Vláda se rozpadla a je to škoda, protože byla tak úspěšná. Na tom se shodnou všechny tři vládní strany i prezident republiky. Teď jde ještě o to, jestli mají pravdu. K dispozici jsou efektní argumenty. Česko má nejméně nezaměstnaných v Evropě, zároveň veřejné finance v druhém nejlepším stavu po Lucembursku. Existují však i další interpretace. Prosperita není zásluhou vlády, ale důsledkem pravidla „stoupající příliv zdvihá všechny lodě“, o němž mluvil už americký prezident John F. Kennedy. Podle třetího výkladu zakrývá zdánlivý vzestup neblahou skutečnost, že se prohlubují a betonují základní nedostatky hospodářského života.

Epigoni Nečasova kabinetu

Propagovat úspěchy vlády se snaží v první řadě Andrej Babiš a jeho marketingový tým. „Česká republika je podle zprávy Eurostatu z 24. dubna ve veřejných rozpočtech druhá nejlepší v Evropě za Lucemburskem,“ připomíná v řadě rozhovorů jako důkaz, že tak kvalitního ministra financí Česko nikdy nemělo. Proč ho tedy vyhazují z vlády?

Neexistuje zpráva Eurostatu o tom, že Češi mají druhého nejlepšího ministra financí. Statistici z Bruselu však vydali data, z nichž je možné k takovému závěru dojít. Český rozpočtový přebytek dosáhl 0,6 % a byl v rozpočtově najednou disciplinované EU sedmý nejvyšší. Zároveň se podařilo snížit dluh na 37,2 % HDP, tedy na čtvrtou nejnižší úroveň v Evropě. Očividně lepší parametry mělo opravdu jen Lucembursko. Dalo by se ještě diskutovat, jestli nemá lepší bilanci Estonsko s nejnižším dluhem vůbec a desátým nejvyšším přebytkem, případně Švédi s velmi podobnými parametry. V každém případě patří Češi pod ministrem Babišem při správě veřejných financí k současné špičce a z určitého pohledu opravdu druzí jsou.

Primátem v nezaměstnanosti se zase nejčastěji chlubí premiér Bohuslav Sobotka. Loni v průměru dosahovala čtyř procent, což bylo opravdu nejlepší číslo v celé EU těsně před Německem. Proto mohl premiér minulé úterý říci: „Před třemi lety jsme sestavili vládní koalici. Naše koalice měla za cíl dát zemi znovu do pořádku. Díky tvrdé práci a dobrému fungování vlády se nám podařilo většinu závazků splnit. Změnili jsme stav společnosti k lepšímu,“ uvedl na začátek projevu, při němž oznámil svou demisi.

Proč jen se musela ta skvělá vláda rozpadnout? napadne prostého občana, případně cizince, který čerpá informace o práci vlády výhradně z úst jejích představitelů. Důvodem rozpadu může být, že práce kabinetu tak úplně skvělá není.

Babišovy a Sobotkovy superlativy lze snadno relativizovat. Nejjednodušší cestou je srovnání s tím, čeho dosáhli ve zmíněných disciplínách jejich předchůdci, tedy ministr financí Miroslav Kalousek a premiér Petr Nečas v letech 2010 až 2013. V boji proti deficitu byl Kalousek úspěšnější než Babiš. Přebíral rozpočet v období krize, kdy byl schodek přes pět procent a třináctý nejhorší v EU. Brutální úspornou politikou snížil schodek i v krizových časech na jedno procento. Tím dosáhl už v roce 2013 na sedmé místo v Evropě, kterým se dnes chlubí jeho nástupce. Babišovo zlepšení je v tomto směru skromnější. Rovněž nízký státní dluh nezařídil současný ministr. Tradičně je v Evropě pátý až sedmý nejlepší a na čtvrté místo se dostal zásluhou vedlejších vlivů, třeba neschopností vlády investovat.

