Na první trailer filmu To se během jednoho dne on-line podívalo skoro dvě stě milionů lidí, obrovskou pozornost poutaly i ty další. Adaptace románu Stephena Kinga vyvolala velikou pozornost, upoutávky vypadaly dobře, naznačovaly, že se to mohlo povést a vznikl takový přepis oblíbené předlohy, který by mohl být „jako knížka“.

Navíc nostalgie po 80. letech teď velice frčí, z loňské minisérie Stranger Things, jejíž děj na Kingovy prózy včetně knihy To v mnohém upomíná, se stal globální hit (docela oprávněně). Film argentinského režiséra Andyho Muschiettiho má pár dnů po premiéře, recenze spíš příznivé a divácký zájem veliký, projekce tržeb za první víkend odhaduje rekord pro měsíc září, náklady by se měly vrátit hned několikanásobně, potvrzeno už bylo natočení druhé části. Nedá se ale nic dělat – je to spíš prostřední film pro diváky předlohy znalé i neznalé. Zároveň nová adaptace prózy To může posloužit jako dobrá ilustrace úskalí převodu literární předlohy na film, která je vždycky obtížná, v některých případech fakticky nemožná. (Následují spoilery).

Kingův román má tisíc stránek. Tisícistránkový horor? To zní jako naprostý nesmysl, horor je přece stručný žánr, jehož možná nejlepší příklady jsou povídky. Jenomže děs je jenom součástí (jistě podstatnou, centrální) síly Kingovy prózy, stejně důležitou roli v ní hraje místo, způsob, jímž evokuje plynutí času, kouzlo i hrozivou stránku dětství, nostalgii po něm. King o románu řekl, že je „sumou všeho, co jsem se do téhle chvíle v životě naučil a udělal“. Příběh To je v knize vyprávěn ve dvou časových rovinách (plus několik flashbacků do dávnější historie). V roce 1984 přijme několik lidí, většinou úspěšných profesionálů středního věku, telefonický hovor. Bezprostředně poté všichni vyrazí do města Derry ve státě Maine, mají tam nějaký úkol. Souvisí s děsivým traumatizujícím příběhem, který tam prožili jako děti před prahem dospívání a pak ho zapomněli – snad z úradku nějaké vyšší moci. Každý z nich tehdy byl z nějakého důvodu odstrkovaný – někdo byl tlustý, někdo holka z chudé rodiny, o níž se ledacos povídá, někdo koktal, někdo byl žid, v někom opičí láskou milující matka vypěstovala hypochondrii.

Shoda náhod je svedla dohromady, stala se z nich parta, klub loserů, tráví společně prázdniny. Pronásleduje je parta krutých místních kluků. Po čase jeden druhému svěřili, že všichni prošli nějakou děsivou nadpřirozeně působící zkušeností, která je vrhla tváří v tvář jejich nejhorším niterným strachům. Pronásledovala je nějaká zlá bytost, měnila podobu, nejčastěji ale vystupovala jako klaun Pennywise. Postupně si uvědomili, že s jejich městem je něco zásadního v nepořádku, jednou za čas ho postihne vlna záhadných zmizení a vražd dětí, i v jeho dávnější historii došlo k mimořádně krvavým a nevysvětlitelným událostem, o nichž se mlčelo. V Derry se mlčí vlastně o všem, nikdo z dospělých si nechce připustit, že ve městě přebývá nějaká forma nadlidského zla. A zlo si hrdiny najde, trýzní je a pronásleduje, může vstoupit i do jiných lidí, ovládat je. Parta pozná, že se Pennywiseovi musí postavit, děti se mohou spolehnout jenom jedno na druhé, pochopí, kde To sídlí, vypraví se víckrát do jeho sluje, zraní ho a zaženou.

Po sedmadvaceti letech se ale To vrátí a není síla, která by ho zastavila, dospělí členové „klubu“ se musejí vrátit. Příběh dvou jejich konfrontací se zlem je vyprávěn paralelně od velmi volným tempem vyprávěných začátků po strhující konce. Průběžnou konfrontací hrdinů, dětí i dospělých, se do textu dostává srovnávání dvou jejich „verzí“, jejich dětské nevinnosti a dospělé zkušenosti, dospělých a dětských strachů, dospělého stesku a nostalgie po dětství, melancholie plynutí času i to, jak traumata dětství trvají, transformují se nebo vedou k tomu, že je člověk v životě opakuje (Beverly, která vyrůstala s násilnickým otcem, má násilnického manžela, manželka hypochondra Eddieho je podobná jeho dominantní a ochranitelské matce). Je to příběh dětí, jež opuštěny dospělými musely převzít jejich roli, a příběh dospělých, které dohnalo jejich dětství a postavilo je před úkol čelit hrůze, již tehdy potkali, což mohou jedině tak, že v sobě probudí ta dávná děcka.

Filmová adaptace románu bude mít dva díly, paralelní způsob vyprávění ale nedodrží a vlastně ani dodržet nemůže. Příběh se rozvíjí chronologicky, v první části jsou hrdinové děti, v té druhé (ještě se ani nezačala psát) budou vystupovat jako dospělí. Je to nutná volba, obě linie příběhu přibližně v polovině nedospějí k nějakému dílčímu vrcholu, po němž by první film bylo možné uzavřít, nedával by sám o sobě smysl. Tahle změna ale nutně znamená, že film oproti Kingově předloze ztratí několik významových a emocionálních vrstev, bude výrazně chudší. Navíc i ta dětská story musela být pro film podstatně zhuštěna a zredukována (jedná se o plus minus polovinu tisícistránkové knihy). Změněna byla i doba děje, celkem logicky – zatímco Kingovy děti vyrůstají koncem 50. let, aby se do Derry vrátily v roce 1984 (tedy nedávná minulost v čase vydání knihy), ve filmu se jejich příběh odehrává právě v 80. letech, aby se tak čas jejich dospělosti přiblížil k dnešku. Tohle si samozřejmě vynutilo další změny – obrazy a manifestace zla, jimiž svoje dětské oběti děsil literární Pennywise, často vycházely z klasických filmů (Frankenstein, Mumie) a dobové popkultury, které by o třicet let mladším dětem byly neznámé.

