Famózní tažení německých fotbalistů do finále mistrovství světa není jen věcí náhody a štěstí. Síla spolkové jedenáctky evidentně souvisí s celkovou nadupaností Německa, o niž po pěti letech krize eurozóny, kde Německo zářilo jako kus zlata v blátě, asi není pochyb. Zajímavý text přinesl časopis Businessweek, píše, že: Německo v těchto dnech sklízí plody národního plánu. V rámci tohoto fotbalového plánu se před zhruba dvanácti lety začalo celostátně mezi malými kluky s hledáním a výchovou talentů. Impulsem byl ubohý výkon národního týmu na mistrovství Evropy 2000, kdy skončil na posledním místě základní skupiny.

Na všechny kluby v Bundeslize byla následně uvalena povinnost zřídit si fotbalovou akademii (jako kdyby každá továrna musela provozovat jedno učiliště). Německo s těmito fotbalovými přípravkami není ve světě jediné, ale když už se do nich pustilo, vychovávalo malé fotbalisty nejsystematičtěji a, jak je vidět, nejúčinněji. Dvanáct let po odstartování akademií je šestiletým kloučkům, kteří byli do tohoto Fussballsbornu přijati, osmnáct, osmiletým dvacet, atd. – a svět jim leží u nohou.

Zajímavý na příběhu fotbalového zmrtvýchvstání je letopočet 2000. Ve stejné době Německo, o němž bylo v 90. letech zvykem psát jako o nemocném muži Evropy, který už jen belhá pod vahou sociálního státu a nepružného trhu práce, sbíralo odhodlání k radikálním reformám trhu práce a podpor v nezaměstnanosti. A protože dokonce i odbory, které se v Německu skládají z Němců, nebraly veřejnou debatu o ztrátě konkurenceschopnosti na lehkou váhu, v zemi od sjednocení v roce 1990 prakticky stagnovaly reálné příjmy. I tím se konkurenceschopnost do německého průmyslu vrátila.

Hospodářská výkonnost se dostavila po stejném čase jako ta fotbalová. Je známo, že Německo bez větších obtíží procházelo a prochází krizí finanční a posléze krizí měnové unie. Zatímco na jihu eurozóny se odehrává společenská tragédie s nezaměstnaností jako ve třicátých letech a mladí Jihoevropané nemají o moc lepší vyhlídky než jejich arabští vrstevníci za Středozemním mořem, nezaměstnanost ve spolkové republice klesla na nejnižší úroveň od sjednocení před 24 lety a s květnovou hodnotou 5,1 procenta je dokonce pod velmi slušnou českou úrovní. Ministr financí Wolfgang Schäuble minulý týden oznámil, že pro příští rok předloží vyrovnaný státní rozpočet, něco takového se podařilo naposledy mytickému Franzi-Josefu Straussovi v roce 1969. Jiné velké ekonomiky západní Evropy si o vyrovnaném rozpočtu jen mohou nechat zdát. Německo se od nich pozitivně odlišuje i v dalších ohledech – především v kladné obchodní bilancí s Čínou. (Ti, kdo považují Angelu Merkelovou za reinkarnaci Václava Havla coby planetární advokátku lidských práv, by měli vědět, že když jela Merkelová na oficiální návštěvu Číny, vzala s sebou polovinu ministrů spolkové vlády.)

Zbavit se komplexu viny a dát se do práce

Za studené války byla spolková republika známá jako ekonomický obr a politický trpaslík, který se z historických důvodů raději nikam nedere. Po 25 letech, kdy potřebovala strávit NDR a celou tu zmíněnou malátnost, dnes vlastně poprvé nastává situace, kdy se její elity budou muset rozhodnout, jestli tentokrát své ekonomické sebevědomí protáhnou do mezinárodní politiky.

Dobrým barometrem společenských spodních proudů, z nichž se napájí i politika, jsou v Německu debaty o historii. Ta současná se týká první světové války. Sté výročí zahájení války připadá na první dny srpna, takže poslední slovo v diskusích ještě nepadlo, už teď je ale patrné, jak se oproti 90. výročí před deseti lety posunul základní směr. Pokud jde o ožehavou otázku, kdo nese hlavní vinu za rozpoutání této katastrofy, posledních zhruba čtyřicet roků dominovala i v Německu teze historika Fritze Fischera z jeho proslulé knihy Der Griff nach der Weltmacht (česky nejspíš Pokus o světovládu) z roku 1961: první světová válka podle Fischera nebyla žádná nehoda, ale logický důsledek agresivity, übermenschovství, dokonce i rasismu německých elit.

