Mluvit v pop music o opravdovosti bývá často dost pofiderní. Opravdovost těžko definovat a vlastně na ní nezáleží, alespoň většinou ne. Jako základní charakteristika alba Heal od americké „kapely“ Strand of Oaks se ale přímo vnucuje.

Heal je ve všech ohledech hodně osobní deska. Snad mi proto budiž odpuštěno, že text o ní začnu nepřípadně osobně. Dělával jsem si legraci z toho, jak hudební revival 80. let trvá o dost déle než osmdesátá léta sama a jaká to začíná být nuda. A pak jsem jednou slyšel – po jedné literární oslavě, když začal hrát DJ – místo obvyklých „osmdesátek“ a jejich odvozenin „devadesátky“ v čisté podobě, set, jaký se s různými drobnými obměnami dal slyšet v circa každém pražském klubu v roce circa '94. Musel jsem utéct. Ne proto, že by ta hudba najednou zněla strašně. Ale přišlo mi něco strašně nepatřičného na tom, poslouchat za podobných okolností jako tehdy, když to tak mladistvé, intenzivní a bůhvíjaké ještě „tehdy“ už dávno není.

Nová deska Timothyho Showaltera, jenž vystupuje jako Strand of Oaks, zní jako soundtrack k devadesátým letům, navíc docela nesourodý. Jako kdyby ho nahrálo hned několik stylově různorodých kapel té doby, jejichž písně se pak sešly na nějakém výběru typu Best of '97. Přesto ho poslouchám téměř návykově. Je to totiž album velice celistvé – ne stylově, ale způsobem, jímž hudbu chápe. Jako – odpusťte velkohubost – důležitý prvek krajiny života, něco propleteného, srostlého se všemi vzepětími, propady, katastrofami a vůbec vším, co skládá osobní historii.

Showalter je typ, řekněme, pro městské oko venkovského umělce. Tělnatý chlápek v kalhotách s laclem, zarostlý a vousatý, ne však podle módy – spíš jako kdyby se mu to přihodilo v důsledku dlouhodobého nezájmu o „povrchovou úpravu“. Cosi podobně přímého je i v jeho hudbě. Na prvních, spíš folkových albech v duchu jakési nerafinované „lidové fantastiky“ převáděl svou životní zkušenost do barvitě ulítlých fikcí. Dělá to i na Heal, desce, která je ale autobiografická jako málokterá jiná – v tónech i ve slovech.

Zpěvy před zrcadlem

Showalter to neměl zrovna jednoduché – často asi vlastní vinou, tak to chodí. Jeho život byl bohatý na, řekněme, události značné symbolické váhy. Spoustě chlapíků se stalo, že se s nimi rozešla velká láska, menšímu, ale pořád docela velkému množství shořely při požáru jejich domu všechny pozemské statky. Těch jako Showalter, koho tyhle dvě katastrofy postihly během jednoho dne, ale zas tak moc není. A je celkem logické, že si v takové situaci kladou otázku, jestli jim třeba někdo nahoře tímhle způsobem nechce něco říct.

Showalterovi se přihodilo ledacos a všelijak se to na něm podepsalo. Heal je pokus to nějak zpracovat a zároveň se od toho odstřihnout, začít znovu, a to i po hudební stránce. Terapeutická deska, chtělo by se říct, jenomže to zní hrozivě, vzbuzuje to očekávání narcistního žvanění. Showalter oproti tomu mluví jednoduše, stručně, napřímo – až to někdy není příjemné. „Tenkrát v zimě jsi mi sebrala naši lásku a ten sráč si užil svou zábavu. Ale moje ruce jsou cennější než tvoje krev,“ zpívá v jednom z více míst, kde se dostane k nevěře – partnerek (v písních jmenovaných) i své. Podobně i výzva „Uzdrav se“ z názvu desky nezní jako instantní povzbuzení z komerční publikace na téma, jak žít radostněji. Napsané verzálkami vypadá spíš jako naštvaný imperativ, který člověku někdo křičí zblízka do obličeje.

Obrázky z dospívání na maloměstě

V písních Strand of Oaks se nestřídají jenom neštěstí, ale taky stručné a výstižné obrazy dospívání na malém městě. Někdo najde magnetofon a poklad starých pásků, chodí si pokradmu zakouřit do auta rodičů, zpívá před zrcadlem písničky Smashing Pumpkins, nemá moc kamarádů a těmi, které má, někdy pohrdá – a občas je taky šťastný.

Tohle někdy těkavé vzpomínání je neseno hudbou podobně nespojitou i kompaktní, která ale právě k těmhle slovům patří. Úvodní Goshen '97 zní jako dobová vypalovačka se sólem devadesátkového kytarového hrdiny (dnes hrdého nositele té nejdelší šedivé „řepy“) J Mascise. Euforická Plymouth připomíná pokus o stadionový rock nahraný někým, kdo si je dobře vědom, že na stadionech nikdy hrát nebude – a vlastně to ani nechce. Nesmělou naději zprostředkující Woke Up to the Light a Wait for Love jsou obalené vrstvami archaických kláves a bicí na nich znějí jako z desky Phila Collinse. O ozvěnách těch před zrcadlem přezpívávaných Smashing Pumpkins všude možně ani nemluvě.

Čas od času tyhle hudební reference přehluší křik a ryk hodný nějaké alternativní rozhlasové stanice před dvaceti lety. Showalter ale všechny tyhle různorodé vlivy dokáže spojit do smysluplného celku – svým jaksi přitažlivě zabarveným hlasem, přímočarou a věrohodnou emocionalitou, vážností a občas taky extází. Asi nejsilnější píseň na albu – sedmiminutová JM – je věnovaná jednomu z Showalterových hudebních idolů, před dvěma lety zesnuvšímu Jasonovi Molinovi (z kapel Songs: Ohia a Magnolia Electric Co.), který se v devětatřiceti stihl upít k smrti. Podobně jako skladbou oslavený vzor v ní Showalter střídá ztišené pasáže se stěnami roztouženého kytarového hřmění, zpívá přitom o „sladkých písničkách“, jež mu ledacos pomohly překonat a zůstanou tu i po odchodu jejich tvůrce. Je snadné si představit, že jako podobná životní opora někomu poslouží i písně z Heal.