Psát o Stančíkových knihách a neopakovat stále dokonala, jak jsou bizarní, obskurní, pitoreskní, fantasmagorické, prostě se rozplývat, jak jsou nápadité a kolik má ten Stančík imaginace, není právě snadné. Je-li totiž obvyklou součástí recenze tzv. vylíčení děje či aspoň jeho náznak, tak právě Stančíkovo divoké a krkolomné rozvíjení obvykle několika souběžných linií klade této bohulibé snaze velké překážky, ba činí ji nemožnou. Platilo to o Mlýnu na mumie, platilo to o Andělím vejci a platí to o posledním románu, Nulorožci. O čem to proboha vlastně bylo?! mohl by se udiveně zeptat (sám sebe) čtenář, který právě dočetl tu neobyčejnou knihu plnou zvláštních úkazů a nápadů, nad kterými někdy uznale, někdy už znaveně pravíme, kam na to ten chlapec chodí? Asi do své vlastní mozkovny. Četba se pak stává takovou exkurzí do spisovatelovy lebky. Ne do každé lebky se čtenáři chce, ta Stančíkova ale patří k těm dosti pozoruhodným. Takže o čem ta kniha je? No, o autorově lebce, přece! 

Tak jinak. Nulorožec je kvazifilozofický dobrodružný román s detektivním pozadím. Děj je nadmíru komplikovaný, ale odvíjí se v rychlém a čtivém sledu. Podobně jako v Mlýnu na mumie je hlavním hrdinou supermanský detektiv z Prahy, zde se jmenuje Libor Lavabo, je jen teleportovaný z 19. století do jakési naší přítomnosti. Z oblíbeného Stančíkova 19. století se tam ovšem objeví „deník“ mladého J. W. Goetha (takže je to vlastně 18. století), ve kterém Stančík předvede dobrou orientaci v životě géniově, byť souvislost se zápletkou je poněkud násilím naroubovaná. Onen detektiv Lavabo se dostane k případu požáru v nosorožinci, ano, prosím, ve stáji, kde jsou chovaní nosorožci, vlastně nosorožkyně, aby to bylo ještě legračnější. Shoří jich tam dvanáct a k tomu hlídač. Ale neshoří tak nějak „normálně“, nýbrž zevnitř, jakoby vlastním plamenem a zbudou z nich jen hromádky popela. Něco v nich muselo explodovat. Tímto zjištěním začíná Lavabovo vyšetřování. Požár ve stáji nosorožců je typicky stančíkovským „nápadem“, od kterého se rychle odvíjí další kaskáda podobně bizarních (to slovo tu musí padnout) událostí a dějů, které skončí až na konci knihy. Jsou to nápady vznikající zdánlivě spontánně, ale Stančík není intuitivní typ autora, který by se divil, kde se to v něm bere. Je to nápaditost velmi promyšlená a koncepční. Ostatně ani ti hořící nosorožci nejsou jen tak nějakým ad hoc nápadem, ale s velkou pravděpodobností odkazem na hořící žirafy Salvadora Dalího a jeho paranoicko-kritickou metodu, založenou na neustálých a rychlých proměnách reality, která není nikdy „skutečná“, ale vždy nějak delirantní a snová.

A zároveň kritická. Protože Stančík, a to recenzentům uniká, není autor jaksi bezideový, apolitický. A těžce se mýlí i taková autorita v oboru jako Petr A. Bílek, který v Respektu napsal, že Stančík „svým románem nechce říct o době a společnosti vůbec nic. Chce si jen hrát a bavit“. Tak to prosím je velmi naivní čtení toho ve skutečnosti velmi politického románu: podobně jako byly politické i ty předchozí dva. Ve skutečnosti se za tím pestrobarevným a karnevalovým dějem ukrývá velmi skeptický a velmi „nekorektní“ (to slovo by se mělo zakázat, ale v podstatě znamená netriviální, neiluzivní) pohled na současnost. Je to sice dosti kryptická, ale čitelná obhajoba „reakčních“ postojů, jakými jsou svobodná vůle, nedůvěra v „revoluční“ nápravu světa a lítost, že z toho našeho mizí stará dobrá racionalita a skepse. Za vraždami nosorožců je totiž ekoteroristická organizace Palatini země, kteří se rozhodli zachránit umírající zeměkouli tím, že odstraní „demokracii“, která „zotročuje masy zábavou, konzumem a lékařskou péčí“. Pro záchranu planety je nutné nastolit ekologickou diktaturu, vrátit lidi k prostému životu pod „spravedlivou vládou sboru filozofů a humanitních vědců“. K obojímu stavu pociťuje detektiv Lavabo hluboký odpor. Spisovatel Stančík na tom nebude jinak. 

Petr Stančík: Nulorožec. Vydalo Druhé město, Brno 2018, 220 str.