Ani nad malou nezaměstnaností není nutné jásat, protože opět vychází z tradičně nízkého počtu lidí bez práce. Je pravda, že při nástupu Sobotkovy vlády měli nižší nezaměstnanost Němci, Rakušané a Malťané, a ty jsme tedy předběhli. To však nemusí nutně svědčit o tom, že byla vládní politika bůhvíjak skvělá, ale třeba o tom, jak se nezaměstnanost počítá. O pracovní nabídce v jednotlivých zemích mnohem spíše svědčí údaje Eurostatu o zaměstnanosti. I tam patří Češi k evropské špičce, když jim patří sedmé místo s výsledkem, že pracuje 72 % práceschopného obyvatelstva. Proti roku 2013 se pozice zlepšila o dvě místa, když jsme přeskočili Rakušany a Finy. Podíl pracujících se v uplynulých letech zvyšoval, ale tento nárůst byl třeba v jiných zemích Visegrádu rychlejší. Pracujících přibývalo i v krizových dobách, když vládl coby ministr práce Nečas. Tehdy si Češi v podílu zaměstnaných lidí polepšili o tři místa.

Obraz výkonné Sobotkovy vlády se zvláště šikovným Babišem postavený na dvou superlativech nevystihuje skutečnost. Klidně se může vyprávět o mimořádně schopných politicích, kteří převzali rozvrácenou zemi, jen se po té skvěle vykonané práci zbytečně rozhádali. Příběh je však méně věrohodný než historka o Nečasovi a jeho týmu, který převzal zemi v těžkých krizových dobách a nastavil ekonomice nový směr, v němž pak pokračovali nástupci ze Sobotkova kabinetu. Žádný výrazný vládní motiv k politice nastavené roku 2010 nepřidali, změnili jen kosmetické minimum typu zvýšení minimální mzdy a předvolební valorizace důchodů.

Rostoucí a zachmuřený

Výkřiky o skvělém rozpočtu a bezvadných poměrech na trhu práce plní kromě oslavy Sobotkovy vlády další úlohu: odvádějí pozornost od toho, co se děje ve skutečnosti. Práce vládních statistiků ze všeho nejvíc připomíná román Hermanna Hesseho Hra se skleněnými perlami, popisující chování kulturních elit v blíže neurčené budoucnosti. Učenci z románu provádějí složité výpočty a úvahy, které už nemají nic společného s realitou, o to lépe se však s jejich pomocí daří dokázat, že žijeme v ideálním světě.

Pomocí údajů vytržených ze souvislostí se dá tvrdit, že Sobotkova vláda ještě před svým rozpadem zajistila zemi stabilitu a otevřela novou prosperitu, neodpovídá to však zkušenosti značné části občanů. Každý rozumí hojně citovanému povzdechu herce a hospodského Tomáš Hanáka z rozhovoru pro Respekt: „Pokud jsem něčeho vzor, tak leda občana, který bez ohledu na rostoucí HDP stále zachmuřeněji hledí do budoucna,“ prohlásil. V každém případě jde o jiný pocit než nadšení z nové prosperity a skvělých vyhlídek do budoucích let.

Hospodský Hanák si tváří tvář povinnosti používat elektronickou pokladnu EET stěžuje na hlavní věcnou agendu vládního programu, která radikalizuje úsporné daňové změny bývalého ministra Kalouska, aby se vybralo ještě víc peněz. Zavedení kontrolního hlášení loni v lednu a první dvě kola pokladen EET zatím pozitivní efekt pro rozpočet nemělo. Nenaplnila se očekávání zvýšeného výběru daně z přidané hodnoty a nejde vyloučit ani to, že vinou nepromyšlených reforem došlo k jejímu výpadku. Spotřeba roste každý rok pětiprocentním tempem, přesto se za první čtyři měsíce letošního roku vybralo jen o 1,3 miliardy víc než od ledna do dubna roku 2014, kdy Babiš na ministerstvo financí nastupoval. S nadsázkou by se dalo pochybovat, jestli daňová reforma vůbec zabezpečí dost peněz, aby se zaplatily vyšší náklady na rozšíření úřední agendy. Letos přijdou zaměstnanci ministerstev a bezprostředně podřízených úřadů na 118 miliard, o čtvrtinu víc než v období, kdy Sobotkova vláda nastupovala.

Jak přísnější byrokracie zasáhla podnikatele, zatím nejde přesvědčivě popsat. Obecné údaje z prvního čtvrtletí 2017 pouze tvrdí, že proti roku 2015 ubylo deset tisíc, tedy šest procent podnikatelů, kteří někoho zaměstnávají. Naopak v databázích statistického úřadu přibylo 30 tisíc, jinými slovy pět procent živnostníků. V období celoevropského hospodářského vzestupu tak v Česku na rozdíl od ostatních zemí nepřibývá podnikatelů. Nevysvětlena zůstává otázka, proč proti předpokladům ministerstva financí se k EET namísto očekávaných 250 tisíc přihlásilo jen 150 tisíc obchodníků. Kam se poděli ti ostatní, teprve bude třeba vysvětlit.

