Co se zemí ve vážném ekonomickém úpadku, bezpečnostní krizi a výjimečném stavu udělá nový prezident

Macronovská Francie

Co se zemí ve vážném ekonomickém úpadku, bezpečnostní krizi a výjimečném stavu udělá nový prezident
Macronovská Francie

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když se v neděli 23. dubna večer zavřely poslední volební místnosti a francouzské ministerstvo vnitra začalo pouštět první průběžné výsledky, vyrazil těsný vítěz Emmanuel Macron se svými příznivci slavit do brasserie La Rotonde na pařížském bulváru Montparnasse. Oslavy skončily až pozdě po půlnoci. Když se novináři na odchodu Macrona ptali, jestli to není arogantní a předčasné, když voliči rozhodnou o vítězi až 7. května, prohlásil, že ten, kdo nechápe, že pro něj bylo radostí pozvat tajemníky, členy ochranky, politiky, spisovatele, ženy a muže, kteří ho od počátku provázejí, pak neví nic o životě.

„Byl to můj srdeční okamžik. Nemám zapotřebí lekce pařížských maloměšťáků.“ Jestli Francouzi svým politikům tradičně něco neodpouštějí, pak je to okázalost a necit pro situaci. Právě arogance a okázalá prezentace moci zničily politickou kariéru posledního republikánského prezidenta Nicolase Sarkozyho víc než cokoliv jiného. Většina lidí dospěla velmi záhy po zvolení, poté, co se Sarkozy producíroval s různými pařížskými boháči, k závěru, že nemá úroveň. To je v estetizované Francii, kde jsou ty správné manýry základ, odpis. Začalo to už povolební nocí, kdy se Sarkozy se svými podporovateli vydal slavit do luxusní restaurace Le Fouquet‘s. Na rozdíl od Macrona si Sarkozy alespoň počkal na finální vítězství.

Za těch deset let od Sarkozyho vítězství se Francie hodně změnila k horšímu. Ekonomický úpadek, na jehož zastavení měl tehdy Sarkozy postavenou vítěznou kampaň, se prohloubil. Stejně jako bezpečnostní a přistěhovalecké krize. Díky slibům o jejím řešení tvrdou rukou dokázal tehdejší lídr pravicových republikánů vyluxovat hlasy Národní fronty. Tehdy dosahovala nezaměstnanost osmi procent. Od té doby jen nepřetržitě rostla na současných více než deset procent. Nezaměstnanost mladých lidí, kteří dosud nikdy nepracovali, vystoupala na 26 procent.

Evropský průměr, do něhož jsou započítány všechny ty krizí eurozóny těžce zasažené země od Řecka po Španělsko, je necelých 20 procent. Německo, s nímž se v hospodářském výkonu Francie tak ráda srovnává, má 6,4 procenta mladých bez práce. Za těch deset let mají právě Francouzi bezkonkurenčně nejvíc obětí islamistických teroristů v celé Evropě. Rok a půl už země žije ve výjimečném stavu.

Emmanuel Macron s manželkou Brigitte Trogneux. FOTO: Reuters

Přerod establishmentu v rebela

Výsledkem těch dvou souběžných vážných krizí je finálový volební duel mezi provozovatelem vlastního rok starého politického start-upu En Marché! (Vpřed!) Emmanuelem Macronem a šéfkou Národní fronty Marine Le Penovou. Oba o sobě tvrdí, že jsou antiestablishmentoví kandidáti, což po vítězství Donalda Trumpa vypadá jako nezbytná výbava někoho, kdo chce změnit politický kurz. U Emmanuela Macrona to působí hodně legračně. Je totiž naprosto ukázkovým příkladem tradičního pařížského politického establishmentu a proplétání politiky s byznysem. Má diplom z té nejtypičtější establishmentové školy École nationale d‘administration, kde se od mládí potkávají všichni příští politici, byznysmeni, bankéři a vysocí byrokrati.

Byl poradcem pravicového prezidenta Nicolase Sarkozyho a ekonomickým ministrem socialistické vlády dosluhujícího prezidenta Françoise Hollanda. Od něj se odpoutal až ve chvíli, kdy se chtěl před rokem pustit do kampaně. Mezitím si ještě stačil odskočit vydělat pár milionů jako investiční bankéř k Rothschildům. Přes tento životopis dokázal Francouze přesvědčit, že on je tou změnou a nejlepším zachráncem země z oné dvojí těžké krize.

Francouzské průzkumy se zatím trefují s až chirurgickou přesností. Pokud se tedy v příštích dnech nestane něco opravdu mimořádného, Emmanuel Macron by se měl se značným náskokem stát příštím prezidentem. (Jeho osobní profil přinesl Týdeník Echo 2017/9 v článku Síťař ze středního proudu.) Teď je nejvyšší čas podívat se, jakou Francii a cestu z jejích velkých krizí Macron nabízí. Marine Le Penová už karty pro finále odkryla. Bude na něj útočit jako na agenta globálního kapitálu, vysávajícího Francii, což je odkaz na Macronovu kariéru investičního bankéře. Tu kdysi sám ve Wall Street Journalu přirovnal k prostituci. Už po něm také vyjela jako po slabochovi, který v těžké době není schopen ochránit Francouze před islamistickým terorem a nezvládnutým přistěhovalectvím. Ta jeho slabá místa, jež se chystá prodávat jako své přednosti, vybrala trefně.

