Po jednadvaceti letech by měl člověk mít svého oblíbeného umělce už přečteného. Americký hudebník Bonnie Prince Billy (vlastním jménem Will Oldham) ale i po tak dlouhé době dokáže svoje oddané fanoušky znejisťovat, nebýt pro ně úplně čitelný – a o to přitažlivější. Jeho písně dál působí jako nejasné obrazy, v nichž se navzájem prostupují zpověď a distance, sarkasmus a smutek, úšklebek, touha a snaha dosáhnout krásy.

Jeho hudbu může být stejně těžké dešifrovat jako autorovu tvář. Její výraz bývá na fotkách téměř neměnný, a přesto sugerující škálu osobností od dobromyslného strýčka přes zasněného zálesáka po sériového vraha v čase úplňku. Dosavadní suma jeho díla by ho už teď opravňovala k tomu, aby byl považován za nejlepšího písničkáře (protivné slovo) přelomu tisíciletí, soubor toho nejlepšího od Bonnieho Prince Billyho nikdo ze současníků autorsky nepřebije. Jeho, řekněme, podivnost ale zaručuje, že se mu nikdy nedostane širokého přijetí, zůstane někde spíš na okraji. Dělá pro to hodně, málokterý autor třeba s takovým gustem na svoje písně útočí a mění je k nepoznání jako právě Bonnie Prince Billy. Dokládá to i jeho aktuální album Singer's Grave / A Sea of Tongues.

Během své kariéry vystřídal několik jmen. První desky vydal pod hlavičkou Palace Brothers (s Willem Oldhamem v jeho doprovodné kapele tehdy občas hrávali bratři Ned a Paul). Později projekt přejmenoval na Palace Music, dál nahrával pod vlastním jménem a nakonec se „ustálil“ na pseudonymu Bonnie Prince Billy. Podobně se vyvíjela i jeho hudba – od potemnělého a místy dost skřípavého nebo naopak extrémně ztišeného folk rocku dospěla ke zvláštní košatosti. Ze svojí typické polohy hudba Bonnieho Prince Billyho občas vystřelí k vyšlechtěně studiové country, mohutně zaranžovaným sborům a smyčcům, k ledasčemu. Často se vrací ke starším písním, aby změnil jejich původní náladu. Nejvíc si od něj asi „vytrpěla“ jeho nejslavnější píseň I See a Darkness, již kdysi nahrál i Johnny Cash. Z niterného vyjádření temné noci duše, prozářené vzdáleným světýlkem na konci tunelu, před časem udělal mírně surreálný popěvek do skoku pro zástup exponátů antropologického muzea (nebo tak něco), doprovázenou vrcholně ujetým videoklipem.

Reinterpretaci vlastních kusů se Bonnie Prince Billy věnuje i na aktuálním albu, nahrál na ně písně v posledních letech již vydané – některé přejmenoval a pozměnil i jejich text. Vznikla ale deska, která není jen položkou do sbírky těch posluchačů, kteří od oblíbeného autora musejí mít prostě všechno. Naopak celkem dobře může posloužit jako „seznamovací deska“ pro posluchače, jenž o zpěvákovi dříve neslyšel a s nějakým kontextem není obeznámený – potřebovat ho taky nebude.

V originálních verzích zhusta velmi střídmé a ve volném tempu hrané skladby jsou mírně zrychleny někam blíž ke střednímu tempu, doprovodná kapely zní většinou hladce a decentně, k autorovu charakteristicky „nalomenému“ vokálu se občas přidá plný gospelový sbor, který písním dodává mohutnost a vroucnost. Takové melancholické a kultivované skoro country pro znavené ucho. Zvuk těch písní je ale někdy protikladný tomu, co se zpívá. S jednoduše drnkajícím banjem a doprovázejícím sborem může znít třeba skladba We Are Unhappy nadějně a radostně. Pokud si ovšem člověk odmyslí text, z nějž se mimo jiné dozví, že „milenci odešli, přátelé zavřeli oči, děti jsou ponechány samy sobě a my jsme nemoudří“, a jsou mu v něm předkládány další někdy dost zdrcující obrazy ke katastrofě směřujícího světa. Bonnie Prince Billy ale nepracuje jenom s takovými jednoduchými kontrapunkty, shozy. V okouzlující písničce Whipped v něčem podobná aranž promění text, který by mohl vyznít jako těkavý proud vědomí říjícího muže středního věku, v až dojemné vyjádření touhy. Anebo ne. A může to být úplně jedno. Docela přesně vyjadřuje ducha písní z nové desky Bonnieho Prince Billyho klip k singlu New Black Rich (Tusks). Umělec s přilepenými předlouhými vousisky a čímsi, co připomíná mroží kly, se naparuje před zrcadlem a oblečený jako gentleman 19. století si do opuštěného baru vyráží zatančit s plachou kráskou s koňskýma nohama. Člověk se místy neubrání smíchu, zároveň ale ta tichá kombinace komiky, surreálna a posmutnělé krásy rozechvěje cosi docela hluboko v jeho srdci.

Bonnie Prince Billy: The Singer's Grave / A Sea of Tongues, vydalo Drag City