Sovětská válka v Afghánistánu začala 24. prosince 1979. Osmdesát pět tisíc vojáků 40. armádního sboru bylo přepraveno buď letecky Antonovy An-22, nebo pozemními cestami a během prvních dvou dnů obsadili velká města a strategické body. O tři dny později speciální jednotky dobyly bez většího odporu prezidentský palác v Kábulu a zabily revolučního prezidenta Hafizulláha Amína – psalo se pak, že byl popraven revolučním tribunálem.

Amín pár měsíců předtím nechal zabít svého revolučního předchůdce Tarakího – jeho biřicové ho spoutali v posteli a udusili polštářem. Sověti jako Amínova nástupce dosadili Babraka Karmala, který krátce předtím sloužil jako afghánský velvyslanec v Československu. Ten si krátil čekání na funkci tím, že jezdil střílet jeleny do Slavkovského lesa a můj spolužák, jemuž jsme říkali Lesník, od něj měl pláštěnku, kterou dal vysoce postavený Afghánec jeho otci, řediteli lesního závodu, za dobrou spolupráci při lovu. I díky tomu to byla pro mě, pro naši generaci trochu „naše“ válka. Dnešní padesátníci při ní vyrostli a dospěli. Byla tak strašně daleko, ale nebyla úplně cizí.

Trvala devět let a na jejím konci byl nejen jeden neslavný odchod ze zdecimované a naprosto nezvladatelné země, ale i konec celého impéria. Brežněv byl zajisté jiným pašákem než lýdský král Kroisos, kterému Pýthia sdělila, že pokud vtrhne do Persie, zničí velkou říši, tedy svou – ale stalo se mu to samé. Jeho senilní mozek se rozhodl pro dobrodružství, které nemělo jiné oprávnění než manifestovat, že to sovětský vojenský kolos zvládne a „afghánský problém“ vyřeší, jako když zaplácne mouchu – asi jako reformní proces v Československu 1968…

Jenže impérium bylo ztrouchnivělé a jeho základy prohnilé – a Afghánistán byl sakra jinou zemí! Stal se soustem v dásních, které už ani nemohly kousat. Bylo to i tak krvavé kousání, zahynulo při něm přes 15 tisíc sovětských vojáků a 600 tisíc až 1,5 milionu Afghánců – jistěže největší podíl z domácích obětí připadá na afghánsko-afghánský konflikt. Sovětský Afghánistán se často srovnává s americkou účastí na válce ve Vietnamu, kde zahynulo 58 tisíc Američanů. Tam však válka trvala dvacet let, šlo o konflikt de facto mezinárodní a Američané v době nejzoufalejších pokusů válku nějak rozhodnout a ukončit tam v jednu chvíli nasadili až tři čtvrtě milionu vojáků. Ruské, tedy sovětské, síly oproti tomu nikdy nepřekročily počet 120 tisíc mužů, takže pravděpodobnost, že sovětský voják přijde na své „mírové misi“ o život, byla dokonce větší. A Ameriku sice konflikt ve Vietnamu těžce, především morálně poznamenal, ale nikdo nepochyboval, že Amerika to přežije a bude pokračovat dál. Sovětský svaz, vyčerpaný jak morálně, tak hlavně materiálně, s koncem intervence skončil. Odešel a v Afghánistánu se dál zabíjelo, zabíjí a bude se zabíjet.

Noční zásilky v Černém tulipánu

Ti zabití, zastřelení, umučení, minou roztrhaní, muslimsky podřezaní Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Litevci, Kazaši, Lotyši, Gruzíni, Arméni, Azeři, prostě všichni ti mladí hoši národů bratrského svazu, byli nakládáni do zinkových rakví a pak v letadle, kterému se říkalo Černý tulipán (Čjorny tjulpan) převáženi do Svazu. Často však jejich mrtvá těla musela týdny čekat na dodávku zinkových rakví. Protože nic, natož nějaké mrazírenské zařízení pořádně nefungovalo, válela se těla v horku na podlaze, takže když je opilí vojáci cpali do rakví, rozpadaly se mrtvoly na kusy.

Mudžahedíni navíc těla často zohyzďovali, usekávali jim nohy a ruce a nechávali je dožít v nepředstavitelných mukách. Končetiny často končily úplně v jiné rakvi než zbytek těla. Rakev pak byla zapečetěna letlampou a odletěla k rodinám. Dlouhé roky se ostatky předávaly rodičům (to byli zpravidla záklaďáci) nebo manželkám (důstojníků) v noci – aby nikdo neviděl, co se z Afghánistánu přiváží. Ponuré poselstvo přinášelo rakev do bídných sovětských stavení. Zoufalí rodiče a pozůstalí pak často dlouho nebyli schopni je pohřbít, měli je doma a věřili, že to není pravda, že v té rakvi nemůže být jejich syn, který tam přece jen odjel nějak plnit svou „internacionalistickou povinnost“.