Odstřel socialistických tabu

Co konkrétně se dá od Macrona čekat v ekonomice, bezpečnosti a evropské politice? V první výzvě nejsou Macronovy vyhlídky špatné. U dalších dvou hrozí, že francouzské krize spíš prohloubí, než vyřeší.

Přestože seděl jako ministr pro ekonomiku v socialistické vládě, prosazuje reformu zkostnatělé a byrokratické francouzské ekonomiky a nebojí se jít kvůli tomu do střetu. Ještě jako ministr se v televizní debatě utkal s mužem, který Macronovi, zakládajícímu si na perfektně padnoucích oblecích, vmetl do tváře, že ne každý má na to, aby chodil v obleku. Příští prezident mu dost asertivně a s nadhledem opáčil, že takový oblek si budou moci také dovolit, když začnou pracovat. V řezání do francouzské zkostnatělosti nejde tak daleko jako republikán François Fillon, ale míří podobným směrem. Chce skoncovat se socialistickou mantrou pracovního týdne v délce 35 hodin. Prosazuje propuštění 120 tisíc přebytečných státních zaměstnanců.

Pro srovnání: Fillon se chtěl rozloučit s půl milionem z nich. Macron chce také snížit veřejné výdaje z 55 na 52 procent HDP. Pro představu: v českých podmínkách by to znamenalo omezit výdaje o 129 miliard korun. Slibuje též vyšší tlak na přijímání práce. Stále opakuje, že lidem by stát neměl dávat jistoty pevných míst ani sociální dávky a podpory. Je odpůrcem tvrdé francouzské regulace. Nemluví o národních šampionech, což je ve Francii vzácné. A není protekcionista. Kdyby se v ekonomické politice měli kandidáti seřadit zprava doleva, bude to pořadí: Fillon, Macron, Le Penová.

Migrační pštros s hlavou v písku

U bezpečnosti, přistěhovalectví a nezvládnuté migrace působí Emmanuel Macron o dost bezradněji. V konfrontaci s Marine Le Penovou stále zdůrazňuje, že je na rozdíl od ní patriot, nikoliv nacionalista. Všichni jeho hlavní protikandidáti, Le Penová, Fillon a Mélenchon, tvrdili, že je potřeba omezit přistěhovalectví především z muslimských zemí. Odmítali kvóty na přerozdělování migrantů mezi jednotlivé členské země Unie, které prosazuje Evropská komise pod taktovkou Německa. Žádali přísnější pravidla pro integraci přistěhovalců. A tvrdý postih pro ty, kdo budou ohrožovat bezpečnost. V různé míře měli v programech i vyhošťování těch, kdo už spáchali trestné činy a mají dvojí občanství. Le Penová a Fillon prosazovali i jeho odebírání, což už mimochodem neúspěšně prosazoval François Hollande po masakru v pařížském Bataclanu a restauracích. Podobně jako už je to dnes běžné v Nizozemsku. Tam k tomu není potřeba ani rozsudek soudu. Při podezření na spolupráci s islámskými radikály o tom může rozhodnout ministr spravedlnosti.

Macron se snaží tvářit jako progresivní světoobčan a téměř žádné konkrétní recepty na zvýšení bezpečnosti a tlak na důslednější integraci přistěhovalců v repertoáru nemá. Je jediným významným francouzským politikem, který nahlas přivítal rozhodnutí německé kancléřky Angely Merkelové otevřít hranice migrantům. „Příchod uprchlíků je obrovská ekonomická příležitost,“ prohlásil Macron tři dny po rozhodnutí Merkelové v září 2015 v rozhovoru pro deník Le Figaro. Později začal svůj názor lehce obrušovat a vyzývat k silnější ochraně vnější evropské hranice. Podle průzkumů je přitom 72 procent Francouzů proti přijímání dalších přistěhovalců. V prvním kole mu stačily hlasy lidí z regionů méně zasažených migrací a z vyšších vrstev, které se cítí méně ohrožené. Většinou žijí ve čtvrtích, kde mnoho přistěhovalců, kteří se nezvládli nebo často spíš odmítli integrovat, nepotkávali. Na druhé kolo už to ale stačit nebude.

Tam už bude Emmanuel Macron sbírat i hlasy těch, na něž bezpečnostní krize těžce doléhá. Zároveň jim však bývalý socialistický ministr připadá přijatelnější než Le Penová, již už dnes v očích řady Francouzů výrazně víc než pověst nacionalistky diskvalifikuje brutální protekcionismus, kterým by téměř jistě francouzskou velmi otevřenou obchodní ekonomiku dorazila. Právě tím může naopak ve druhém kole přilákat ty, kdo v prvním dali hlas kandidátovi radikální levice Jean-Lucovi Mélenchonovi, jehož ochranářské nápady se s Le Penovou v mnohém až překrývaly.

