Označit desku zasloužilého a druhdy dost divokého rockera za „milou“ nemusí znít jako ten největší kompliment. Pro album Tied to a Star amerického kytaristy a zpěváka J Mascise se ale tohle adjektivum přímo vnucuje. A možná by s tím i on mohl být srozuměný. Lidi se mění.

Postava „kytarového boha“ patří v krátkých dějinách rocku do prehistorické fáze. Do mytických časů, kdy zemí křižovaly vlasaté tlupy lovců spoře oděných kožešinami, kteří nacházeli zalíbení v masových rituálech, během nichž dosahovali extáze při nekonečných kytarových sólech. Předváděli je ti nejzdatnější mezi zdatnými – nakadeření, poodhalení šamani, schopní navodit dojem, že mocí svého elektrického nástroje dokážou skolit stádo mamutů a přivést k synchronnímu orgasmu dav fanoušků všech pohlaví.

Folkrock v uvozovkách

Není nikterak udivující, že se představa veleskupiny rockových dinosaurů s kytarovým černokněžníkem vepředu stala dost vysmívanou, vymezovaly se vůči ní další a další generace. I ty ale přidávaly svoje reprezentanty do řad kytarových božstev. Z kapel, které začínaly v druhé polovině 80. let a vrchol popularity zažívaly v „devadesátkách“, to byl třeba právě frontman Dinosaur Jr. J Mascis, vzácný případ kytarové hvězdy, jež zároveň není stižena megalománií – snad i proto, že Mascisova domovská kapela nikdy nedorostla do stadionového formátu a asi o to ani nikdy nestála. Teď, když dosáhl věku řekněme pokročilé zralosti, hraje jako utržený ze řetězu – s „Dinosaury“, příležitostnou a velmi ceněnou kapelou Sweet Apple a dalšími formacemi, nemluvě o početných hostováních.

Pod vlastním jménem pak vydal dvě alba skladeb spíš ztišených, založených téměř výhradně na akustické kytaře. Na tři roky staré Several Shades of Why teď navázal deskou Tied to a Star. Jeho hudba na něm vplývá do proudu americké folkrockové tradice. I v něm ale Mascis dokáže znít osobitě, prokázat velkou hráčskou zdatnost a neznehodnocovat ji exhibicí, znít posmutněle i pobaveně, nebrat se zas až tak vážně, být „kytarovým hrdinou“ pro generaci, která ten výraz nedokáže říct jinak než v ironických uvozovkách.

Dinosaur Jr. vždycky hráli nahlas a na hranici chaosu, ta kapela ale taky měla a má jakousi popovou citlivost, její styl jako by byl vytvořit vlastně docela chytlavou písničku a pak na ni brutálně zaútočit – kvílející kytarovou vazbou, hromovou rytmikou, Mascisovým zpěvem, tím podivně huhlavým falzetem. Někde pod těmi nánosy jsou nakonec i ta virtuosně zahraná sóla, na nichž by se dala obdivovat hráčská technika, kapele ale slouží především jako materiál pro tyčící se zvukovou stěnu.

Radost být trochu mimo

Na Tied to a Star je „elektriky“ minimálně, pár písní jaksi zezadu dokresluje charakteristicky „mázlý“ sound , v singlové Every Morning dojde na klasické mascisovské sólíčko. Album ale stojí na akustických kytarách, jež autor ovládá suverénně (obtížné pasáže vybrnkává s okouzlující lehkostí), nikdy ale nepřekročí hranici služebnosti – písničce, emoci. Nadčasový zvuk akustického nástroje umožňuje snadněji identifikovat historické vlivy – instrumentálka Drifter by klidně mohla zaznít na nějakém albu Led Zeppelin, jindy Mascisova hudba může připomínat skladby Nicka Drakea. Hlas Tied to a Star je ale jednoznačně Mascisův. A zní uvolněně, neagresivně, i v rychlejších pasážích vlastně klidně.

Jako kdyby o nic nešlo, vlídný strýček si krátí slunné odpoledne, hraje mu to skvěle. A zpívá vlastně taky – Mascisův charakteristický vokál zní najednou vyrovnaněji, barvou trochu podobný hlasu Neila Younga, obrácený je ale spíš dovnitř než k naslouchajícímu davu, houpe se mezi privátními radostmi, steskem, snem, nesený rychlými sledy akordů, brnkanými melodiemi, lehkou rytmikou – někdy trochu orientální nebo spíš „hipickou“. To vše skládá obraz tvůrce té hudby – tělnatého pána s mocnou šedivou „řepou“ a silnými brýlemi, býval mladší a víc in. Být trochu mimo ale taky může být docela radost.