Sledování nového britsko-českého snímku Anthropoid, který zpracovává přípravu na atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, samotné jeho provedení i následný boj o pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje, vystavuje tuzemského diváka jistému nepohodlí. Přinejmenším ze snímku Jiřího Sequense Atentát, natočeného roku 1964, by prezentovanou látku měl dobře znát. Vlastně by na ni měl být odborník, protože patří k základům nové české historie.

Zároveň musí vzít v potaz, že není jediným divákem sledovaného příběhu, neboť ten je určen i divákovi zahraničnímu, který o úspěšném zlikvidování jednoho z nejvýše postavených nacistů ani o teroru, jenž jako msta za spáchaný čin v Protektorátu Čechy a Morava následoval, možná nikdy neslyšel. Český divák tedy musí počítat s nějakou mírou polopatismu a uváděním zdánlivě zbytných informací. 

Ona nepohodlnost je výrazně umocněna sledováním mnoha českých herců, kteří ve filmu hovoří anglicky – jelikož angličtina tu je v roli češtiny – a kteří, aby se dorovnali hercům, pro něž angličtina je mateřský jazyk, záměrně komolí německá a česká jména do jejich snaživé anglické výslovnosti (Heydrich tak je [hajdrik], Oldřich Novák [oldik novak] a podobně) a někdy ukončují věty českou nadávkou (běžná je kurva, snadno se vyslovuje). Vlastně jediné, čím by tvůrci zahraničního diváka mohli smířit s českým, je styl filmu: drama, vystavěné především na herecké akci a dvou přirozených vrcholech příběhu – samotném atentátu a následném dobývání kostela.

Soudě dle dosavadních recenzí a ohlasů, objevujících se různě po internetu, ani to nepomohlo. Výsledkem předvedeného mixu často je rozčarování a vztek a podlehnutí přesvědčení, že je našincovou povinností vyjmenovávat, kde všude film neodpovídá událostem, jak se skutečně staly. Neboť přece, jak praví tento druh reakcí, mělo být úkolem snímku zůstat stenografem dějin. V takových ohlasech je snadno zaznamenat obvyklé zdejší přesvědčení, známé odjinud, že Čechy jsou pupek světa a tak by na ně mělo být nahlíženo. Nejspíš je to domněnka vlastní rovněž jiným národům, ale tentokrát je to opodstatněný požadavek: Heydrichovo zabití jistě napomohlo porazit nacistické Německo.

V průběhu druhé světové války se žádný jiný atentát na tak vysokého pohlavára nepřítele nezdařil. Takže je to jednoznačně jeden z černobílých okamžiků zdejší historie: je možno na něj být hrdý, vystavovat ho na odiv jako doklad morálních, vojenských, taktických i diplomatických schopností národa, který svede obětovat vlastní pohodlí a následně vydržet vzteklou odplatu, jež je na něm vykonána. Potíž popsané reakce však je, že pro soustředění se na nepřesnosti – kterých není málo, ostatně první kiks se objevuje hned v úvodních titulcích, vysvětlujících situaci ve střední Evropě po Mnichovu a suverénně sdělujících, že záhy po něm celé Československo bylo obsazeno německou armádou – snadno přehlíží, v čem se film anglického scenáristy a režiséra Seana Ellise povedl.

Sošné mlčení

Snímek začíná tam, kde celý domácí příběh členů výsadku Anthropoid Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše: seskokem za Poděbrady po Vánocích 1941. (Vzápětí po něm vidět, že film se rozpadá na dvě poloviny, oddělené střelbou na protektora. Druhá je strhující, dynamická, první statická, klopýtá mezi mnoha slovy svých věčně plánujících hrdinů. Zůstaly beze švu: na začátku parašutistům, jeden je po seskoku zraněn, pomůže hajný; schová jejich špatně zahrabané padáky a oba muže, které najde skrývat se v lese ve skalách, vezme k sobě domů, kde jim nabídne polévku a odvoz do Prahy.

Pak se však zachová podezřele, a tak oni ho mají za udavače, kterého je třeba zneškodnit. Při rvačce je hajný náhodným výstřelem zabit. Přítomný hajného syn pln strachu uteče do lesa, Gabčík s Kubišem ho ale nepronásledují ani po něm nevystřelí. Raději odjíždějí do Prahy hajného náklaďákem. Zastavují s ním před domem, kde mají hledat přespání u odbojářů, na něž mají kontakt. Následně stráví v Praze půl roku, ale nikdo žádnou vraždu neřeší, uprchlý chlapec, jemuž paragáni zastřelili otce, zřejmě taky mlčí.

To se pak plánují atentáty, panečku.) Každopádně celý svůj čas se film soustředí jenom na dva jmenované hrdiny – v podání Irů Cilliana Murphyho a Jamieho Dornana. Sleduje jejich seznamování se s českým odbojem, připravování útoku na protektora, následný útěk po něm a v západní romanci ovšem neodmyslitelné vzplanutí ke dvěma krásným ženám – Kubiš se tu dokonce zasnoubí a Gabčík před svou sebevraždou vidí ducha své zemřelé milenky…

Pro našince musí být takové autorské tahy ranami do vazu (pro srovnání: vzpomínaný Sequensův Atentát se obešel bez žen úplně), zvlášť když ostatní čeští parašutisté, kteří tehdy seskočili a zajišťovali jiné úkoly, zůstávají bokem a objevují se buď chvíli před samotným atentátem jako náhlí pomocníci, nebo až v kostele, přičemž do té doby o nich nic není zřejmo, nevzpomíná je ani Gabčík, ani Kubiš. Zato je paradoxní, jak vřele a otevřeně oba sdělují odbojářům své tajné úkoly. Vlastně pořád se tu mluví, což dává dost prostoru sdělovat i nesmysly.

