Fotoblog Jiřího Peňáse

Viadukt smrti u Chrástu. Krása letního lejna

Fotoblog Jiřího Peňáse
Viadukt smrti u Chrástu. Krása letního lejna

Utekl již měsíc a z paměti pomalu vyprchávají vzpomínky na dobrodružství, jež bylo prosáklé létem v jeho vrcholové síle (viz minulý fotoblog).

 

Nyní, když už se blíží neodvratně jeho sklonek, měl bych dokončit vyprávění o heroické výpravě tří veteránů líbeznou krajinou severního Rokycanska, jíž se klikatí Berounka, což je, jak jsem se snažil Ludvu a Zbyňka přesvědčit, asi nejerotičtější česká řeka, protože ona nikde nepramení, nýbrž vzniká soutokem Mže a Radbuzy v Plzni, která se na takové věci dobře hodí. Hoši na to nic neříkali, znají mě, nechají mě se vymluvit a ví, že to nelze brát vážně.

Naposledy jsem skončil u rodinné hrobky Šternberků.

Naposledy jsem skončil u rodinné hrobky Šternberků ve Stupně, kde jsme si připomněli nejslavnějšího představitele rodu, hraběte Kašpara Mariu Šternberka, přítele Goetheova stáří. Současný potomek rodu, můj spolužák z let studijních, Tadeáš Kopeček, mi pak napsal, že až příště budeme mít cestu, půjčí nám od hrobky klíče, abych mohli pohlédnout dovnitř.

Nad rakví strýčka Kaspara (zemřel v roce 1838), jež se prý nalézá v „takovém šupleti“, jak napsal, je postavený zkamenělý kmen stromu – nikoli tedy krucifix, jak by člověk asi konvenčně očekával. Tadeáš napsal, že takový předmět budil pohoršení u ctnostných neprovdaných tet, jak moderní synovec nazývá část svého příbuzenstva. Pohoršovaly se však potichu, protože Kašpar měl nižší svěcení a jako osoba duchovní byl tedy hodný úcty. Tadeáš napsal, že osvícensky a vědecky založený strýček (jeho vášní byla, podobně jako u Goetha, paleogeologie, proto to zkamenělé dřevo) se tomu směje nejspíš ještě dnes. Má o tom dobrý přehled, protože jednou za dva roky se v hrobce koná setkání rodiny: ten druhý rok v blízké Březině, kde byl rodinný zámeček, kde hrabě Kašpar zemřel. Během zádušní bohoslužby se prý ze škatule ozývá cosi, co připomíná osvícený smích.

Tak to zde dodatečně uvádím k té hrobce.

Cesta ze Stupna do Chrástu vedla pak lesní krajinou. Tvrdím, že v létě je les nejkrásnější. Spustil jsem tedy svůj chvalozpěv na krásu letního lesa, kterou mí druzi slyšeli již několikrát. Já se v atmosféře letního lesa, v jeho vůních, paších, zápaších, ba smradech doslova koupu. Není to ještě takový ten utilitární les naparfémovaný houbami, kdy má takovou tu vůni podzimní melancholie, je to les kypící, kvasící, omamující pryskyřicemi, pyly a silicemi, byť jsou pohromou pro nos alergikův. Je to les navoněný různými rychle se rozkládající mršinami a mokvajícími prahmotami, které vydechují aerosol věčného dechu života a zmaru. Je to les jak obnažené vnitřnosti nedávno skoleného zvířete, je to les jak lůno milované ženy, ehm.

A víte, co je vrcholným zázrakem letního lesa? zeptal jsem se hochů, kteří to už dál nechtěli poslouchat. Ano, lejno, hovno, čerstvé hovno, nikoli nutně lidské, i když to je ve své odpornosti asi nejdokonalejší. Takové několik hodin staré hovno obalené bzučivým smaragdovým pláštěm much, těch létajících drahokamů, jejichž tlapky a sosáčky se jemně smáčejí v té ukrutně páchnoucí lepkavé hmotě, to je přece nádherný klenot, to je zlatě zelenavý emajl, vytvářený božskou přírodou na mizející hmotě mrzkosti! Znáte nějaké lepší spojení hnusu a nádhery, než je hmyzem opracovávaný dobře předtím vytvarovaný lidský výkal zanechaný v horkém odpoledni na lesní mýtině? zeptal jsem se pateticky. – „Tak už dost!“, pravil rázně Ludva, „za chvíli dorazíme do Bušovic, tam je hospoda, tak to můžeš vyprávět hostům u oběda, třeba to docení.“

V překvapivě hezky upravené obci Bušovice byla pěkná hospoda.

