé.

Ale lidské preparáty přece nejsou až takovou výjimkou. Každý anatomický ústav se chlubí sbírkou pozůstatků. Ostatně teď jsme šli kolem vitríny, kde jsou pravé lidské lebky a preparáty.

Naňka: Ano, ale je rozdíl, když je to určené poměrně úzkému okruhu veřejnosti, tedy především studentům, a když se to z komerčních důvodů ukazuje všem.

Šafr: Prezentovat to jako něco vědecky nebo naučně populárního je součást marketinkového podvodu. Sňatkový podvodník se také musí tvářit seriózně. Tak se i tato výstava tváří seriózně. Pan doktor dobře ví, jak se lidské tělo prezentuje, jak je nutné s ním eticky nakládat, v žádném případě ho nezneužívat, nemanipulovat s ním. Tady je základem právě manipulace. Záměrně se tomu dodávají prvky divadelní show: musí to být barevné a musí to být „v ději“, lidská těla jsou tam v bizarních pozicích, jako by v běhu, hrají ragby, tančí, já nevím co všechno. Viděl jsem to v roce 2006, kdy jsem se na to šel podívat do Lucerny, a stačilo mi na to celý život. Tehdy jsem především vnímal nechutnost toho cirkusového pojetí. Nyní se tam přidal ještě další, asi důležitější aspekt: a to skutečnost, o jaká těla jde a komu patřila. Doporučuju k přečtení knihu Jatka od Ethana Gutmanna. Ten spolu s dalšími západními novináři pátral celá desetiletí po informacích ohledně obchodu s tělesnými orgány, který organizuje komunistická Čína. A je velká pravděpodobnost, že ta těla jsou rovněž součástí rozsáhlého byznysu s lidskými pozůstatky.

Nelze na výstavu nahlížet jako na „performativní akt“, na výstavu uměleckého typu, kde se prostě vystavují exponáty, jen trochu zvláštního původu? Vždyť vystavování lidských pozůstatků není zase tak výjimečné: mumie, kosterní pozůstatky, ostatky svatých, v kostnicích jsou hromady lebek, často různě stylizované, známý je schwarzenberský erb z kostí v Sedlci…

Urban: Myslím, že na tuto výstavu tímto způsobem hledět nelze. Tady je několik aspektů, které je zásadně odlišují. Především ta výstava vlastně nemá autora, není za ní žádná osobnost, která by za ni ručila. Je vlastně anonymní. Nemá katalog. Patří spíš do oblasti kvazi vědeckých kuriozit či atrakcí, přičemž největší je ta, že jde o lidské pozůstatky…

Ano, ale i současné umění používá někdy lidské pozůstatky. Známá je diamantová lebka Damiena Hirsta. Ta je taky pravá.

Urban: Ale velice specificky je ošetřená etická rovina použití takového předmětu. Hirst – a jeho právníci – velmi dobře vědí, že jinak by byl podroben velmi ostré kritice. Podobně americký fotograf Joel-Peter Witkin, který fotí mrtvá těla. Když tu před lety měl výstavu, měl též přednášku, kde velmi důkladně mluvil o etických aspektech své tvorby, o úctě, kterou oněm tělům prokazuje. Ostatně sám je přesvědčený katolík a náboženské motivy hrají v jeho díle podstatnou roli. Již více než půl století se také hovoří o body artu jako o samostatné linii vizuální kultury. Tělo není jen tématem, ale samotným předmětem uměleckého díla. Spektrum příkladů je široké a řada z nich vyvolala i zásadní a ostré diskuse o etických hranicích přípustného. Již zmíněný Hirst kdysi připravoval společně s Davidem Bowiem a Hermannem Nitschem projekt, kde měli pracovat s reálným lidským tělem, které jim jeho majitel, kvůli uměleckým účelům, za života věnoval. Je příznačné, že k realizaci nikdy nedošlo. Především musí být jasné, jaký je původ ostatků a že člověk, jehož tělo je takto zachyceno, s tím za života souhlasil.