Portrét Sobotkovy vlády se tím stává ještě ostřejším. Její členové navázali na politiku svých předchůdců. Sociální demokraté, dávno profilovaní jako strana státních zaměstnanců, se snažili své klientele přidávat na mzdách, co to šlo. Vedle rutinérů z ČSSD nastoupil velkopodnikatel a nadšený improvizátor Babiš, který selhal ve svém parádním projektu přísnějšího daňového dohledu nad malými firmami a při snaze lepšího výběru daní vůbec.

Hlubší propast oproti Západu

Tzv. úspěšná vláda Sobotky a Babiše opravdu zajistila stabilitu tím, že nic neměnila. Pokud se nechají stranou glosy typu Hanákova výroku o rostoucím HDP a nespokojenosti, tématem veřejné debaty se nestalo, kam tato politika směřuje nebo v jakých mantinelech se pohybuje. Směr tuzemské politiky ovšem popisují údaje Eurostatu o členských státech Unie. Česká republika se nevzdaluje hlavnímu evropskému proudu, informují nejobecnější údaje o hrubém domácím produktu. Na konci Nečasova období zažívalo Česko mělkou recesi, v roce 2013 kleslo HDP o půl procenta také vinou drastických úspor. Byl to až dvacátý nejlepší, tedy podprůměrný výsledek v EU. Loni dosahoval růst dvě a půl procenta. To byl třináctý nejrychlejší růst – ani tady nejde o nic mimořádného.

O rozkvětu v dobách Sobotkovy vlády nesvědčí ani spotřeba domácností, která v přepočtu na eura a bez započtení inflace vyrostla od roku 2013 o 5,1 %, což je osmý nejhorší výsledek v Evropě. Je pravda, že se v tom odráží slabší koruna. Kdyby se přihlédlo ke změnám kurzu, šlo by o jedenácté nejvyšší zlepšení v EU, v číslech o devět procent. Spotřeba rostla dvakrát rychleji než v krizových letech Nečasovy vlády. To ovšem neutěší návštěvníky německých a rakouských pohraničních supermarketů, kde Češi v roli stále stejně chudých příbuzných kupují stále víc zboží.

Přitom právě srovnáním s bohatými německými sousedy hodnotí Češi svůj blahobyt. Po roce 1992 se bralo za samozřejmost, že se tuzemské příjmy těm německým přibližují. Průměrné mzdy Čechů nedosahovaly zpočátku ani desetiny těch německých, za dvacet let do nástupu finanční krize před devíti lety jsme se dostali na třetinu. Nečasova vláda ovšem zvládla krizi méně úspěšně než kabinet Angely Merkelové a poměr se přestal zlepšovat. Vinou oslabení koruny zásahem ČNB začal klesat a na tomto trendu Sobotkův kabinet nedokázal nic změnit. Loni vydělával průměrný Čech 27,6 % toho, co průměrný Němec. Češi se za dob „úspěšné“ vlády nechali táhnout německou prosperitou a mohli se spoléhat na to, že už nebude hůře. Přitom definitivně rezignovali na dosud obecně sdílenou vyhlídku, že se rozdíly vůči sousedům zmenší. Neopakovalo se ekonomické zrychlení, jaké země zažila po Klausově transformaci nebo po vstupu do EU.

