Osmadvacátý říjen bude v Praze zřejmě rušný – na Staroměstském náměstí se chystá shromáždění, na Václavském náměstí bude hrát orchestr, možná se toho bude dít ještě víc. Pěkné. Příjemná změna proti jiným státním svátkům, které člověk v ulicích zaznamená tak nanejvýš díky zplihlým praporkům na tramvajích. Ale muselo se toho stát skutečně hodně, aby větší počet zdejších lidí začal vážně přemýšlet o tom, že státní svátek nějak oslaví.

Bylo potřeba, aby nejvyšší ústavní činitelé sepsali poníženou supliku vzdálené mocnosti, která na mezinárodní scéně zrovna nepředstavuje svobodu a úctu k člověku, aniž by dokázali uvést důvod, jenž by třeba jenom vzdáleně připomínal rozum. Na prezidenta pak muselo prasknout, že kvůli malicherné osobní vendetě se rozhodl změnit ohlášený záměr a nevyznamenat zasloužilého muže úctyhodného věku, přeživšího holocaust.

Jestli tedy bude na státní svátek v zemi trochu svátečnější atmosféra, že se lidé v nějakém zaznamenáníhodném počtu rozhodnou slavit, aniž by jim to někdo shora diktoval a organizoval, zasloužil se o to Miloš Zeman.

Budiž mu ta zásluha uznána. Navíc mu budiž přiznáno, že tímto způsobem pracuje soustavně – rovněž jeho podíl na tom, že se v Česku slaví 17. listopad, je nesporný. A třeba jednoho krásného, v kalendáři červeně vyznačeného dne nastane, že se nějací lidé sami od sebe rozhoupají k oslavám, přestože se prezident a vůbec ústavní činitelstvo budou chovat plus minus v mezích normy. 

V Česku rozšířená nechuť ke slavení státních svátků je v nějaké míře pochopitelná – starší generace si pamatují všechny ty bolševické slavnosti, na nichž se kontrolovala účast. Neslavení jim může připadat jako projev individualismu, zralosti. Jenomže od převratu už uplynulo čtvrtstoletí a „stádní“ je dnes daleko spíš ten povznesený nezájem než druhdy povinné praporky v oknech. Může za tím být z dávnějších časů povědomá nechuť projevit postoj, v tomhle případě třeba obava z toho, být vnímaný jako ne dost nad věcí.

Jít třeba osmadvacátého října do ulic a něco tam dělat, třeba se tam s někým setkat, ale přece nemusí být výrazem ztotožnění se s politickou reprezentací daného okamžiku, s tím, jak v téhle zemi všechno funguje, lakování věcí na růžovo. Jenom tak člověk dá najevo nějaký vztah – k zemi, kde žije, k lidem, kteří tam žijí s ním nebo kteří v ní žili či teprve žít budou. Společný rituál, večírek, něco mezi tím. Společnost, která je spojovaná taky tímhle způsobem (kromě jiných, samozřejmě), má svoje výhody – třeba v ní obtížněji uspěje určitý typ prezidentských kandidátů.