Porubjak: A to je právě to, co je na výstavě nejproblematičtější. Ta těla jsou neidentifikovatelná. Majitelem výstavy je americká firma Imagine Exhibitions. Ředitel firmy Tom Zaller loni v jednom rozhovoru uvedl, že spolupracuje s jakýmsi doktorem v Číně. Ten sbírá neidentifikovaná těla v regionu, konzervuje je a poté dává na výstavy. Nejednalo by se tedy o dárce, což vyvrací tvrzení o dobrovolných dárcích. A je důvodné podezření, že ta těla mohou pocházet od čínských vězňů, možná od politických vězňů. Umožňuje to i situace, kdy se řada vězňů neidentifikuje, zapírá pravé jméno, neboť nechce ohrozit svou rodinu. Tím se pak ale o to snadněji mohou stát předmětem byznysu s lidskými orgány – a není vyloučeno, že mohou být použiti i pro podobné účely, jako je tato výstava.

Šafr: Pro mě je tohle klíčové. Umím si představit, že ve svobodné společnosti se konají různé kuriózní akce, často za hranicí vkusu. Ale tohle je jiný případ. Je bohužel prokázáno, že v Číně jsou popravovány tisíce, možná desetitisíce vězňů za účelem transplantace jejich orgánů. V Číně existuje odpudivý jev jako transplantační turismus, kdy si bohatý člověk ze Západu objedná nějaký orgán a čínské kliniky mu jej bezprostředně opatří. Čínským vězňům jsou přitom odebírány orgány ještě za jejich života, neboť orgán ze živého člověka je v novém těle adaptabilnější. Teprve pak toho „dárce“ popraví. Je to nesmírně nechutná forma mučení a naprostého popření všech lidských práv. A jestliže existuje takové množství důkazů, že se to opravdu v té zemi, k níž prezident Zeman vzhlíží s takovým obdivem, děje, pak je nutné s nejvyšší nedůvěrou hledět na výstavu, kde jsou vystavována těla „nějakých“ neidentifikovatelných Číňanů.

Přitom ta výstava je americká a autorem metody je Němec…

Naňka: Ano, ale Gunther von Hagens už v Německu léta nežije – a ani nemůže, protože je tam soudně stíhán. Já ho viděl jednou na anatomickém kongresu v Turecku. Ty největší dílny na plastinace má v Číně, i když je nedávno prodal, on je snad nemocný.

On je obchodník se svým vynálezem…

Naňka: Ano, plastinace se už v anatomii běžně používá. Je to konverzační metoda, která umožňuje zachování tkání.

V Česku se také plastinuje?

Naňka: Výjimečně, ale nebyl by to problém, i když je to poměrně náročné. Ale v plastinaci není problém. Pokud slouží k výuce… Ovšem umělé modely většinou vystačí.

Asi nejvíc mě na výstavě šokovala svlečená lidská kůže. Prostě kůže dospělého muže s pohlavím, jež vystupuje z té jako nadýchané měchuřiny. Tady už snad ani není možná hra na nějakou osvětu. Připomnělo mi to, co jsem viděl v koncentračních táborech, kde se z lidské kůže dělala stínítka na lampy, vazby knih či vějíře. Nebo co jsem četl o předkolumbovských civilizacích, kde byla praxe stahování z kůže podmaněných kmenů, přičemž si tu kůži „oblékl“ vítězný náčelník. Tady je na místě otázka, zda výstavu přece jen spíš nezavřít.

Urban: Možná že na příkladu s kůží lze demonstrovat, čím se výstava odlišuje od uměleckého pojetí. Kůže je staré a velmi důležité téma umění. Slavná je svlečená kůže sv. Bartoloměje z Michelangelova Posledního soudu: jde o autorův autoportrét. A podobně je tomu dosud. Ale chci říct ještě něco jiného. Významné anatomické ústavy většinou přechovávají sbírky, které obsahují lidské pozůstatky. A tvoří také součásti expozic, běžně přístupné veřejnosti. Aby nezůstaly jen nějakým muzeálním exponátem „bez života“, pracují tyto instituce se současnými umělci, kteří je zasazují do nového kontextu. To se děje v podobných muzeích v Británii, Německu, ve Francii. Možná kdyby se o něco pokusily i zdejší instituce, nebylo by tolik zájemců o takovou výstavu. I u nás pracuje s podobnou tematikou řada umělců. Jan Švankmajer, v polovině 90. let ji využila Veronika Bromová v cyklu Pohledy. Nedávno vznikl v přímo v prostředí zdejšího muzea cyklus fotografií Tomáše Rasla.

