Anatomie jednoho kolektivního hnutí mysli. Jak Německo začalo pomáhat uprchlíkům

Slon páchá dobro

Anatomie jednoho kolektivního hnutí mysli. Jak Německo začalo pomáhat uprchlíkům
Slon páchá dobro

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Kontrast nemůže být větší. Před dvaadvaceti lety, v květnu 1993, spolková republika prudce zpřísnila azylovou politiku. Novinkou bylo hlavně zavedení kategorie tzv. třetích bezpečných států, odkud když uprchlík přišel do Německa, automaticky ztrácel právo na udělení azylu. A protože do kategorie bezpečný stát spadali všichni sousedi Německa, úspěšný azylant se tu musel buď vylodit, nebo snést letadlem.

Ostrý kurz byl reakcí na příliv běženců z válčící Jugoslávie. V roce 1992 žádalo v Německu o azyl na 440 tisíc lidí, dvojnásobek čísla z roku 1991 a například čtyřnásobek z roku 1989. Na oněch 100 tisíc se podařilo číslo stlačit už za dva roky a následujících dvacet let držely všechny spolkové vlády relativně nesmlouvavou přistěhovaleckou politiku – a nic na tom nemění ani fakt, že se vymáhala nedůsledně. Zacházení s běženci bylo civilizované, různými způsoby se jim dávalo najevo, že je do Německa nikdo nezval. Většina spolkových zemí upřednostňovala hromadné ubytování žadatelů (rozuměj: uprchlické tábory) před individuálním bydlením ve městech a na vesnicích. Úřadům se občas dařilo azylová střediska umisťovat tak, aby běženci nebyli domorodcům vůbec na očích. Jako exemplární případ kritikům slouží centrum v Harbke, což jsou bývalá kasárna Lidové armády NDR položená u vnitroněmecké hranice, v lese, z jedné strany navíc odříznutá dálnicí. Kromě toho až donedávna nesměli uchazeči během azylového řízení, které se často táhlo léta, pracovat (aby se nám ještě neintegrovali, a nepředjímali tak výsledek), tisíce odmítnutých žadatelů byly deportovány. V roce 2004 odsunulo Německo 22 tisíc lidí, policie přitom podle potřeby zpěčujícím se deportovaným mohla cestou do letadla nasadit pouta a nakrmit je sedativy.

Dvacátého pátého srpna 2015. Vychází najevo, že spolkové úřady Syřany, kteří se dostali na německou půdu, už nebudou posílat zpátky do Rakouska, respektive do Maďarska a Řecka, kde drtivá většina z nich vstoupila na území Evropské unie. Pravidlo třetí bezpečné země tím fakticky přestává platit, ačkoliv ještě před patnácti roky ho Německo neváhalo prosadit i do evropských smluv (tzv. Dublin II). V reakci na změkčení kurzu spolkovou vládou se okamžitě dávají do pohybu desetitisíce běženců z Maďarska do Rakouska a do Německa, ze Srbska do Maďarska, z Makedonie do Srbska, z Řecka do Makedonie, z Turecka do Řecka a zřejmě z mnoha zemí třetího světa do Turecka. Ve vypuknuvším chaosu to schytávají hlavně Maďaři, Berlín je kárá střídavě za špatné zacházení s běženci, což implicitně znamená hlavně za to, že je zadržuje na svém území, střídavě za to, že přestali vymáhat Dublin II.

Nutná upřesnění, že pravidla se změkčují jednorázově a jenom pro ulehčení situace Syřanů, kteří už v Německu jsou, pronášejí němečtí politici jen vzácně, skoro šeptem a jen jako poznámku pod čarou. Daleko větší mediální vlny obstarávají selfíčka šťastných azylantů s Merkelovou. V bleskových průzkumech kupodivu vládní linii podporuje přes 60 procent Němců. Tím se Němci radikálně odlišili nejen od tzv. Východoevropanů, kam jsou počítáni i Češi, ale i téměř od všech západoevropských národů, s možnou výjimkou progresivistického Švédska. Nicméně Švédsko je země ve střední váhové kategorii, navíc zeměpisně na okraji kontinentu, kdežto Německo leží v jeho středu, je velké a mocné natolik, že spolková kancléřka jedním gestem může uvést do pohybu statisíce, možná miliony lidí, kteří se v tu chvíli ještě vůbec nenacházejí v Evropě. V klíčové evropské zemi tedy došlo k radikálnímu zvratu v azylové, potažmo přistěhovalecké politice a ten zvrat může mít dosti vážný dopad i na okolí Německa včetně České republiky. Jak k tomu došlo, kdo byl spouštěčem politiky, jíž se Německo tak radikálně vyčlenilo z nálad v Evropě převažujících?

