Přiznám se, že o panu Jiřím – Georgeovi – Bradym jsem se dozvěděl až nedávno, když mi o něm vyprávěla malířka Veronika Holcová, která žije několik let v Kanadě. Její muž je tam velvyslancem. A díky tomu se seznámili s panem Bradym, který je v Kanadě, kde žil od roku 1948, dosti známým mužem. Nejen v české komunitě, ale i v rozsahu jaksi celostátním.

Samozřejmě to souvisí s holocaustem, jehož je pan Jiří Brady obětí, tedy přeživší obětí. Těch lidí rok co rok ubývá a není jich vlastně už tak mnoho, blížíme se definitivně k době, kdy již nebudou žádní. Je několik případů dětí židovských žen, které se narodily během pochodu smrti na jaře 1945 – letos je jim jednasedmdesát let. Jiří Brady patří spíše k veteránům, na konci války, kterou nepřežili jeho rodiče, ani jeho devítiletá sestra Hana, mu bylo už patnáct let.

V roce 1948, to mu bylo dvacet, odešel do Kanady, možná ani ne tak z důvodů politických, ale proto, že v Čechách, v zemi, kde se narodil – mimochodem, pochází z Nového Města na Moravě, takže je vlastně krajan našeho prezidenta – skoro nikoho neměl. To byl případ mnoha přeživších Židů, kteří se vrátili: neměli ke komu, zůstali ve své zemi sami.

George Brady pak prožil život ve svobodné Kanadě, stal se úspěšným podnikatelem: v instalatérství, což je opravdu užitečná profese, na rozdíl třeba od prognostiků. Asi by se ale nestal šířeji známým, nebýt náhody, která již byla v posledních dnech mnohokrát popsána. V Kanadě a v Japonsku a vůbec v západním světě se stal známým díky „Haninu kufříku“, objevu japonské učitelky, která v roce 2000, ve snaze přiblížit svým žákům holocaust, získala z Osvětimi kufřík s osobními předměty Jiřího sestry Hany… Ten příběh se mezitím stal na Západě tak populární, lze-li to slovo pro holacaust použít, že ho někteří srovnávají s příběhem Anne Frankové. Jistěže takových děvčátek, zavražděných kvůli rase, byly tisíce, ale vždy je nutné vytáhnout jeden příběh z moře, ukázat tvář toho osudu, jeho jedinečnost, která byla zahubena sotva se mohla rozvinout.

Pan Brady se stal na stará kolena průvodcem po příběhu své sestry, jezdil po školách, natočil se s ním film, vznikl vzdělávací program. Nestal se žádným „maskotem“ holocaustu, ale člověkem, který podával neokázalé svědectví, přičemž si z toho nedělal žádnou zásluhu, ale zůstal obyčejným Georgem Bradym.

A před pár dny vstoupil do českého kontextu… Především je nutné říct, že okolnost, že je příbuzným ministra Hermana, je nepodstatná. Člověk s osudem Jiřího Bradyho by si státní vyznamenání zasloužil bez ohledu na ministerskou konexi. To, že se Herman za něj přimlouval, je přirozené, neboť to prostě někdo asi udělat musel. Seznámil-li by se jakýkoli prezident civilizovaného státu s takovým příběhem a zásluhami svého krajana, těžko by mohl vznést námitky.

Mám za to, že se tak původně stalo i v případě prezidenta Zemana a myslím si, že s jeho oceněním bez problémů souhlasil. Jedna z několik věcí, kterou na Milošovi Zemanovi člověk musel ocenit, bylo, že jaksi měl porozumění pro židovské záležitosti – nebo aspoň se to tak jevilo. Tedy že zřejmě opravdu rozuměl osudu Židů ve dvacátém století, že chápal jejich tragiku, stejně jako přínos civilizaci a kultuře. Důkazem toho byly i jeho sympatie pro stát Izrael a jeho obtížnou situaci, tedy postoj, který v současném světě vůbec není samozřejmý.

V tomto smyslu člověk mohl omlouvat i jistou neohrabanost, kterou prokázal při vyznamenávání sira Nicholase Wintona, britského zachránce českých židovských dětí, neomalenost, která však nejspíš něco naznačovala. Vzpomínáte si na to, jak vyznamenání podmiňoval tím, že si bezmála stoletý Winton přijede pro medaili do Prahy, a pak třeba i na to, že Wintonovy děti, již taky žádné juniory, opomněl protokol pozvat na ceremoniál, čehož se domohli až Wintonovi angličtí příbuzní – jednalo se přitom asi o deset osob.

Nyní jsme svědky chování, které tyto sympatické a lidské projevy (u bytosti jako Miloš Zeman tím cennější) zcela ruší a proměňují ve frašku. V jakési ješitné touze pomstít se na neposlušném ministrovi, prezident republiky dopustí, aby byl de facto ponížen člověk, který s dosti ubohými a zbabělými důvody (servilita k Číně) jeho nespokojenosti nemá vůbec nic společného, ba patří do úplně jiného „civilizačního systému“.

V něm platí, že osudům, jako byl ten Jiřího Bradyho, se projevuje úcta, do níž absolutně nesmí zasahovat, co si kdo myslí o jeho nahodilých příbuzných. Jenže, jak už jsme si mnohokrát všimli, jaksi se z toho civilizačního systému vzdalujeme. Neměli bychom si to nechat líbit. Což si říkáme už poněkud dlouho.