Úhrnem film není zpovykaný a akční, nýbrž intimní, odehrávající se většinou v kulisách bytů, kaváren, kostelní krypty. Těch pár sytě stylizovaných a kolorovaných záběrů protektorátní Prahy jsou cetky k přehlédnutí. Vlastně většinou se film podobá tvaru, který míval žánrové označení „televizní inscenace“. Suverénně se tu pracuje s tichem nebo vzájemnými pohledy postav. Hudba zní výjimečně, a když, pak spíš jako vzdálený ohlas varieté. To ticho jednak má působit jako krytí obou parašutistů, jednak má být strašidelné, vždyť každý zvuk z něj trčí a poutá na sebe pozornost. V nekalé době je lepší splynout, a snad také proto hovoří-li zbraně, mlčí múzy.

A tak mlčící postavy jsou opracovány jako sochy, podobají se s nimi navzájem a ani čert, ani Adolf Hitler nevědí, co si myslí. Ellisovy prostřihy mezi tvářemi barokních svatých a tvářemi protektorátních obyvatel jsou si blízké nevědomím výjimečnosti svého bytí, vždyť baroko i nacismus jsou éry nezaměnitelné a v touze po absolutní okázalosti vlastně svorně úchylné.

Odhodlané hraní

Vyzní to přihlouple, ale až pronesené slovo dělá tu z lidí lidi: jeden z nejsilnějších okamžiků tohoto britsko-českého podání jsou poslední okamžiky života paní Moravcové (Alena Mihulová), pražské bytné obou výsadkářů. Je ráno, její byt prohledává gestapo, ona s manželem a synem stojí v obýváku otočeni čelem ke skříni a vystrašeně čekají, jaký osud je čeká dál. Totiž první výslech.

Policejní velitel si k němu z trojice vytáhne právě matku, snad protože bůhvíproč předpokládá, že v rodině je nejpovolnější. Výslech to není kdovíjaký, Němec řve otázky, dožaduje se sdělení úkrytu atentátníků a přivolaný český tlumočník (Jan Budař), možná kolaborant, je pln studu ženě opakuje v její řeči. Ona – v detailu kamery – se strachy pomočí. Němec se zhnuseně odvrací a na chvíli odejde, Čech jen dál klopí oči. Žena, jež v pohledech, které jsou jí přítomnými v místnosti porůznu věnovány, na sobě cítí své ponížení, tlumočníka žádá, zda před odchodem na policejní úřadovnu se smí v koupelně umýt. Čech svoluje, ona děkuje a zašeptá tlumočníkovi prosebné věty: „Můj syn je houslista. Nechte ho hrát. Řekněte jim, že on s tím nemá nic společného.“ Načež odchází na toaletu, zamyká se, polyká jed a umírá.

Zahráno je to jistě sugestivněji než popsáno, každopádně v této scéně je toho o dané době a našich představách o lidech v ní mnoho. Žena vůbec netuší, co se s jejími blízkými stane po její smrti, netuší, nakolik je český tlumočník prospěchářská svině a nakolik zlomený člověk bez jiné volby. Vsadí ale na to druhé a prosí právě jej o pomoc, aniž může s rozmyslem byť odhadnout výsledek své prosby. Umírá s přesvědčením, že pro syna víc udělat nemohla.

Přitom nejista, co se stane, důvěřujíc – a v tom je nádhera ironie této scény, zaznamenané v angličtině s českým přízvukem – pouze společné řeči jako automatickému kulturnímu a osobnostnímu gruntu a pojítku, které má ochránit jejího potomka před smrtí. Nemůže vědět, že po svém skonu bude skopána bezmocným gestapákem, vzteklým, že mu takto proklouzla. Nemůže vědět, že její hlava, vystavená v plechovém kýblu, nakonec u výslechu zlomí už tak obrovsky zmučeného syna k vyzrazení úkrytu atentátníků. Takových scén, důmyslně vystavěných na chytrém herci, který rozehraje větší scénu, než je obrazem zachycena, je v Anthropoidu víc. A tak je-li úkolem filmu a vůbec umění zprostředkovat skrz emoce poznání, je Anthropoid dokonalý film.

V průběhu navštívené projekce ve zpola plném velkém sále jednoho z pražských multiplexů se žádný z diváků neodvážil napít ani pojíst. Možná z piety vůči hrdinům, ale jistě proto, že Anthropoid je dobrý film. S tehdejší realitou sice má společného málo (Kubiš nebyl tak labilní, jak je tu líčen, vyhlazení Lidic je tu zmíněno mimochodem, kdepak náležitě rozhlasem, o každodenních popravách, následujících po atentátu v touze K. H. Franka zavděčit se vůdci, také střídmě), ale přitahuje pozornost a na pietu vůbec dá pomyslet. Při atentátu nenadálým odhodláním jít do toho taky a na konci, po té hromadné sebevraždě uvnitř kostela, náležitou hrdostí, již si ti chlapi i ženské zaslouží. O takové závěry by v osvětovém filmu, jakým i přes své zjevné osobní umělecké ambice je tento, mělo jít především.

Anthropoid. Scénář: Sean Ellis, Anthony Frewin. Kamera a režie: Sean Ellis. Hudba: Robin Foster. Hrají: Cillian Murphy, Jamie Dornan, Charlotte Le Bonová, Anna Geislerová, Toby Jones, Harry Lloyd, Alena Mihulová, Sam Keeley, Jan Budař, Ondřej Malý, Mish Boyko, Martin Hofmann, Václav Neužil ml. a další. 121 minut. V kinech od 28. září.