Soudcokracie

Příběh Německa v letošní uprchlické krizi dokládá, jak jsou dnes politici, tedy volení zástupci lidu, často až podivuhodně slabí, když se proti nim spojí určité nevolené síly, v tomto případě soudci a zveřejňované mínění. Ústavní soud v Karlsruhe významně ovlivnil azylovou politiku, když v roce 2012 zvýšil příspěvky žadatelům o azyl či uprchlíkům a hlavně když přikázal, aby z této celkové sumy (od 340 do 390 eur na osobu a měsíc) byla zhruba polovina vyplácena jako kapesné v penězích, tedy místo naturálií. Ačkoliv v jistém smyslu to byla valorizace, neboť sazby se za dvacet let platnosti zákona nezvedly, ústavní soudci tím jednoznačně šli proti vůli zákonodárců z roku 1993, kteří se snažili předem odradit hlavně ekonomické migranty.

Takových příkladů, kdy soudce obrousí tvrdý zákon, pod nímž musejí žít přistěhovalci, bylo víc – například rozhodnutí tentokrát Evropského soudního dvoru v Lucemburku z loňského léta, který lidem přicházejícím do Německa za manželem či manželkou odpustil povinnost prokázat základy mluvené i psané němčiny. Test se vztahoval jen na občany zemí mimo EU a zkoušely se v něm tak elementární věci jako schopnost představit se, zeptat se na cestu nebo vyplnit jednoduchý formulář. V Lucemburku si stěžovala manželka Turka žijícího v Německu od roku 1998. Ambasáda spolkové republiky v Ankaře jí odmítla dát vstupní vízum. Žena neuměla vůbec německy, neuměla dokonce vůbec psát. Ale soudci jí vyšli vstříc, mimo jiné s absurdní argumentací, že postiženému, jímž se myslel její manžel, spojení rodiny umožní lepší integraci do německé společnosti. Jistěže test byl zamýšlen hlavně jako překážka proti vynuceným sňatkům, kdy muslimští rodiče svoje dítě vyrostlé už v Evropě přinutí jet do země předků a odtamtud si přivézt partnera. Ale taková byla vůle normálně zvolených zástupců lidu.

Přichází Til Schweiger

Ovšem ještě daleko účinnější pákou k vydlabání podstaty azylového zákona z roku 1993 je zveřejňované mínění. To není překlep, dnešní němčina odlišuje zveřejňované mínění (veröffentlichte Meinung) a veřejné mínění (öffentliche Meinung). To první má samozřejmě výhodu a od toho druhého se po většinu času liší, nikde ale není psáno, že po nějaké době a řádné mediální propagandě se zveřejňované mínění nemůže stát veřejným míněním. Že jsou v otázce přistěhovalectví média na straně otevírání Německa třetímu, převážně muslimskému světu, se v posledních letech ukázalo hned v několika případech.

Když Thilo Sarrazin před pěti lety vydal knihu Německo se likviduje, k jejímž hlavním tezím patřilo varování před úpadkem vzdělanosti, který dál urychluje růst muslimského obyvatelstva, byla nejdřív drtivá většina německých novinářů ochotná Sarrazina skandalizovat jako rasistu nebo xenofoba, často ještě předtím, než by si knihu stačili vůbec přečíst. Sarrazin dokonce na pokyn kancléřky Merkelové přišel o místo ve vedení centrální banky. Podobná směs pohoršení a cejchování od začátku provázela jak novou konzervativní stranu Alternativa pro Německo, tak koncem roku 2014 i saskou Pegidu, poněkud chaotické lidové hnutí „proti islamizaci Západu“.