V překvapivě hezky upravené obci Bušovice byla pěkná hospoda. V ní k jídlu česká klasika s erby klenotními, jimiž jsou tlačenka a dršťková polévka. Mladá paní hospodská nás upozornila, že jde o produkty lokálního řezníka, tak tu dělám reklamu. Já si dal však jen slané tyčinky, neboť v těch dnech jsem se opět pokoušel o přechod na vegetariánství, což se mi stává začátkem prázdnin a vydrží tak do sv. Anny. Přátelé pojedli místní produkty a byli velmi spokojeni.

Vyšli jsme před hospodu, kde posedávali občané, kteří vypadali, že nikam nemusí a rozhodli se proto letní sobotu prožít zde. Zbyněk, který neustále porovnává fikci mapy se skutečností, překonal ostych a pro jistotu se jich zeptal na cestu, která měla několik možností. Občané nám s vlídným smíchem doporučili lokalitu Kokotsko, která se nachází nedaleko od vesnice. Původní ves s takovým názvem zanikla již za husitských válek, kdy během jedné noci shořela. Název byl ale tak výrazný, že přetrval.

„Tam bychom měli jít“, řekl Ludva, s opravněným pocitem, že se tam hodíme. Zbyněk však rozhodl, že nikoli, že se vydáme dobrodružnější trasou, při které zdoláme viadukt. „Mimochodem, víte, co to staročeské slovo kokot správně znamená?“, zeptal jsem se přátel. Ludva nevěděl, ale Zbyněk, který ví vše, pravil: „neuč kohouta létat, to ví přece každý“.

Občané nám se smíchem doporučili lokalitu Kokotsko.

Šli jsem dál, sestoupili k Berounce u Korečnického mlýna, pak opět vystoupali nahoru do kopce a brzy nastala nejdramatičtější chvíle výpravy. Zničehonic jsme se ocitli u železniční tratě, která, jak jsme věděli, vedla z města Radnice do Chrástu, kde byl náš cíl. Kdysi se po ní vozilo uhlí a chemikálie čili lučba, neboť v 19. století byl u Radnice uhelný revír, který zásoboval kamenným uhlím plzeňský průmysl. Teď tam pětkrát denně přejede vláček se skauty.

Trať je zajímavá tím, že na několika místech překonává do údolí zařízlou říčku Klabavu a na jednom se jí to daří úchvatným způsobem. K tomu místu jsme se blížili.

„Hoši,“ řekl Zbyněk, víte, že se vypráví, že autorem návrhu tohoto viaduktu byl sám Gustav Eiffel? „Ten, co postavil Eiffelovku?“, zeptal se naivně a radostně Ludva. „Jo, ten,“ řekl Zbyněk, ale hned mu zase zkazil radost: „jenomže je to blbost, to se jen tak říkalo, aby se to udělalo zajímavější. Nebo prostě proto, že ta konstrukce toho mostu se dvěma krajními a dvěma středními pilíři, je tak výjimečná, že si lidé říkali, že nemohla být od nikoho jiného než od Eiffela. Bylo to něco jako známka kvality, možná snobství, možná arogantní nedůvěra v naše c. a k. inženýry.“ řekl Zbyněk, který je vždy na straně domácího obyvatelstva.

„Nebo si to prostě někdo vymyslel z mystifikačních důvodů, aby napálil důvěřivce. To je časté. K tomu mám někdy sklony také. Myslím ostatně, že se to taky říká o jednom mostě u Ivančic na Moravě, prostě, trochu komplikovanější most – a už je od Eiffela. Třeba Petřínská rozhledna je taky od Eiffela, víte to?“ To oba kamarády zmátlo, takže měli o čem přemýšlet.