Před dvěma lety publikovaná studie anglo-australského historika Charlese Clarka The Sleepwalkers (Náměsíčníci) míří zpátky do předfischerovských dob, kdy byl docela běžný názor, že vina za válku je rozprostřena tak nějak stejně mezi všechny tehdejší mocnosti. Clark vyšel v několika zemích včetně České republiky, v žádné však nesklidil takové nadšení jako mezi německými čtenáři. Naopak v Británii, která měla strach z německé dominance v Evropě tehdy, a v mírnější formě ho má i dnes, zažívá svůj posmrtný revival Fritz Fischer.

Tato dělící čára je viditelná i politicky: zatímco šéf německé diplomacie Frank-Walter Steinmeier se letos na bezpečnostní konferenci Wehrkunde v Mnichově explicitně dovolával Clarkových tezí, klíčový člen britské vlády, ministr školství Michael Gove naopak ve stejné době do listu Daily Mail napsal, že vinu za první světovou válku samozřejmě nese Berlín a postavit se jeho „agresivním a expanzionistickým válečným cílům“ byla morální povinnost.

V diskusích na toto téma Clarkovi v Německu zdatně sekunduje módní akademik a profesor Humboldtovy univerzity Herfried Münkler. Tento všudypřítomný politolog, který radí generálnímu štábu Bundeswehru i ministerstvu zahraničí, je autorem následující pozoruhodné věty: „Těžko lze v Evropě provozovat zodpovědnou politiku s pocitem, že za všechno můžeme my.“ To dává smysl, pokud předpokládáme, že vinu za druhou světovou válku žádný aspoň trochu příčetný Němec zpochybňovat nebude, a současně že k lidské psychice patří touha mít na co navazovat. I kdyby nás od toho stavu dělilo sto let.

Směr štěstí, pochodem vchod

Když polský ministr zahraničí Radek Sikorski na podzim 2011 v Berlíně německou elitu vyzval, aby se chopila vedoucí úlohy v Evropě, asi sám netušil, jak brzy bude vyslyšen. Ještě letos v únoru letěl řešit krizi na Ukrajině osobně do Kyjeva ve společnosti svého německého a francouzského kolegy. Dnes mírové rozhovory mezi Ukrajinou a Ruskem probíhají v Berlíně, Francouzi se u stolu udrželi, jen ten Sikorski mezitím vysublimoval nebo byl vysublimován. A ani Paříž není po odchodu Nicolase Sarkozyho Berlínu rovnocenným partnerem.

Sebevědomě, někdy až egoisticky se Berlín pohybuje i v EU. To dělal vždycky, ale dřív to uměl bez vyzývavého tónu. Před nedávnem ale námitky Evropské komise vůči německému systému dotací zelené energie (v něm je od poplatků osvobozena větší část německého průmyslu, což samozřejmě znevýhodňuje jeho konkurenci, například z České republiky) smetl způsobem, který by si nedovolil ani Václav Klaus v plné síle.

Jistěže dnes je Německo nesrovnatelně civilizovanější a demokratičtější než před sto lety. Hlavní rozdíl z pohledu souseda spočívá v tom, že tehdy chtělo výhod dosahovat na úkor ostatních, dnes ruku v ruce s nimi – podle logiky, co je dobré pro nás, je dobré pro všechny. Pak z toho vzniká fiskální pakt, přijatý na přání kancléřky, když doma potřebovala ustát nepopulární půjčky Řecku; bankovní unie, vzniklá z podobných pohnutek, kterou ale Berlín nastavil tak, aby do ní nespadly menší zemské banky a spořitelny (na ty nám nikdo sahat nebude), koneckonců i zmíněná podpora obnovitelných zdrojů s výjimkou pro těžký průmysl Made in Germany.

Konečně je germanocentrismem zamořen i způsob, jímž Němci vykládají svůj úspěch v krizi eurozóny. Němci si málo připouštějí, že kromě jejich pracovitosti a odříkání k němu nedobrovolně přispěl i zbytek klubu – že z jihu Evropy v panice do Německa masivně utíkal kapitál a že jen díky jihu euro není silnější. Z pohledu italského průmyslu zůstává euro pořád silné, z pohledu německého průmyslu naopak slabé a pomáhá mu ve vývozu. Německý zázrak je tedy zčásti vykoupen mizérií jihu. Přesto ministr Schäuble doporučuje Jižanům, kteří jsou oběti nejen vlastních chyb, ale i evropské měnové politiky, aby uplatňovali tytéž principy jako on: šetřit, šetřit, šetřit.

Intuitivní názor, že když Německo vyšlapuje, měli by ho ostatní následovat nejprve v hospodářské politice a pak i v dalších oblastech veřejného života (od energetiky až po ženské kvóty), nejenže ničemu nepomohl v minulosti, především je vadný logicky. Ale ještě se s ním budeme potkávat.