Všechna tři tažení proti soudobým kacířům ale tak úplně nedosáhla svého, jako by jim ke konečnému vítězství něco chybělo. (Především za právo Sarrazina mít vlastní názor se postavili i někteří vážení intelektuálové, z knihy se stal milionový bestseller.) Od prouprchlické vlny z letošního léta je jasné, co ta chybějící ingredience byla: nějaká celebrita, herec, zpěvák, prostě někdo oblíbenější než oficiální politici a oficiózní novináři. Za Syřany a další běžence se postavil Til Schweiger – herec (komisař ze známého seriálu Místo činu), režisér a filmový producent, bezpochyby jedna z největších celebrit dnešního Německa.

Schweigerovo angažmá ve prospěch uprchlíků se datuje od druhé poloviny července, kdy nejdřív na Facebooku své fanoušky vyzval, aby podpořili konkrétní sbírku pro uprchlíky, a brzy nato ho napadlo vybudovat ukázkové uprchlické středisko. Bývalá kasárna, tentokrát v západním Německu, už loni koupil jeden Schweigerův kamarád, podle zveřejněných plánů by z nich mělo vyrůst něco na způsob osad, jaké si představovali a někdy i zřizovali britští utopičtí socialisté v 19. století. U Schweigera by se běženci mohli věnovat řemeslům, nechyběla by krejčovská dílna, sportovní zařízení pro odpočinek, atrakce pro děti.

Osobně je Schweiger podle všeho poněkud nesnesitelný, asi jako kdyby se spářili Jan Kraus (Schweiger do svých filmů obsazuje vlastní děti a nepřijde mu na tom nic divného), David Koller se svým přesvědčením, že on o politice ví všechno, a Daniel Landa se svým sklonem agresivně napadat lidi, kteří se mu odvážili protiřečit. V Německu hrají velkou roli v politickém životě diskusní pořady v televizi, a stačí se podívat na několik z nich, kde za poslední dva měsíce vystoupil Schweiger. Muž, který nepřipouští kritiku, tu a tam o sobě mluví ve třetí osobě a generálnímu tajemníkovi bavorské CSU (po telemostu) řekne: „Už mi lezete na nervy.“ Současně je netýkavý až bolestínský. Člověk s 1,5 milionem fanoušků na Facebooku se začne rozčilovat, když pár jednotlivců pod jeho účtem označí azylanty za parazity, obratem jim, skoro by se řeklo triumfalisticky, píše „Ne! To jsem čekal!“ a „Je mi z vás na blití“. Přestože na Facebooku je pro každého hračka najít nějakého oponenta, který svůj názor formuluje sprostě a hulvátsky, Schweiger facebookovým bahnem vysvětluje, proč se do celé věci tak položil.

Každopádně se mu brzy podařilo strhnout lavinu. S veřejnými deklaracemi proti rasismu se ke Schweigerovi začali přidávat další herci, zpěváci, televizní kuchaři. Jeden jeho kolega odletěl na inspekci italského ostrůvku Lampedusa, kam připlouvají čluny s běženci z Afriky, už předtím byla jiná komisařka z Místa činu za stejným účelem na inspekci v Jordánsku. I bulvární deník Bild, v němž před pěti lety vycházely ukázky ze Sarrazina, bojuje teď za velkorysost.

Na konci července se se Schweigerem dokonce po telefonu spojil vicekancléř, ministr hospodářství, šéf sociální demokracie a kancléřčin rival Sigmar Gabriel – pár hodin poté, co herec na Facebooku Gabriela a Merkelovou rétoricky vyzval, ať se uprchlíkům víc věnují. Merkelová tehdy nereagovala, čehož nepochybně začala litovat, když média o týden později zaplavila fotografie ze schůzky Schweiger-Gabriel v jednom berlínském baru.

Vysmívané Sasko

Na konci srpna v rychlém sledu následovaly dramatické momenty. V noci 21. srpna propukly demonstrace a výtržnosti proti otevření azylového centra v Heidenau, městečku vzdáleném 15 kilometrů od české hranice. Příjezd prvního autobusu s vyjukanými běženci tu několik hodin blokoval dav opilých skinheadů. Gabriel i Merkelová se vydali na místo, a zatímco z návštěvy kancléřky zůstal ve veřejném povědomí hlavně pokřik místních „Zrádce“, Gabriel byl asertivnější, dokázal se mediálně prosadit a naopak on uzemňoval „pakáž“, která zaslouží „potrestat“.