Víte, že tento most si vyžádal své smrtelné oběti?

A tak jsme přicházeli k mostu, jímž se vedly koleje a po boku se vinuly dvě docela nízkým zábradlím opatřené postranní stezky, vytvořené z železných plátů. Ty se poněkud kroutily a činily dojem, že už dlouho nikdo nekontroloval, zda jsou přišroubované. „Víte, že tento most si vyžádal své smrtelné oběti?“, řekl ponuře Zbyněk, který se na cestu připravil samostudiem. „Do provozu byl uveden v roce 1862, to byla slavná doba budování pobočních tratí, hlavní už byly udělány, v šedesátých letech se začalo zahušťovat. No, pro Čechy to byly docela dobré roky, takové klidné a budovatelské zároveň, vlastenectví jelo na plné obrátky.“ – „No jo, byl založenej Sokol a otevřený Prozatimní divadlo – a umřela Němcová“, řekl jsem spíš mimochodem, abych nikoho neranil. „Cože, ten most je tu tak dlouho?“, zakroutil udiveně hlavou Ludva. „Ano i ne,“ řekl Zbyněk. „V roce 1892, tedy dvacet let po začátku provozu, se přišlo na to, že konstrukce nevyhovuje a že se most bude muset předělat. Tak v ČKD, tedy u Kolbenů, vyrobili novou nýtovanou konstrukci a tu sem přivezli, nasadili ji na ten starý most a ten začali rozebírat. Jenže to nešlo tak jednoduše, takže se stalo, že to prostě nějak prasklo a ta stará konstrukce spadla z výšky na šest dělníků, které rozdrtila. No prostě neštěstí jako hrom, což ostatně nebylo nijak výjimečné, vzpomeňte na baraby na Šumavě, tehdy tam při ražbě mostu u Špičáku zahynulo snad šedesát dělníků čili těch barabů. To byli tuneláři, tady to mostaři. Obojí pěkně tvrdá a nebezpečná práce.“

„A povedlo se jim to opravit?, zeptal se ustrašeným hlasem Ludva. „To uvidíme,“ řekl jsem. „Vlak to nejspíš unese, ale není jisté, jestli ty pláty jsou dobře přivařené,“ řekl jsem potemněle. „A slyšel jsi o sběračích kovů? Ti jsou schopni odnést celej most, i když nejčastěj ho rozebírají po kusech. Takže odšroubují třeba jednu matku, pak jeden šroub, jeden nýt uvolní, no a pak už to jde snadno. Začne se to vyklat a stačí jeden špatný krok a...“ – „Ne,“ zvolal Ludva, „tam mě živého nedostanete, ne nadarmo jsme se dožil šedesátky, abych tady bídně zahučel v nějaké Klabavě. Je aspoň dost hluboká?“

„Není, je to potůček, ale když budeš mít štěstí, zachytí tě větve stromů a dopadneš jen s přeráženými hnáty.“, utěšoval jsem Ludvu.

Nejistě jsem se cítil však i já. Bylo ale již pozdě, abychom hledali nějakou alternativní cetu. Vydali jsme se na most a kladli nohy na pláty, jež měly mezi sebou škvíry, jimiž bylo vidět na dno údolí říčky Klabavy. Zbyněk našlapoval drobnými krůčky vpřed a dělal jako by šel na procházku. Já jsem kladl chodidla s rozvahou a s jistým napětím, přičemž jsem se ani za nic nechtěl podíval dolů, neb nejsem žádný Gurkha, nepálský domorodec, který neví, co je závrať: já jistou cítil, to se přiznám. Komický pohled byl však na statečného Ludvu. Ten byl bledý jak měsíční svit, knír se mu celý chvěl a na čele se mu leskly krůpěje potu. Šoupavě posunoval chodidla a vždy, když to šlo, křečovitě se chytal konstrukce, které se pak nechtěl nějakou dobu pustit. Nedalo mi to a upozornil jsem ho, že most se chvěje a že brzy se nejspíš opravdu zřítí. Ludva si klekl a začal napodobovat modlení. Musel jsem ho nakonec vzít za ruku a jako slepého harfenistu doprovodit na konec mostu. Tam se vděčný Ludva vysmrkal do velkého kapesníku a dojatě mi děkoval co by zachránci svého mladého života. Já skromně opáčil, že je to snad samozřejmé.

