Trampoty iráckých křesťanů v České republice a jejich českých pomocníků s (některými) iráckými křesťany jsou měřeno čísly drobnost. Pokud loni na podzim balkánskou trasou protékalo do Evropy až 12 tisíc lidí denně, a v programu na záchranu iráckých křesťanů k nám bylo zatím přesunuto 90 lidí, dělá to asi 10 minut podzimního průtoku na německo-rakouské hranici. Ale celá epizoda má svůj hlubší význam.

Jedna rozvětvená irácká rodina, která se o minulém víkendu vydala autobusem z Jihlavy do německého Essenu, před odjezdem stáhla žádosti o azyl podané v České republice. Pro svou cestu do Německa mohla mít své důvody (ten nejpravděpodobnější: příbuzní v Německu, k nimž rodina chtěla od začátku), z pohledu evropského práva jsou ale ty důvody irelevantní. Podle evropské legislativy známé jako „Dublin III“ je za žadatele o azyl zodpovědná ta členská země, kde mu byly poprvé odebrány otisky prstů (tedy kde prošel první registrací) nebo kde podal žádost. Plyne z toho, že země obklopená jinými, bezpečnými zeměmi v podstatě nemusí udělovat žádný azyl. Tou zemí je Německo, na jeho tlak se Dublin přijímal, bylo to přenesení německého azylového zákona, v němž je příslušná pasáž o třetích bezpečných zemích od roku 1993, na evropskou úroveň. Takže evropská azylová politika do té míry, v níž je společná, je napsaná podle německých not. Vznikla proto, aby Německo mohlo vracet běžence do Jihlavy a jinam.

Když teď dorazil autobus s nebohými křesťany z České republiky na německou hranici, chvíli se zdálo, že Dublin platí. Cestující byli hned za hranicí zadrženi a české úřady dostaly žádost, aby si je přebraly zpátky, což také slíbily učinit. Ministr vnitra Milan Chovanec s jistou horlivostí předem oznámil, že budou deportováni zpět do Iráku (z pohledu práva logicky, když v jediné zemi na své zvolené cestě, kde měli možnost si žádost o azyl podat, odmítli). V tu chvíli se německé úřady rozmyslely a odsun Iráčanů do země, v níž jsou u moci takoví hardlineři, zrušily. (Těsně před uzávěrkou tohoto vydání přišla z Německa zpráva, že irácká skupina bude do Česka přece jen vrácena.) Ať už se osudy nešťastné rodiny budou v následujících dnech odvíjet jakkoliv, jedno se na tomto smutném příběhu demonstruje zcela plasticky: nechuť, možná spíš nemohoucnost Německa provádět na svém teritoriu nemilosrdnou politiku, i když platné právo nic jiného než tuto nemilosrdnou politiku nepřipouští. Byla by to věc našich sousedů, do jaké míry chtějí být neúprosní, kdyby jejich politická třída současně implicitně netlačila na jiné vlády, ať jsou nemilosrdné místo ní.

Kancléřka Merkelová letos v lednu veřejně slíbila, že počty uprchlíků v Německu „citelně zredukuje“. Z toho vznikla březnová dohoda EU s Tureckem, které se uvolilo přebírat z Řecka ilegální běžence výměnou za bezvízový režim pro 75 milionů Turků. Aby byla dodržena Merkelové devíza – nevypadat ani vteřinu jako necita –, dohodl se s Turky výměnou za vracené běžence odběr Syřanů přímo z utečeneckých táborů v zemi, celkem až 72 tisíc. Tak byla nastolena ona „horní hranice“, o níž se kancléřka doma v Německu a pro Německo odmítala bavit. Pokud dohoda zafunguje, pokud se neotevřou cesty do Evropy jinde, i tak budou kritici politiky bezpodmínečně otevřených hranic oprávněni prohlásit: Možná přece, ale pozdě. To měla kancléřka udělat už loni v létě, nejpozději na podzim. Ale nejmocnější zemi Evropy loni v kritických měsících řídili lidé, které zase řídila domácí média, a tempo prokazatelně určovali nevládní aktivisté. Právě ti byli spouštěči dvou klíčových momentů migrační krize. Nejprve organizace Pro Asyl v srpnu rozšířila po internetu zprávu o interní směrnici německých úřadů, že se běžencům ze Sýrie v Německu bude automaticky dovolovat, aby zůstali. A pozdější pochod po dálnici z Budapešti na Vídeň, ten, který Merkelovou bezprostředně vedl k rozhodnutí otevřít hranice už naprosto oficiálně, organizovali hlavně němečtí a rakouští aktivisté (psal o tom korespondent deníku Die Welt v Turecku Boris Kálnoky). Na mikrohistorce s iráckou rodinou na Jihlavsku dostala teď česká veřejnost možnost vidět v praxi populismus sentimentů, který do značné míry vládne u našich sousedů.

A do této česko-německé manifestace sentimentality úřadů přicházejí zprávy z Bruselu, podle nichž Evropská komise připravuje návrh, aby se rozhodování o azylu přeneslo z členských států na evropskou úroveň. Podle jedné varianty návrhu by se tu zadními dveřmi vrátily odmítnuté kvóty na azylanty. Tady neplatí jen klasická námitka o ztrátě suverenity, s tímto konkrétním personálním obsazením v Bruselu a v Berlíně by to znamenalo vydat se všanc náladovým antipolitikům.