Tady je třeba zmínit regionální rozdíly mezi Němci. Heidenau leží v Sasku, Pegida vznikla v saské metropoli Drážďanech, přičemž Sasko se svým bohatstvím a šišlavým akcentem bývá jinde v Německu současně obdivované i posmívané. A hlavně západní Němci své bratry z bývalé NDR pořád tak trochu podezírají ze zaostalosti. V tomto případě jim například připadá vyloženě k smíchu skutečnost, že si dělají starosti z muslimů, když tam na rozdíl od nich téměř žádné nemají. Nedá se to doložit, ale je pravděpodobné, že nebýt těchto incidentů ve východoněmeckém Sasku, nedosáhla by zřejmě na přelomu srpna a září celoněmecká vlna sympatií s uprchlíky takové intenzity.

Do toho přicházejí pohnuté záběry z nádraží Budapešt-Keleti obleženého uprchlíky, kteří chtějí pokračovat na Západ. Utečenci na cestě z Maďarska na Západ mají pro Němce zvláštní symboliku, připomínají jim slavné momenty z léta roku 1989, kdy Maďarsko pootevřelo stovkám východních Němců železnou oponu a ta se do dvou měsíců zhroutila. V této situaci 25. srpna Spolkový úřad pro přistěhovalectví a uprchlíky dává na vědomí, že na Syřany neuplatňuje dublinská pravidla, tedy že je nevrací do Maďarska či Rakouska, natož do Řecka. Změna kurzu samozřejmě musela mít kancléřčin souhlas, což taky Merkelové vyneslo okamžitou popularitu mezi běženci, Syřany i těmi, kdo se za ně začali vydávat (Gabriel je detail, který se při pohledu zdálky ztrácí). Co bezprostředně následovalo, je známo, co není známo, je skutečný rozměr exodu, který Berlín svou politikou vyprovokoval, počet lidí, kteří se pod dojmem německé velkorysosti ještě vydali na cestu do Evropy.

Léto emocí

Objevují se konkurenční hypotézy, jak toto německé sólování vysvětlit. Připomíná se strach Němců z demografické krize, z toho, jakou mají přestárlou společnost. Různí představitelé průmyslu a ovšem i experti na demografii uvádějí různá čísla, kolik nových rukou potřebuje německý trh práce, všechny odhady jsou v řádu stovek tisíc ročně. Jenže ministryně práce Andrea Nahlesová minulý týden jen tak utrousila, že pro německý trh práce má v současné uprchlické vlně dostatečnou kvalifikaci jen asi deset procent lidí. Mediálnímu obrazu navzdory většina z nich neumí anglicky, o němčině ani nemluvě. Odhaduje se, že 10 až 15 procent jsou analfabeti. Člověk tak nemusí být expert na demografii, aby došel k závěru, že spíš než oživení trhu práce teď do Německa přichází zátěž pro tamní sociální stát. Celá hypotéza s řešením demografické krize působí dojmem dodatečné racionalizace.

Takže zbývají emoce. V tomto létě ikonických fotografií a videí vznikla ještě jiná důležitá sekvence. Pochází z poloviny července, ještě z doby před Schweigerem. Kancléřka Merkelová přichází debatovat se školáky v Rostocku. Čtrnáctiletá Palestinka Reem jí vypráví o nejistotě, v níž její rodina žije, že nad nimi visí hrozba deportace do Libanonu. Kancléřka tuto extrémně těžkou situaci ustojí, dívce dává najevo sympatii, ale taky ji upozorňuje na platné zákony, na to, že Německo počítá Libanon k bezpečným státům. Když Reem propuká v pláč, vydává se kancléřka k dívce, konejší ji aspoň za to, jak „prima“ přednesla to, co má na srdci. Nechává si líbit káravé poznámky odhadem dvacetiletého moderátora, že přeci nejde o to, jak moc prima to Reema přednesla, ale o její těžkou životní situaci. Zachovává klid i v následujících dnech, kdy si ji mnozí kritici dobírají pro údajnou nešikovnost. Ale další emoční bomby o měsíc později už ani Merkelová neustojí.

Co z toho všeho plyne? Že špičky spolkové republiky, nejmocnějšího státu v Evropě, se víc než jiné velké evropské mocnosti nechávají unášet emocemi. A že Německo se víc než jiné západní společnosti přiblížilo mediokracii a diktatuře dobrých lidí.