Tak to opravdu bylo. Kdyby vám chtěl tvrdit, že to bylo právě naopak, a já byl ten, jenž se uprostřed nepravého eiffela hroutil, nevěřte mu.

„Ale tohle je zajímavé“ zvolal Ludva.

Zbývala nám poslední část cesty. Příchod do Chrástu a pak nalezení železniční stanice. Naše snaha prohlédnout si městečko byla však jen málo úspěšná, neboť jsme měli dojem, že se před námi skrývá. Jako by tam nic nebylo. „Tady má být kostel“, opakoval Zbyněk, neboť mu mapa ukazovala kostel. Byla tam však jen malá kaplička. „Tady má být hospoda, jak to, že tu není hospoda?“, zvolal zase Zbyněk, když místo hospody jsme nalezli jen cosi jako benzínovou pumpu. „Tady má být náměstí se sochou Hurvínka“, zvolal do třetice Zbyněk, ale nic, ani náměstí, ani Hurvínka, jenž tu měl být vztyčen na počest svého duchovního i reálného otce (nikoli úředního, tím je Herr Spejbl), Josefa Skupy, jenž tu bydlel, jsme nanašli.

„Ale tohle je zajímavé“ zvolal Ludva , když jsme přicházeli k jakémusi velikému černému předmětu, který vypadal jako obrovský kotel nebo jako dvě spojené vany nebo jako kus lokomotivy postavený na stojato. Stanuli jsme u zvláštního pomníku a hleděli na něj.

Bylo to „voznice“, jak předmět nazývala cedule, velká železná nádoba, do níž mělo několik statečných lidí z Chrástu a okolí v úmyslu ukrýt za války zbraně a mít je připravené pro pravou chvíli. Pozoruhodný příběh voznice z Chrástu stojí za samotatný článek, který by měl napsat třeba takový Jiří Padevět nebo Luděk Navara. Jak jsme pochopili z informativní tabule, nikdy v ní žádné zbraně nebyly. Stateční spiklenci ji na podzim roku 1942 zakopali v noci na poli, že jednou, až zbraně budou mít, je do ní schovají. Gestapo je však sebralo dřív, než své plány mohli uskutečnit: nápad se zakopanou voznicí stál několik životů, byť de facto o nic jiného, než o její zakopání nešlo… Otřeseni a dojati touto skutečností, jsme doklopýtali na nádraží Chrást u Plzně.

Již dávno si trojice přátel zvykla, že nádraží v Čechách, to jest konec civilizace.

Zde nebylo už vůbec nic, jen velká zpustlá, desetiletí neopravovaná a neudržovaná nádražní budova, jež přitom kdysi musela být chloubou celého kraje. Již dávno si trojice přátel zvykla, že nádraží v Čechách, to jest konec civilizace, která sem přitom kdysi s nimi přišla. Že však ani kapkou vodou nebylo možné smočit vyprahlé rty, to nás přece jen zarazilo. „Ach“, pravil Zbyněk, „lidé budou mít aplikace v telefonu na každou blbost, ale k čemu jim to bude, když se nebudou moci ani napít z kohoutku na nádraží, což byla před takovými sto lety samozřejmost. K čemu jim pak bude nějaká sofitikovaná aplikace v mobilu? Panové, řeknu vám to rovnou, bude jim to k hovnu.“

Toto téma, ovšem v jiných souvislostech, jsme tady už jednou měli. Vlak přijel s půl hodinovým zpožděním. Do Prahy však dojel. Léto, ach, léto teprve začínalo.

Všechny blogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/

 

13. srpna 2016