Kapela Lambchop existuje už třicet let, za tu dobu se jí nepodařilo natočit špatnou desku. Je to kapela zároveň unikátní a nenápadná, to se taky povede jen málokomu. V posmutnělé a trochu distancované, s ironií smíšené smířenosti, jež z jejich hudby vždycky vyzařovala, ale nikdy nebyl slyšet protest zneuznaného rebela, ignorovaného hudebním mainstreamem. Jejich nová deska Flotus je jaksi samozřejmě novátorská, alespoň v kontextu jejich tvorby, Lambchop nikdy nezněli takhle. Zároveň na ní znějí jako vždycky, duch hudby zůstal stejný, jen se, pro někoho možná překvapivým způsobem, vyjádřil. O Flotus by se dalo psát jako o písničkářství pro jednadvacáté století. Dosáhnout podobné mety se na loňském albu pokoušel o generace mladší umělec Justin Vernon (Bon Iver), novátorství jeho alba 22, A Million zní bolestně, rozervaně, někdy až urputně. Nový zvuk Lambchop oproti tomu plyne s jakousi zklidněnou samozřejmostí, neupozorňuje na sebe.

Vůdčím duchem Lambchop je od počátku Kurt Wagner (1958). Jako dítě se s rodiči, typickými velkoměstskými liberály, přestěhoval do Nashvillu v Tennessee, asi to předznamenalo zvláštní „dvojdomost“ jeho hudby. Jeho kapelu kdysi označili za „most fucked up country band“. Lambchop už to zůstalo – kdo by se taky podobnou charakteristikou nechlubil. Použít ve vztahu k té skupině termín country ale vždycky vyžadovalo značnou hyperboličnost. Ano, jsou z Nashvillu, na deskách občas používají (nebo spíš používali) pedal steel kytaru, Kurt Wagner vypadá, že by se mohl živit řízením trucku (v reálu se dlouhou dobu živil kladením podlah). Na to, aby je bylo možné přiřadit k alternativní country –  kapelám jako třeba Wilco – ale vždycky byli příliš mimo. Jejich hudba nepředstavovala nějaké nové nebo jinak akcentované vyjádření určité tradice. Byla uzavřená do sebe, plná nasládle táhlého a emocionálně přitom nepřímočarého zvuku. Suše civilního Wagnerova projevu, z nějž někdy na sto honů táhl sarkasmus. Ale ne jenom ten. Plná kryptických textů, v něčem připomínajících těkavý proud vědomí, zároveň však velice osobních. Zvuk Lambchop přeskakoval mezi mnohovrstevnatostí (nejvyšší počet členů kapely činil osmnáct) a působivou úsporností – třeba na skvělém albu Is A Woman. Stylově zvládli obsáhnout všechno možné, od psychedelie po orchestrální soul sedmdesátých let.

Na prahu šedesátky jako kdyby si Wagner a jeho spoluhráči začali pohrávat s nejaktuálnější modernou. Podařilo se jim ale nezapadnout do smutné kategorie „pánové v letech se snaží dokázat, že ještě nepatří do starého železa a sledují aktuální trendy“. Lambchop si moderní zvuk osvojili s ležérní lehkostí, udělali z něj nástroj k dosažení cíle, který je velice jejich. Zvuk na albu Flotus už by nešel označit za country ani při nejlepší vůli. Trochu „fucked up“ jsou ale Lambchop pořád. Kurt Wagner si na jejich nové desce osvojil (možná spíš přisvojil) jeden z nejspornějších instrumentů soudobého popu – program Auto Tune. Původně určený k elektronické korekci intonačních nepřesností se rozšířil jako mor, specifický způsob, jímž zkresluje lidský hlas, zní z písní všech žánrů. Wagner však dokázal stát se s pomocí Auto Tune ještě víc Wagnerem. Písně na Flotus často mají blízko ke zvukovým plochám neseným elektronickým rytmem maximálně ve středním tempu, zabaleným do vzdušných kláves, klouzavé kytary, někdy decentních dechů. Nad tím vším Wagnerův hlas. Elektronicky zbavený charakteristické barvy a přitom pořád velice osobní, často ve více vrstvách užívaný spíš jako další z instrumentů, místy upravený do podoby zpěvu až ptačího. Odosobněný, a přesto velmi osobní, jak odpovídá i tématu desky. Flotus je oficiální akronym pro první dámu USA, Wagner zároveň název alba vysvětluje jako zkratku pro For Love Often Turns Us Still. A nová deska Lambchop jako kdyby vyjadřovala jakési ztichnutí láskou, v případě frontmana skupiny láskou k jedné konkrétní osobě – Wagnerově „paní prezidentové“. Ten cit tiše vzlíná mezi digitálním zvukem a řetězci asociací v obtížně srozumitelných textech. Při vší volnosti má však album svůj řád, zarámované dvěma dlouhými skladbami, od úvodní jedenáctiminutové In Care of 8675307 k závěrečné The Hustle, která má osmnáct minut. Rozbíhá se velmi dlouze, nervní rytmus zvolna sílí a přidávají se k němu další zvuky, až po pěti minutách zazní lidský hlas a Wagner poprvé na albu zazpívá tím opravdu svým, nijak neupravovaným. „I don’t want to leave you ever and that’s a long long time.“ Je v tom nenápadná, a o to silnější katarze. Asi je dobré mít ho vedle sebe.

Lambchop: Flotus. Merge Records, 2016.