Andrej Babiš pro dřívější poměry v tuzemské politice rád používá označení „Palermo“ – tedy Sicílie, mafie a podobně. On prý přišel to Palermo vykořenit, „palermské“ vzorce chování změnit, nahradit jinými a lepšími – tedy alespoň podle něj. A v jednom má skutečně pravdu, do „Palerma“ šéf ANO osobnostně skutečně nezapadá. Protože k tomu, co si člověk pod pojmem „Palermo“ představí, patří taky omerta, tedy povinnost naprosté mlčenlivosti ve vztahu k úřadům, ale nejenom k nim – mafiánský kápo je alespoň podle tradičních představ člověk, který váží slova, dává si pozor na to, co říká, nepouští si pusu na špacír před lidmi, kteří to či ono nepotřebují vědět. Ne tak Andrej Babiš. Poslední nahrávka tzv. skupiny Šuman je toho zjevným důkazem.

Největší pozornost na ní, celkem logicky, poutá obsah slov Andreje Babiše, to, že se z nich dá dovodit, že tehdejší ministr financí použil státní aparát, aby „klekl“ na firmu, jež Babišovi z nějakých důvodů vadila, a zničil ji – podle rozhodnutí soudu protiprávním způsobem.

Stejně tak výmluvné ale je, že šéf ANO o té věci vůbec mluví, že vypráví někomu nezainteresovanému (musí ho docela detailně uvést do situace) o tom, jak „naši lidé“ na někoho zaklekli. V podstatě konverzačním tónem, jako historku, aby řeč nestála. Takhle nemluví někdo z „Palerma“, tedy člověk, který ví, že po něm jdou a neopatrně vyřčená slova by se mu jednou mohla krutě nevyplatit.

Andrej Babiš naopak říká, co mu slina na jazyk přinese, často se pak kvůli tomu dostává do problémů, bývá snadné najít jeho vyjádření, v nichž popírá tu verzi událostí, kterou jeho tým momentálně prezentuje jako oficiální. Není to, řekl bych, hovornost člověka, který má srdce na jazyku. Andrej Babiš se spíš rád poslouchá, neumí se ovládat, protože nemusí, nebo je o tom přesvědčený. Věří, že na něj nikdo nemůže.

Kdysi jsem na těchto stránkách popisoval ten slavný den, kdy jsem poprvé na vlastní oči viděl Andreje Babiše. Budu se opakovat, ale má to, myslím, význam. Bylo to kdysi dávno u soudu, AB vystupoval jako svědek u sporu nebožtíka Stanislava Grosse s týdeníkem Respekt, bývalý premiér ho žaloval pro citovou újmu kvůli článku, který zmiňoval i odposlechy jeho hovorů s vlastníkem Agrofertu.

Babiš soudkyni odpovídal s přidrzlostí sobě vlastní, dotázán na to, proč volal předsedovi ve tři hodiny ráno, pokrčil rameny a zahlásil: „Nevím, asi z pr**le.“ Zprvu jsem očekával, že ho za to okázalé pohrdání soudem srazí k zemi blesk seslaný nebesy. Nestalo se. Považoval jsem za samozřejmé, že mu soudkyně napálí pokutu. Nestalo se. Potom mi blesklo hlavou: „Pane jo, ten člověk si je jistý, že mu projde úplně všechno. Asi pro to má důvod.“

Za ty roky v médiích se mi podařilo špatně odhadnout ledacos – asi jako každému. Tohle moje prvotní a intuitivní hodnocení Andreje Babiše se mi ale zatím potvrzuje.