Rada ČT zvolila na dalších šest let šéfem veřejnoprávní televize dosavadního ředitele Petra Dvořáka. Projednou si komentátor, tedy člověk, jenž profesně žije z „tepání nešvarů“ a volání po změně, může dovolit konstatování, že je něco v pořádku. Mimo jiné proto, že při vší kritičnosti k recyklování zábavných pořadů, které si zasloužily být zapomenuty, občasným úletům v dramatické tvorbě, nedostatečné důkladnosti zpravodajství o tom či onom – Česká televize v mezích možností toho, co je v téhle zemi možné očekávat, funguje docela dobře. A během posledních let se změnila k lepšímu.

Mohu to potvrdit i z vlastní zkušenosti (jasně, někdo mi může vytknout, že si tímhle komentářem přihřívám vlastní polívčičku, želízko, prostě něco – klid, přátelé). Jako scenárista docela velkého a v rámci toho, nač je český divák uvyklý, v něčem atypického projektu jsem se na straně ČT setkal s pochopením, otázkami a připomínkami, které měly hlavu a patu, věcností – nebývalo to normou. Ale nejde o moje zkušenosti ani tolik o dramatickou tvorbu. 

Česká televize je dnes také důležitější, než bývala, ne kvůli tomu, že by rostl význam televizního vysílání (spíš klesá), ale kvůli celkovému a prudkému zhoršení celkové situace v médiích, které nastalo z důvodů jaksi globálních – strmý pád prodeje deníků a s tím související kvalitativní úpadek, nástup kultury sociálních sítí s jejich názorovými bublinami, instantními soudy a silnými názory. Jsou tu taky příčiny, řekněme, místně specifické – oligarchizace sdělovacích prostředků, způsob, jímž zdejší mediální scénu proměnil nástup Andreje Babiše.

Česká televize se vůči jeho vlivu jeví být docela imunní, zároveň je to médium ještě pořád vlivné a silné, peněz má dost. Logicky to taky šéfovi ANO, prezidentovi a táboru jejich příznivců vadí a dávají to vehementně najevo. Prezentují ČT jako zákeřnou instituci, jejímž úkolem je „vymývání mozků“. Rada se rozhodla zvolit nového ředitele teď, byla v tom jasná taktika nenechat volbu až na čas po volbách.

O budoucnosti ČT včerejší volbou jistě není definitivně rozhodnuto, bude-li nový establishment dostatečně odhodlaný a bezohledný, jistě může dosáhnout svého. Je obvyklé hořekovat nad tím, že to či ono „není ideální“, Česká televize taky není. Ale jakákoliv realistická úvaha nad alternativami, které skutečně připadají v úvahu, velí dát přednost tomu, co dnes ve veřejnoprávní televizi je, před tím, co by být mohlo.