Orientace českého průmyslu na Německo je příliš velká. Teď nám přibyl další důvod, proč hledat nové hospodářské modely – Berlín o víkendu oznámil, že do roku 2038 se v Německu zavřou všechny uhelné elektrárny.

Asi třetina spotřebovaného proudu za rok se v Německu získá spalováním uhlí. Ale ve dnech, jaké občas bývají v zimě, například v lednu, může být podíl uhlí mnohem vyšší. Inženýr pro elektroprojekty Frank Hennig pro takové dny vytahuje oficiální čísla na web (například tady) a jeho čtenářům pak před očima tancují zneklidňující souvislosti.

Tak například ve čtvrtek 24. ledna ze spotřebovaného proudu v Německu byla z uhlí skoro polovina, o další čtvrtinu se postaral plyn a o zbytek se stejnou měrou podělily jádro a „ostatní“, tedy tzv. obnovitelné zdroje. Co bude za dvacet let vyrovnávat v zimě vyšší spotřebu, když už to proud z uhlí nebude smět být? Oficiálně plynové elektrárny, někteří experti mluví ještě o vodních elektrárnách a o biomase. Ale víc expertů má svoje pochybnosti.

Německo je známé tím, že se až dosud vždycky dokázalo zmátořit z ruin a z každé bezvýchodné situace se chytře dostat pryč, ale zatím nikdy ve svých dějinách nebylo tak hluboce upsáno zelenému myšlení, které je protitechnické, a ještě se tím chlubí. (Vedoucí politička zelených loni tvrdila, že proud mohou uchovávat přenosové sítě.) Ani tzv. „uhelná komise“ vlády, která tuto sobotu stanovila pro „odchod z uhlí“ rok 2038, nedala přesvědčivou odpověď, co tedy uhlí nahradí. Je to dobrá zpráva pro krajinu (hlavně v nám blízké Lužici), pokud má země třeba jádro. Ovšem jaderné elektrárny v Německu budou s konečnou platností odstaveny v roce 2022, tedy do čtyř let. Dvacet příštích let teď budou rok co rok ze sítě odepínány jaderné a posléze uhelné elektrárny, které tu síť dosud stabilizují. Souběžně s tím poroste podíl větrných a fotovoltaických parků, jež celou síť naopak rozkývávají.

Ačkoliv se německý ministr hospodářství Peter Altmaier (tady) zapřísahá, že jeho země si od svého zeleného kříže nechce ulevovat dovozem jaderného či uhelného proudu z České republiky ani uhelného proudu z Polska, je nepředstavitelné, jak by se tomu ve dnech, kdy nesvítí slunce a nefouká vítr, mohla vyhnout. To může ve skrytu duše těšit Daniela Beneše. Na druhou stranu tato politika podkopává průmyslovou budoucnost našeho velkého souseda, na nějž je zase navázána velká část české ekonomiky.

Přebytky a nedostatky v síti vznikají dnes velmi rychle a někdy je nelze odhadnout ani v řádu hodin, stačí, aby nevyšla předpověď počasí. Při náhlém výpadku proudu pak mají přednostně smůlu tzv. energeticky náročné obory, které svou výrobu musejí obětovat potřebám domácností, úřadů a veřejných prostorů. Deník FAZ před dvěma týdny citoval z měsíc starého dopisu šéfa hliníkárny v Neussu, který se na ředitele Spolkové síťové agentury obrací s výčitkou, že jenom za letošek už hliníkárny v zemi musely odstavit provoz 78krát. Podobným odstávkám s varováním třeba jen 15 minut čelí i válcovny, slévárny a další těžké provozy. 

To jsou potíže těžkého průmyslu. Jinou ránu zasazují politici se svými limity na emise oxidů dusičitého a uhličitého automobilovému průmyslu, který tak chtějí přimět k přechodu od spalovacích motorů k elektroautům. Ale je to současně i „výzva“ pro elektrickou soustavu. Zatím elektrovozů naštěstí pro rozvodovou síť jezdí po Německu jen 60 tisíc, ale podle vládních plánů by jich v roce 2020 měl být už milion. Z čeho se pro miliony elektroaut bude brát další proud?

Politická reprezentace každé země si samozřejmě může zakázat nějakou konkrétní energii, protože lidem vadí škody, které dobývání té energie napáchá. Žádná jiná velká země Evropy si ale zatím nezakázala, respektive nechystá zakázat hned dva základní zdroje – uhlí i atom – najednou. V Německu to čím dál silněji vypadá na pokus o radikální deindustrializaci a návrat ve výrobě někam do poloviny 19. století. To si Češi nemohou přát.