Obě zdejší veřejnoprávní média letos uvedla šňůru pořadů, v nichž v hlavních úlohách vystupují Romové nebo Češi, kteří s Romy pracují či se s nimi snaží sblížit. Ať už jsou to reality show dokumentárních ambicí Paterčata a Třída 8.A, anebo díl už opravdu dokumentárního seriálu Český žurnál, nazvaný Gadžo, v němž se bílý režisér na půl roku přestěhuje do ústeckých Předlic a s Romy zde žije. Anebo rozhlasový seriál Rádio Wave jede pod Milešovku. Týden v Ústí nad Labem, který se romské otázce třeba právě v Předlicích rovněž nadmíru věnoval. Anebo úspěšný a oceňovaný film Petra Václava Cesta ven, zachycující příběh mladé romské matky, jež se přes snahu pracovat a vychovávat dítě podle majoritních pravidel propadá společností hlouběji a hlouběji, až skončí nervózně přešlapující na státní hranici s Německem a neví, co s ní a dítětem bude dál. Zkrátka produkce s chutí zobrazit Romy pozitivně přibylo. Co znamená? Mění něco? Nebo potvrzuje stereotypy, jež většinová společnost vůči Romům chová?

Obecně vzato míra českých předsudků k menšinám kolísá podle toho, jak velká je skupina, k níž nevole směřuje. Homosexuálové a lidé jiné rasy jsou tolerováni, když jde o jednotlivce. Vadí skupiny. Našinec neprotestuje proti tenistce, která se přizná k lesbické orientaci; naopak klidně oslavuje její tituly. Nevadí mu ani boxeři, kulturisté, bruslaři, herci a umělci vůbec. Dokáže taky zvolit lesbu nebo Roma vítězem nejsledovanější pěvecké soutěže, po počátečních rozpacích snese i jednoho nebo dva „barevné“ fotbalisty ve svém oblíbeném týmu. Úspěšná klubová sezona dokonce může mezi fanoušky vyvolat zalíbení v těchto hráčích – především sparťané by o takových svých emocionálních výkyvech mohli vyprávět. Takto podmíněná obliba už je ovšem rasismus svého druhu, neboť stojí na pýše rodičů, kteří se chlubí svou odvahou adoptovat dítě cizí rasy. Zato klub složený cele z hráčů jiné rasy už na potíže naráží často, jak bylo po celou podzimní sezonu patrno na děčínském fotbalovém klubu TJ Junior Roma, proti němuž soupeři odmítali nastupovat, aby „se neušpinili“. (Je to ovšem dvojsečný příběh a je těžké rozhodnout se, komu v něm fandit: romskému družstvu, anebo jeho protivníkům? Svádí to spíš ke druhé možnosti, jelikož pokud týmy ve svém odhodlání nenastupovat proti nenáviděnému soupeři vydrží a zápasy klubu aktuálně III. třídy okresního přeboru budou dál rozhodovány kontumačně, může děčínské družstvo tímhle stylem za několik let vyhrát první ligu a kvalifikovat se do evropských pohárů. A to by byl nejspravedlivější políček tuzemským rasistům.) Zrovna tak překvapivý je několik let starý příběh někdejšího vedení Českých drah. Proti tomu coby proti jednolité družině panoval odpor opřený o drb, že všichni jeho členové jsou gayové. Možné, a snad i pochopitelné rozčilení cestujících kvůli snižování počtu vlakových spojů, zvyšování cen jízdného, rušení některých slev anebo utajování těch nově zřízených se v tomto případě proměnilo ve velmi svérázný souboj s institucí. V doklad, že xenofobie je absurdní přesvědčení.