Sázka na pneumatiky, dřevo a drůbež

Osudem Sobotkovy vlády bylo klopýtání po rovině, která přitom vybízela k rychlejšímu pohybu. Není nutné jít v kritice tak daleko, aby se jí tento nedostatek dával za vinu. Stejně jsou na tom ostatní státy středovýchodní Evropy. Odpůrci polského lídra Jarosława Kaczyńského nechápou, jak mohla jeho národovecká rétorika vyhrát volby a svrhnout technokratickou vládu Občanské platformy, když se Poláci měli nejlépe v dějinách a jejich ekonomika se úplně vyhnula nedávné krizi. Odpověď je přesto snadná. Za poslední tři roky vyrostla spotřeba tamních domácností nominálně celkem o tři procenta, ještě méně než v Česku. Je jasné, že řeči o skvělém růstu HDP štvaly Poláky ještě víc než herce Hanáka. O mnoho jiné to nebylo v Maďarsku a na Slovensku. Data ukazují, že nové členské státy EU skončily ve slepé uličce. Staly se jenom lacinou průmyslovou dílnou Evropy. Více než pětinu HDP tvoří přidaná hodnota průmyslu ve třinácti zemích EU, z toho deset jsou bývalé postkomunistické státy. Západní investice postavily na nohy průmysl i v takových zemích jako Bulharsko a Rumunsko, nemluvě o Polsku nebo Litvě. Podle očekávání jsou z postkomunistů nejvýše Češi, kde průmysl tvoří třetinu HDP. Tento podíl se zvětšoval i v uplynulých letech, protože setrvačná Sobotkova vláda dále sázela na industriální kartu, třeba i snahou podrobit školy požadavkům průmyslníků.

Hodnotu průmyslových podniků si celý svět uvědomil během uplynulé krize. Jenom jejich výrobky umožňují jakoukoli ofenzivu v globální konkurenci. V Česku a dalších zemích Visegrádu se však tato výhoda nepřelévá do blahobytu zaměstnanců. Dalšími průmyslovými centry Evropy jsou Německo a sousední Rakousko, jež dokážou udržet špičkovou životní úroveň tím, že si z průmyslové výroby nechávají nejvýnosnější činnosti spojené s výzkumem, designem a obchodem. Málo placenou výrobu přesouvají na východ, odkud navíc inkasují dividendy. Nejbližší Česko odvádí nejvíc a nic na tom nezměnila ani Sobotkova vláda. Loni odtud odešlo nejvíc v historii, přesně 12,5 miliardy eur. O tom, že poměry se nelepší, svědčí údaje Eurostatu. Zdejší produktivita práce už deset let drží mezi 75 a 80 % EU. Tím se Česko neliší od ostatních zemí středovýchodní Evropy s produktivitou mezi 70 a 85 %.

Průmysl se může stát budoucností, ovšem jen při určité strategii. Nejvíc na něm vydělávají v Evropě Irové, kteří také během posledních deseti let zvýšili produktivitu ze 140 na 190 % evropského průměru. Nekompletují výrobky německého automobilového průmyslu nebo asijské mobily, těžištěm jsou moderní technologie. V Irsku se nejen najdou centrály softwarových obrů, jako je Apple, Google, Facebook a Microsoft, v každém větším městě se nacházejí výrobci léků a medicínské techniky jako Pfizer, GlaxoSmithKline, Lilly, Novartis, Medtronic, Boston Scientific atd. Kdyby byli Češi jako Irové největším čistým vývozcem léků v Evropě, jejich mzdy by nezaostávaly.

Největší investicí v období Sobotkovy vlády se stala žatecká továrna na pneumatiky korejské firmy Nexen za dvacet miliard. Další velké investiční pobídky opět míří automobilkám, mezi něž se v posledním roce vklínili jen rakouští lesníci z firmy Labe-Wood a chemička Fatra z holdingu Agrofert. Největší dotací do průmyslu bylo po roce 2014 rozšíření Pekárny Zelená Louka ze stejného holdingu, v zemědělství dominují modernizace drůbežáren a vepřínů z Babišova impéria.

„Teď tu byl na návštěvě belgický premiér a také se ptal, proč pan Sobotka ničí výsledky české vlády. My na to odpověď nemáme,“ řekl Jaroslav Faltýnek poté, co premiér oznámil záměr podat demisi. Ve skutečnosti neexistují výsledky, které by šlo zničit, a Faltýnek přirozeně žádné nejmenoval. Jeho hnutí ANO bylo pouze součástí klasického koloběhu, kdy levicová vláda přerozdělovala peníze vytvořené úspornou politikou předchozího pravicového kabinetu. Uklidnila občany frustrované předchozí krizí, udržela v chodu sociálně-zdravotnické systémy, které se v ostatních zemích Visegrádu rychle rozpadají. Současné konflikty v koalici ovšem pouze zakrývají, že ministři neobjevili rozvojovou strategii a nechali Čechy sedět v čekárně před vstupem do klubu opravdu vyspělých zemí. K odchodu je nejvyšší čas.