Tento „příběh“ se často opakuje ve vyprávění lidí, s nimiž mluvila spisovatelka Světlana Alexijevičová, když ještě ani náhodou nemohla pomyslet, že jednou dostane Nobelovu cenu. Koncem 80. let, když se rozjížděla perestrojka, která by možná bez Afghánistánu nebyla, začala sbírat svědectví o válce, o níž se pořád ještě nepsalo jako o válce, ale jako o „pomoci bratrskému afghánskému lidu“. Alexijevičová výpovědi několika stovek lidí utřídila a spojila v jeden svazek Zinkoví chlapci, který je součástí jejího monumentálního projektu Autobiografie jedné Utopie neboli Historie rudého člověka, literární mozaiky stovek, možná tisíců hlasů, jež mají vcelku vytvořit obraz stavu lidství konce sovětské epochy. V češtině vedle Zinkových chlapců vyšly ještě tři její díly: Válka nemá ženskou tvář (už v roce 1986) o dopadech druhé světové války na ženskou polovinu sovětské společnosti, Modlitba za Černobyl (2002 a 2017), kde jako Běloruska popsala největší technickou katastrofu 20. století přímo z první ruky, a Doba z druhé ruky (2015) o konci tvora jménem „homo sovieticus“.

V knize Zinkoví chlapci mluví vojáci, kteří se nedávno z Afghánistánu vrátili, obyčejní i důstojníci, a mluví matky vojáků, kteří tam padli. Zvláštní zastoupení mají ženy, které šly do Afghánistánu sloužit, neboť se tam odcházelo také z důvodů jaksi materiálních, mnohé si tím řešily svou osobní situaci, věřily, že tam najdou muže. Většinou jde o vzorový model vystřízlivění. Do Afghánistánu všichni ti odcházeli, zvláště v prvních letech, ve stavu naprosté nevědomosti, do čeho jdou a co je čeká. Vojáci základní služby byli jednoduše rozkazem nakomandováni, odveleni nejprve do Taškentu, rychle „vycvičeni“ a pak jim bylo sděleno, že odjíždějí plnit internacionální povinnost. Těsně před odletem jim byla dána jakási možnost svobody výběru, která byla však toliko formální – odmítnutí bylo zcela výjimečné a bylo samozřejmě ostře potrestáno. Naprostá většina vojáků netušila, kam jde, jací lidé tam žijí, jaká je podstata konfliktu. Byli špatně vyzbrojeni a především vystrojeni. „Během těch devíti let u nás nic nového nevyrobili. Pořád ten samý obvaz, ta samá dlaha. Sovětský voják je nejlevnější voják. Je na odpis. Tak to bylo v jednačtyřicátém.“ Sovětský průmysl nebyl schopen vyrobit uniformy a především obuv, která by byla použitelná v padesátistupňových vedrech. Spací pytle vážily sedm kilogramů, v neprůstřelné vestě se nedalo pohybovat, masové konzervy byly nepoživatelné, sovětské cigarety příšerné.

Paradoxně se v chudém a zaostalém Afghánistánu na tržištích setkávali s výrobky, které v SSSR byly nesehnatelné a považované za luxusní: videopřehrávače, plísňové džíny, americké cigarety, magnetofonové kazety, kožené kufříky, lepší kosmetika. To sovětská velmoc nebyla schopna svým občanům poskytnout. Museli si pro to zajet do Afghánistánu. Chudou zemi okupoval vojenský obr s holou zadnicí. Šmelilo se ve velkém, za podřadný drek byli ochotni prodat palivo i zbraně, jimiž pak byli zabíjeni.

Matky a hnusná Vlast

Sověti narazili v Afghánistánu na poměry a způsob války, se kterým si nevěděli rady. Většina vojáků, a zvláště důstojníků, z nichž mnozí se hlásili dobrovolně, z touhy po dobrodružství, skutečně přijížděla indoktrinovaná asi i upřímnou představou, že jdou podporovat „lidovou vládu“, budovat nemocnice, stavět cesty, ochraňovat zemědělská družstva, která dostala nové traktory. Setkali se však s obyvatelstvem, jemuž vůbec nerozuměli a které na jejich přítomnost zareagovalo, jak bylo zvyklé reagovat na každého nezvaného cizince – povstáním a odporem. Zajímavé je, jak málo v oněch výpovědích mluví veteráni o samotných Afgháncích. Jsou to pro ně především „duchové“, dušmani, záludné stíny kdesi na prašném horizontu, kteří jim připravují vražedné léčky, kladou miny, připravují krutou smrt v případě, že je zajmou.