To jsem trochu skeptický. Ti lidé tam jdou právě proto, že to není v žádném „kontextu“, který by to nějak ozvláštnoval či aktualizoval. Prostě tam jdou za tou atrakcí a tu chtějí mít jaksi co nejpřímější. Nestojí o umění.

Šafr: Že je horor součástí lidské zábavy, je známý fakt. A že se to koná na Výstavišti vedle Matějské pouti, je příznačné. Ale opakuju: nejdůležitější je, že jsou to neznámí čínští mrtví lidé. Pořadatel výstavy asi neprovádí nic nezákonného, ale to neznamená, že neprovádí také něco amorálního. Je na místě proti takové výstavě protestovat a ptát se, kdo ji umožnil pořádat.

Já si teď vezmu na pomoc novináře Ivana Brezinu, kterého jsem do debaty také zval, ale on je na horách. Napsal mi však dopis, kde uvádí: „Na konci 80. let jsem na přírodovědecké fakultě studoval biologii. Na semináři z histologie jsme se v mikroskopu dívali na stavbu lidských tkání, na přednáškách z fyzické antropologie se učili latinské názvy svalů a kostí a jejich uložení… Ale mrtvé tělo nám nikdy nikdo neukázal. Cítil jsem to jako mezeru ve vzdělání a přes kamaráda medika si domluvil účast na pitvě. Ta první zkušenost byla sice drsná, ale názorná.“ Může se smrtelník u nás dostat k pitvě?

Naňka: Oficiálně by takovou možnost mít neměl. Když jsem jako gymnazista přemýšlel o studiu medicíny, podařilo se mi přes známé dostat na soudní a tam jsem pitvu viděl – ta první zkušenost byla drsná. No, neodradilo mě to. Ale nevím, jestli je nutné si takový zážitek dopřát. Spíš bych řekl, že ne. My tady provádíme školy, ukazujeme jim preparáty, ale na pitevnu je z etických důvodů nevodíme. Myslím, že to nemá smysl.

Bylo tomu tak vždy? Vždyť přece byly veřejné pitvy. Slavný je rok 1600, kdy Jan Jesenius provedl v Praze první veřejnou pitvu.

Naňka: To je věc raného novověku. Ve 20. století si nejsem vědom, že by se v naší kultuře něco takového provedlo.

A prosím vás, jaká je pravděpodobnost, že já budu pitván?

Naňka: Kdybyste teď náhle zemřel, budete jistě pitván. Ale když zemřete ve vysokém věku v nemocnici nebo v péči lékaře, tak toho budete ušetřen. Vyhláška rozeznává čtyři druhy pitev. První je anatomicko-patologická, kterou nařídí lékař, když je nutné zjistit, proč jste zemřel. Pak zdravotní pitva, taky někde zdravotně-bezpečnostní, ta je nařízena u všech náhlých nebo násilných úmrtí, také třeba když spadnete ze skály, i když je jasné, že vás nikdo neshodil. Pak je pitva soudní, kterou nařizuje policie. A nakonec pitva anatomická, tedy pro účely vědy nebo výuku. Ta se provádí třeba tady u nás, v anatomickém ústavu.

To jsou dobrovolníci?

Naňka: Ano, to jsou dobrovolní dárci, kteří s námi podepsali smlouvu. Naše fakulta má kolem osmi tisíc smluv.

Dostanou za to zaplaceno?