Hned první den po prvním kole podpořili Macrona francouzští imámové. Zjevně v naději, že nijak výrazně nebude vymáhat integraci muslimských přistěhovalců. Emmanuel Macron není žádný bezpečnostní jestřáb, takže se dá očekávat, že při vyjednávání o migraci v Evropě může velmi snadno podléhat Němcům, kteří jsou k ní jak kvůli pocitům válečné viny, tak kvůli stárnoucí společnosti výrazně vstřícnější než Francouzi.

Fanoušek společných evropských dluhů

Macron sklízel u státníků napříč Unií hlavní pochvalu za to, že je prý „proevropský“. V současné evropské veřejné debatě to znamená, že podporuje čím dál hlubší integraci Evropské unie po současné cestě, již většina jejích občanů, včetně velké části Francouzů, odmítá. Macron o sobě sice tvrdí, že není „proevropský, euroskeptický ani federalistický v klasickém slova smyslu“. Svými názory je ale dost tvrdým zastáncem hlubší integrace do politické unie. Spolu s bývalým šéfem německé SPD a současným ministrem zahraničí Sigmarem Gabrielem zveřejnil už v červnu 2015 výzvu, v níž tlačí na větší harmonizaci firemních daní nebo minimální mzdy.

Francii přitom pobyt v eurozóně zjevně nesvědčí. A to si euro kdysi vymyslela jako provaz na svázání německé dominance. Stal se pravý opak: Francie ekonomicky upadla, Německo velmi posílilo. Paříž i Berlín přijímaly euro jako podobně bohaté. Dnes jsou Němci o 18 procent bohatší než Francouzi. Ti zchudli i v porovnání s ostatními zeměmi Unie. Francie vstupovala do eura jako silný exportér a vyhledávaný cíl zahraničních investic s přebytkem v obchodu. Od té doby je ale skoro nepřetržitě v deficitu, aktuálně 1,4 procenta HDP. Německý přebytek se naopak za tu dobu zvýšil téměř pětinásobně, na současných 8,8 procenta HDP.

Macronovou odpovědí je ještě více evropské integrace. Žádá společné ministerstvo financí pro země eurozóny a sdílení dluhů. To je dluhová a rozpočtová unie, která jde tak daleko, že by žádala změnu německé ústavy. Čím by to pomohlo francouzské ekonomice, není zřejmé.

Vagon s vítězem

Vládnutí Emmanuela Macrona může navíc výrazně paralyzovat to, že za sebou nebude mít parlamentní většinu a vládu, přes niž by dělal svou politiku. Francouzský prezident má – podobně jako americký – velkou pravomoc využívat pro prosazování svých představ prezidentské dekrety. Jenže i to má v Paříži – podobně jako ve Washingtonu – své limity. Ani v silně prezidentské demokracii, jakou je Francie, se bez parlamentu vládnout nedá. Parlamentní volby se uskuteční krátce po těch prezidentských letos v červnu.

V historii páté republiky bývalo pravidlem, že lidé většinou volili prezidenta i parlamentní většinu, která schvaluje vládu, ze stejné strany. Zatímco prezident se volil na sedm let, parlament na pět. V poválečné éře ale zažila Francie třikrát velmi chaotický a vládnutí bránící stav zvaný kohabitace, kdy spolu musí soužít prezident a vláda z jiné strany. Poprvé takto soupeřili v letech 1986 až 1988 socialistický prezident François Mitterrand a premiér Jacques Chirac. V letech 1993 až 1995 se Mitterrand dostal do stejné situace, když křeslo premiéra obsadil konzervativec Édouard Balladur. V letech 1997 až 2002 zasedl v Elysejském paláci zase Chirac, zatímco premiérem byl socialista Lionel Jospin. Politické pnutí se francouzským legislativcům nezamlouvalo. V roce 2000 přišli s ústavními změnami, které zkrátily sedmiletý prezidentský mandát na pět let tak, aby souzněl s parlamentními volbami. Představou bylo, že voliči během několika týdnů nezmění svůj názor a nevezmou zvolenému prezidentovi většinu v parlamentu.

To se však v případě Emmanuela Macrona, který za sebou nemá žádnou stranu, ale jen start-up pro účely svého zvolení prezidentem, staví na hlavu. Macrona dost pravděpodobně čeká kohabitace s hodně podivnou směsí v parlamentu, kdy proti němu může stát opoziční většina. On sám po úspěchu v prvním prezidentském kole tvrdí, že postaví kandidáty svého spolku do všech 577 obvodů a pokusí se vlastní většinu získat. To ovšem při vědomí toho, jak byli Francouzi těkaví v prvním prezidentském kole, kde první čtyři na pásce dělila čtyři procenta, vypadá dost nerealisticky.

Tradiční dodavatelé francouzských prezidentů, především levicoví socialisté, ale po debaklu Françoise Fillona i pravicoví republikáni, jsou v krizi nedůvěry voličů. Ani Francouzům není cizí touha jet ve vagonu s vítězem. Po přestupu na vládní macronovskou kandidátku může být velká poptávka.