Rasismus ambiciózních filmů

Jeho rozpornosti byli vystaveni rovněž tvůrci v úvodu jmenovaných pořadů. A to bez ohledu na své názory, jelikož jejich případná dobrá víra a vůle se na konci vždy střetnou s předem nastaveným diváckým očekáváním. Zdánlivě nejbezohlednější k němu byl Petr Václav ve svém snímku Cesta ven, jehož cílem bylo zobrazit marasmus postavení českých Romů a jejich nemožnost přestoupit z „vrozené“ sociální vrstvy do jiné. Zahrnuje diváka obrazy Romů, kteří řeší své dluhy lichvářskými úpisy, žijí ve stresu z jejich plnění, rozmělňují ho v alkoholu, rozprodávají kvůli nim svůj majetek, neboť nejsou s to sehnat si jakékoli zaměstnání. Václavovi hrdinové začínají jako běžní členové nižší střední třídy, kteří si sice nemohou dovolit automobil ani dovolenou, ale mají svůj dobře zařízený byt, práci i legální prostředky na obživu. Byl by to osvěživý obraz života českých Romů, režisér však potřeboval jiný: ukázat romské matky žijící s malými dětmi opuštěné v rozpadajících se odporných a nikdy nezkolaudovaných ubytovnách kdesi v zapadlých pohraničních koutech. Podle Václava Rom v Česku nemá šanci přežít bez trestu za to, jaké rase se narodil. Nahlédnout do „vyšší bílé ligy“ smí nanejvýš jako kurva, prodávající se ausgerechnet starostovi svého města. Běžně ale žije tragický, až antický osud bezvýchodnosti a v tom zůstává Václavův film dokonale rasistický.

Líp nevychází ani Gadžo Tomáše Kratochvíla. Tento režisér používá Romy jako lék na bolest po rozchodu s přítelkyní. Aby na ni rychleji zapomněl, odstěhuje se do vyhlášeného severočeského ghetta, kde jednomu romskému páru pomáhá rekonstruovat činžovní dům. Konfrontuje sice se svou „novou rodinou“ své blízké, zároveň ale není jasné, jak dlouho mezi Romy skutečně bydlí a nakolik poznává taky někoho jiného než ústřední pár, neboť co chvíli je někde pryč natáčet a v poslední třetině filmu už má i novou partnerku, s níž pobývá v jiném městě. Na konci snímku opouští své dočasné severočeské bydliště šťasten, že dokázal něco, co jiný našinec ne: vyzrál na bílé i Romy, neboť jako jediný pochopil, jak se vztahy mezi oběma etniky mají a jak mají být moderovány. Víc se o Předlicích dovídáme v týdenním speciálu Českého rozhlasu z pod Milešovky, konkrétně v článku Jak pomoct čtvrti, kde padají domy a vrší se skládky? Chudoba v ústeckém ghettu se zvyšuje. To je čtení „spravedlivého“ či „smířlivého“ rasismu: za hrozivý stav celé čtvrti, jež na fotografiích působí stejně jako obrazy z liduprázdného a divoce zarostlého Černobylu, mohou svorně Češi, neboť se o domy nestarali a od osmdesátých let sem sestěhovávali Romy, i Romové, protože s přidělenými domy neuměli zacházet. Ačkoli článek poskytuje informace o potížích, jež v souvislosti s Romy vypichovány běžně nejsou (například že rozpadající se domy kdysi byly privatizovány a dnes jsou jejich majitelé neznámí, takže ani není vyřešeno vlastnictví většiny čtvrti), jakýkoli pokus o vcítění se přebíjí právě síla fotografií spolu s informacemi o tom, že se v těchto místech vyskytují jinde v Česku dávno vymýcené nemoci (svrab, úplavice).