Ledacos se také v literární předloze muselo umravnit, aby film nedostal nejhorší rating přístupnosti. Zmizela scéna, v níž se chlapečtí hrdinové milují s Beverly, aby nabrali sílu ve chvíli, kdy se cítí být ztraceni. Zmizely hrozivé momenty, jejichž podtext byl také sexuální, fakticky zmizela nejděsivější lidská postava – hrůzně vyšinutý kluk Patrick Hoffstetter. Zmizely i ty scény, v nichž horor v knize nabírá podobu jakého surreálného a v něčem všedního hnusu. A především ve filmu oproti předloze chybí město Derry, z nějž se stalo jakési nijak blíž nespecifikované dějiště (jasně, až na pár pohledů z ptačí perspektivy). Zmizelo ale to místo jako postava, svědek příběhu hrdinů a činitel v něm. Místo zaujatých her a kulisa, která ukrývá něco strašného. Místo, jehož geografii čtenář důkladně pozná, vplyne do ní, navíc je zabydlená spoustou lidí, kteří jsou v textu třeba krátce, ale výstižně portrétováni. Mají nějaký svůj osud, stejně jako to město má svou historii, může být zapomenutá, potlačená, stejně je ale živá, projevuje se. Je v něčem velice místní, malá, a zároveň je v ní otisk čehosi světodějného. Kingův román je totiž také příběh dospívání, hrdinové jistě extrémním způsobem přicházejí na stejné věci jako jiné děti jejich věku – dospělí nejsou bohové, ale často nešťastní a neštěstí působící lidé. Místo, kde žijí, má nějakou temnou, třeba děsivou stránku, ti velcí si na ni možná už zvykli, čas plyne a někdejší děti se dost možná stanou podobně netečnými.

Z každé adaptace Kingova románu toho musí zmizet hodně, většina (pokud by to nebyl TV seriál, ale i tenhle formát by pro knihu To byl dost problematický). Divácky nejoblíbenější a taky nejvěrnější kingovská adaptace – Vykoupení z věznice Shawshank – žádnými podobnými ztrátami netrpí, z necelé stovky stran textu se staly dvě a půl hodiny filmu, dost času, aby se tam z krátké předlohy dostalo všechno. Aby převod nesrovnatelně rozsáhlejší předlohy měl nějaký smysl, je potřeba ztráty kompenzovat, třeba nějakým výrazným autorským přístupem nebo novým pohledem na předlohu, který ji třeba zásadně promění, učiní ji ale pro filmové médium smysluplnou. To se v případě snímku To nestalo. Je to jaksi kompetentně natočený film s výbornými dětskými herci, který ale těžko hledá nějaké svoje opodstatnění. Je předloze věrný až příliš, a zároveň ne dost.

Počátkem 90. let byl román adaptován jako tříhodinová TV minisérie, vzniklo dílo značně sporných kvalit, památný byl ale výkon Tima Curryho v roli klauna Pennywise. O nové filmové adaptaci se mluvilo řadu roků, jejím režisérem měl být Cary Fukunaga (mj. skvělá první řada Temného případu), film byl už obsazený, režisér ale od projektu odešel kvůli neshodám s produkční společností. Scénář, který chtěl natočit, unikl na internet, působí dojmem, že by na jeho základě mohl vzniknout v něčem lepší a asi taky o dost dražší film, než je realizované Muschiettiho To. Na druhou stranu, jestli něco vypadá dobře na papíře, neznamená to, že to ve filmu taky dobře dopadne.

Filmové To se snaží z předlohy při vší nutné a obrovské redukci zachovat alespoň v nějaké míře všechno. Výsledkem je dílo, v němž nic není pořádně, nedaří se mu chytit odpovídající rytmus, v němž by prázdninová idyla, svět dětského přátelství a svět nadlidské hrůzy organicky přecházely jeden v druhý, koexistovaly se znepokojivou samozřejmostí. Místo toho film podivně přeskakuje, drncá, do jisté míry se to daří zamaskovat díky skvělým výkonům dětských představitelů. I Bill Skarsgard v roli klauna Pennywise straší dost přesvědčivě, zapamatovatelnější než všechna hrůza jsou ale scény dětské interakce, ne scény, v nichž se ze snímku stane stoprocentní horor. Síla Kingovy prózy je především ve velmi evokativních popisech, když honí neduživého Eddieho přízrak děsivého malomocného, tkví hrůza té scény ve způsobu, jak je pronásledovatel popsaný, ne v tom, jak je situace konstruovaná – plus minus normální honička. A přesně to se z té scény ve filmu stane, protože vizualizace Kingových nočních můr je v Muschiettiho filmu na, řekněme, pro soudobý horor solidní úrovni, jenomže to nestačí. Navíc způsob vyvolávání strachu se stane rychle repetitivním, sled rutinně provedených „bafaček“, doprovázený opět nadužívanými hudebními akcenty. Muschiettiho To není špatný film, dost dobrý ale také není. Může existovat jako přívažek té třicet let staré knihy, poznámka pod čarou někde uvnitř. Divák, který Kingův román nezná, z něj ovšem jen těžko pochopí, proč je kolem něj takový rozruch.