Naňka: Ne. Myslím, že ta motivace je dvojí. Jednak to jsou lidé, kteří to dělají z nějaké vnitřní pohnutky, třeba chtějí splatit dluh lékařům nebo si uvědomují, že tak mohou ještě nějak posloužit. A pak jsou to lidé, kteří tím zbavují své příbuzné starostí s pohřbem. Když se dozvíme, že dárce zemřel, přijede si pro tělo pohřební služba, my je převezmeme, použijeme pro výuku a za nějakou dobu, nejčastěji tak za dva až tři roky, můžeme vrátit urnu s jeho popelem příbuzným nebo ho rozptýlíme u krematoria.

To se nekoná pohřeb?

V klasickém slova smyslu ne, ale nás to trápilo, tak jsme, už to bude osmnáct let, zavedli ekumenickou bohoslužbu, kam zveme studenty a příbuzné dárců. Aspoň tím se se zesnulými rozloučíme.

Ivan Brezina mi ještě napsal: „V létě 1999 jsem se rozjel do Kalkaty, i proto, že jsem tehdy měl potřebu vyrovnat se s vlastní smrtelností. Uvědomil jsem si, že je mi už přes třicet, ale ještě nikdy v životě jsem neviděl nikoho umírat. Všichni moji příbuzní umřeli v nemocnici a já u toho nebyl. V západní civilizaci jsme totiž smrt vytěsnili, jako něco, co neexistuje.

Se strachem a tísní staženým žaludkem jsem vstupoval do kalkatského útulku matky Terezy pro umírající bezdomovce. Dva týdny jsem pak s ostatními dobrovolníky přebaloval pokálené lidi v posledním tažení, pral pozvracené deky… Za tu dobu kolem mne umřelo několik ‚klientů‘, někteří doslova pod mýma rukama. Kupodivu to vůbec nebylo hrozné a naučilo mne to brát smrt jako něco zcela přirozeného (o pár let později se mi to hodilo, když mi umřel táta).

Několikrát jsem tehdy zašel i na kalkatský kremační ghát a díval se, jak plameny na hranicích pomalu stravují lidská těla. Nejsem buddhista, hinduista ani přívrženec učení o převtělování, ale v tu chvíli jsem cítil, že to tak má být. Tělo nejsme my. Tělo je jen soustava svalů, šlach, kostí, střev… My jsme něco jiného a na těle nezáleží. Shoří, shnije nebo z něj někdo udělá exponát na výstavě. O tělo nejde.

Výstava Bodies může tuhle zkušenost někomu dát, aniž by letěl přes půl zeměkoule. Lidské tělo je navíc nesmírně zajímavý ‚stroj‘ už z čistě technicistně-inženýrského hlediska. To je ten druhý důležitý rozměr výstavy. I ten, kdo si na ní neuvědomí vlastní smrtelnost, se dozví spoustu věcí o fungování všeho, co máme uvnitř. Protože jak se na základce a na střední škole vyučuje biologie lidského těla? Ukážou nám pár obrázků a nadiktují pár faktů, ale to je všechno. Chybí názornost a bezprostřední zkušenost.“

Šafr: Se spoustou věcí souhlasím. Ale ne se vším. Já mám také se smrtí svou zkušenost, i když ne z Kalkaty. Zažil jsem umírání své maminky a dvě hodiny jsem strávil s jejím mrtvým tělem. Bylo to nesmírně silné, ale já věděl, že to tělo už není moje maminka. Už tam prostě nebyla. Ale bylo to maminky tělo. A musím říct, že ta představa, že bychom ho vzali a někam šli vystavit, je pro mě nemyslitelná. A proč, když už tam nebyla? Protože to tělo je něco zásadního, trávíme v něm celý pozemský život. A řeknu to jako křesťan, má posvátnou hodnotu. Ukazování ostatků má v západní křesťanské civilizaci důležité místo. Ostatky jsou vystavovány a uctívány, protože v nich přetrvává cosi jako transcendence. Ta je přítomná i v umění. A její podmínku je vážnost a úcta. Na výstavě Body the Exhibition není ani jedno z toho.