Jejich kišlaky, afghánské vesnice, jsou ubohé, špinavé a člověk se štítí do nich vlézt – ruské ubikace však nebudou o moc lepší. Představy o nějaké „internacionální pomoci“ berou brzy za své, je nutné zabíjet, nebo budeš sám zabit. Mnozí se Alexijevičové přiznávají, ano, zabíjel jsem, a co se dalo jiného dělat? Viděl jsem umírat kamaráda, kterému vyřezali jazyk, vykastrovali ho, vydloubali oči. Zabíjel jsem také. Co jsme měli dělat? „Pijeme všechno, co hoří, šukáme všechno, co se hýbe, a když se to nehýbe, tak to rozhýbeme a stejně ošukáme,“ říká jeden, který měl zprvu také ideály. Jak budeme ale žít dál, tady v rozpadajícím se Svazu, kde je nikdo nevítá a kde se spíš setkávají s odporem, si nedovedou představit. Mnohé z nich čeká alkoholismus nebo kriminální kariéra.

Kontrapunktem výpovědí těchto mužů jsou hlasy jejich matek, občas i manželek. Matky vojáků padlých v Afghánistánu se staly fenoménem posledních let Sovětského svazu. Režim už je nedokázal úplně umlčet, represi, po níž by sáhl ještě před deseti dvaceti lety, si už netroufal použít. A Gorbačovova perestrojka de facto afghánský krach použila jako páku proti starému vedení. Matky padlých a vdovy byly stále viditelnější a hlasitější výčitkou systému, který se ani neuměl postarat o důstojný pohřeb. Matky si zároveň uvědomovaly, že se musela stát nějaká chyba v základech společnosti, pro niž vychovávaly své syny, které pak matka Vlast tak marnotratně hodila na oltář jakéhosi nesmyslného a zrůdného obřadu. Ony byly přece ale také součástí systému, také chodily do průvodů, věšely rudé prapory, dojímala je nesmírnost a nepokořitelnost nejlidštější a nejspravedlivější země světa.

Jejich materiálně ubohé životy, chronická bída sovětského způsobu života byla kompenzována představou, že to přeci má nějaký smysl, že Sovětský svaz je naděje lidstva a utlačované národy k němu upínají toužebné zraky. A tak sice s trnutím, ale přece s jistým uspokojením přijímali vyslání svých synů do jakési země, o níž neměli ponětí: ano, je to správné, vlast je k tomu povolala a vlast (gerontický aparát totalitního státu) se nikdy nemýlí. A ta vlast jim pak jedné noci pokoutně a jako prašivý podvodník přiveze hnusně zaletovanou zinkovou rakev a zamumlá, soudružko občanko, vás syn zahynul při plnění vlastenecké povinnosti. Víc se neptejte. Sbohem. Hnusná vlast, dobře, že nepřežila. Tím hůře, že se opět zvedá.

Epilogem strhující a drásavé knihy Světlany Alexijevičové je soubor dokumentů ze soudního procesu na začátku 90. let, kdy proti jejím Zinkovým chlapcům (vyšly poprvé v roce 1989) byla vznesena obžaloba z nactiutrhání a z nevlasteneckého obsahu. Vedle sovětských pohrobků a nacionalistů ji žalovaly také některé matky padlých vojáků. Ty matky, které se Alexijevičové vyplakaly do knihy. Byly zmanipulované, ale také se v nich ozval „homo sovieticus“, ta choroba duše, kdy i samo ponížení, pokud se děje v zájmu velkého molocha Vlasti, je vlastně slast a pocta. Ta nemoc trvá dál. Stejně jako se asi jen tak nepodaří vyléčit nebo uklidnit permanentně zanícenou ránu světa, Afghánistán.

Zbývá dodat, že neschopný alkoholik Babrak Karmal byl v roce 1986 nahrazen Muhammadem Nádžibulláhem a bylo mu umožněno odejít do Moskvy, kde v prosinci 1996 zemřel přirozenou smrtí, na rakovinu. Nádžibulláha tři měsíce předtím bojovníci Tálibánu vykastrovali, vláčeli autem ulicemi Kábulu a zakrvácené tělo pak pověsili na sloup veřejného osvětlení. Jak dopadla Lesníkova pláštěnka, nevím.

Světlana Alexijevičová: Zinkoví chlapci
Z ruštiny přeložila Pavla Bošková. 312 stran. Vydal Pistorius a Olšanská, 2017.