Kolem stolu sedí lidé a cosi zaujatě řeší, mezi nimi obrovitý zamlklý chlapík, je tam s nimi, ale jen tak trochu, bůhví na co myslí, jestli vůbec na něco myslí, možná ho plně vytěžují ty nejběžnější úkony – vydržet to, jakž takž vyslechnout všechny ty návrhy, říct si o kafe, vypít kafe, nikoho zbytečně nezranit. Ten obr je zpěvák Richard Müller hvězda (česko)slovenského popu, hvězda lokálního dosahu.

Není to myšleno nijak výsměšně, Müller je ten typ umělce, jehož tvorba má na nějakém relativně malém území veliký ohlas, mimo jeho hranice je ale přenosná jenom těžko, je nějak napojená na životní zkušenost místního publika, taky na něj promlouvá jeho jazykem – ve všech smyslech toho slova, dostatečně přístupná a sdělná na to, aby se mohla uplatnit v mainstreamu, a proto taky teritoriálně omezená – mainstreamové publikum v cizích zemích není zas až tak zvědavé na jinou lokálnost, než je ta jeho. Müller vždycky představoval tu inteligentní tvář tuzemského a pak slovenského popu, je to od pohledu zajímavá osobnost – neskladný přerostlý muž, s nímž při vystoupení lomcují emoce, jeho vystupování nepůsobí nijak nacvičeně, má zajímavou barvu hlasu, pro dámy asi dost sexy. Hudbu nebere jako kšeft nebo jenom jako kšeft, nějakým způsobem v ní zpracovává i svou dost komplikovanou historii, nevypočítavým způsobem se do ní „pokládá“.

Letargicky se šinoucí hora

V kinech má nyní premiéru film Nepoznaný režiséra Mira Rema, portrét Richarda Müllera zachycený hodně zblízka, někdy taky kamerou „čelovkou“ na zpěvákově hlavě, vznikal během tří let. Má trochu skandální pověst, Müller sám se prý tváří, že snímek neexistuje, jeho blízcí spolupracovníci jím jsou zděšeni. Vlastně nevím proč. Jasně, Remo neukázal Müllera jako sex idol nabitý energií a natěšený, jak to večer při vystoupení publiku zase dá. Většina použitého materiálu ukazuje umělce před startem jeho do té doby nejdelšího turné, budí značné pochybnosti o tom, jestli ho vůbec bude schopný vydržet. Přechází z místa na místo jako letargicky se šinoucí hora, nechá se obsluhovat svým štábem, který pamatuje na první poslední, k práci se musí nutit a někdy nestačí ani to. Ten povadlý Müller výrazně kontrastuje se zpěvákem na archivních záznamech z 90. let, kdy on i jeho tehdejší kapela jedou naplno, zpěvák, asi taky ledasčím povzbuzený, působí na těch záběrech nepředvídatelný, utržený ze řetězu, ale taky plně přítomný v té hudbě. Poslouchal jsem v té době úplně jiné věci, přiznávám, ale kdyby hitparádová hudba byla vždycky aspoň takováhle, byl by svět trochu lepší místo.

Remo ve svém filmu ukazuje Müllera jako znavenou instituci. Zpěvák je vystavovaný průběžným projevům přízně fanoušků, trpělivě poslouchá jejich vyznání o tom, jak důležitá pro ně jeho hudba byla, s až andělskou vlídností si nechává popsat jakýsi ujetý projekt, do nějž by ho kdosi známý chtěl zapojit. Na honosné tiskové konferenci, která má oslnit média značně provinciálním leskem, s podobnou zvadlou trpělivostí odpovídá na jednu triviální otázku za druhou, trochu ožije jen, když na místo zpovídajícího usedne jeho dcera. Jako kdyby někdo křičel z plátna: ten člověk už má dost, tak ho nechte být! Sám umělec téhle interpretaci pomáhá, když mluví o snu, ve kterém jen sedí na pláži. Jenomže kola showbyznysu se musejí točit dál nebo tak něco.

A když Müller po prvním koncertě turné mluví o konci kariéry, jeho okolí takovou debatu vůbec nepřipustí. Mašina už je příliš velká, na zpěvákovi je existenčně závislých příliš mnoho lidí, někdo kvůli němu třeba zrovna dal výpověď v jiném zaměstnání. Takže Müller prostě bude muset kočovat po halách dál. Přitom trpí depresemi, někdy ho srazí tak hluboko, že se tak tak dokáže zvednout z postele a jít odzpívat to svoje. Nakonec to ale udělá, ten koncert nějak dá, titulky na konci filmu sdělí, že turné dokončil, zhubl o padesát kilo… Takže happy end, dalo by se říct. Přinejmenším dílčí, dočasný.

Porsche, nebo veget na pláži?

Úplně nerozumím tomu, co na tomhle filmu může někomu připadat skandální, provokující kontroverzi. Situace, které Remo ukazuje, nejsou v nějakém zásadním rozporu s tím, co se o Richardu Müllerovi dlouho ví. Že má psychické problémy, že jeho osobní život byl, řekněme, komplikovanější, že byl na ledasčem závislý. Jistě, vědět o něčem je jedno, vidět to může být jiná věc. Ale diváka, který má s depresí vlastní zkušenosti či který alespoň ze svého okolí ví, jak depresivní lidé mohou někdy působit, nečekají v Nepoznaném nějaké velké šoky (snad jenom scéna, v níž zpěvák na rodinné oslavě spořádá skutečně enormní porci, může pro někoho být trochu moc).

Především ale – ta teze filmařů, která je ve filmu silně přítomná a podle níž Richard Müller jaksi přesluhuje, zpívá a tvoří jenom proto, aby udržel v chodu nějaký mechanismus obživy, a přitom by měl v klidu odpočívat, mi přijde v něčem naivní. Možná mu to jde někdy dost ztuha, možná ty svoje nejlepší věci už udělal a znovu se jim nepřiblíží. Taky ale už nahrává a vystupuje skutečně dlouho, měl na té dráze nějaké vrcholy a propady, třeba i nějakou tu rutinu. Srovnání dnešního Müllera s energií toho dávného může působit smutně. Ale většina lidí s uměleckou ambicí nedosáhne ani toho krátkodobého vzepětí. Navíc uživit lidi kolem včetně těch nejbližších nakonec není hodnota, nad níž člověk může jen tak mávnout rukou. Zní to asi pitomě – takhle to prostě chodí. A není v tom ohledu velký rozdíl mezi depresivním umělcem a depresivním pekařem, někdy je asi vstát a jít do toho kšeftu úkol nad lidské síly, jindy ty housky napeče, třeba i s radostí.

Richard Müller už může mít ty svoje v tvůrčím slova smyslu lepší časy za sebou. To, že pokračuje, ale nikomu nepůsobí újmu, jeho samotného asi těší, že si může dovolit úvahy o koupi Porsche Cayenne. Srdce to člověku asi nenaplní, ale ta alternativa – veget na pláži – může působit tak svůdně právě proto, že se zdá nedosažitelná. Bůh ví, co by se stalo, kdyby se tam zničehonic ocitl.