Dokumentární nálady seriálů z naší ulice

Důležitější než uvedené krátkodobé vjemy celovečerních snímků jsou pro pochopení zdejšího mediálního obrazu Romů několikatýdenní seriály České televize, při jejichž sledování divák obsáhne víc postav a musí se neustále pořádat s proměnami jejich nálad. Proto je obrovské štěstí tohoto národa, že jeho první paterčata se narodila romským rodičům. Kdyby se táž radost přihodila rodičům bílým, řešil by pořad o nich nanejvýš limity vztahu státu a rodičů vícerčat. Sice by osvětloval významné téma i vzbuzoval víru, že někdo z diváků ho vezme za své a stráví část života jeho řešením, jenže pořád by to bylo téma cizí. Ostatně kdo dnes ví o prvních českých čtyřčatech? Taky na paterčata se začne zapomínat a přestanou být vděčným objektem – mimo jiné proto, že starší děti už nejsou tak roztomilé jako batolata. Občas některá redakce jejich příběh připomene (až půjdou do školy, až dostanou občanský průkaz, až dospějí, až založí své rodiny), ale bude to už jen perlička. I tak ale několika generacím porostou jako odraz proměn vztahu Čechu k Romům a naopak. Paradoxně právě proto, že jde o romské děti, dotýkají se potíže této rodiny najednou každého našince, neboť je konfrontován buď s předsudky svými, nebo svých známých a blízkých. Snahou o jejich překonání má šanci růst spolu s pěticí vloni narozených dětí. Témata v Paterčatech jsou totiž samozřejmě určena rovněž rasovým původem rodiny: ačkoli sledujeme běžné rodinné starosti, jaké přináší více dětí pod jednou střechou, lze předpokládat, že u bílé rodiny by se lišily přinejmenším v míře ochoty okolí rodině pomoct a jakkoli přispět. Empatie by byla vyšší, ale falešná. Kdežto odmítání tohoto romského příběhu a spílání oběma mladým rodičům, že si tolik děti nemuseli pořizovat a nyní pouze baží utrhnout pro sebe co nejvíc ze společného národního majetku (stačí si přečíst diskusi pod kterýmkoli dílem ve streamu České televize), je ryzí a cenná emoce a dělá z Paterčat nejvýznamnější pořad o Češích (nikoli o Romech), který u nás v poslední době vznikl.

Totéž poučení o nás samých vykazuje i seriál Třída 8.A. Ten se snaží předvést, že jakékoli problematické dítě lze motivovat a rozehřát pro vzdělání. Vznikl v poklidném Švédsku, zato v tuzemsku muselo být při jeho národnostním rozvrstvení produkci od začátku jasné, kam sáhne: nejjednodušší bylo zobrazit ryze romskou třídu (možná s jednou výjimkou) nezvladatelných puberťáků, z nichž už od pohledu bůhvíco vyroste. A ideální je poslat do ní tři osvícené bílé učitele, kteří sice s Romy nemají zkušenosti, ale „učí jinak“. Dávkování tohoto mixu se odbývá postupně: v úvodním díle se o dětech dovíme, že jejich rodiče nepracují, v druhém, že bez přítomnosti kamery jsou děti nezvladatelné a rozbíjejí vybavení třídy. Po takovém úvodu jsou zázemí dětských hrdinů i jejich povahy zřejmé, takže když se později noví kantoři bijí za zlepšení dětí a jejich lepší známky, nepůsobí žáci jako plnohodnotní lidé, nýbrž přes všechnu svou snahu jako plyšová zvířátka na mazlení. A to je problém všech uvedených pořadů: jsou to „projekty“. Inženýrské nápady, neživotné od svých základů. Postavení Romů do pozic hlavních hrdinů automaticky znamená zjednodušení diváckého i tvůrčího pohledu: jako by autoři věděli, že ať udělají cokoli, pohled na Romy to nezmění, a tak si práci zjednodušují. Romové jsou tak hrdiny víc náhodou než cíleně, víc kvůli snaze omýt svědomí než pochopit. Zůstávají v pozici objektů vděčných na pozorování a patrně žádný (soudný) bílý Čech se s jejich osudy, tak jak jsou prezentovány obrazovkou, rozhlasem nebo plátny kin, neztotožní. Možná by pomohl nějaký ryze romský pořad, jenže kde je takovému konec?