Ještě nikdy od konce války neměli českoslovenští parašutisté, kteří před 80 lety vykonali úspěšný atentát na Reinharda Heydricha, takovou slávu jako teď. Zatímco před třinácti lety se památník v „Heydrichově zatáčce“ stavěl na popud městské části Praha 8, pátečního aktu tamtéž se zúčastnily slovenská prezidentka, česká ministryně obrany, britská ministryně zahraničí a kromě nich ještě řada dalších vysokých politiků.

Už před pěti lety v kryptě kostela, kde se Jozef Gabčík, Jan Kubiš a pět jejich kolegů bránili německé přesile, položil věnec Boris Johnson, loni se tamtéž poklonil německý prezident Frank-Walter Steinmeier. Taková procesí vysokých politiků dřív nebyla a snad neuškodí poohlédnout se za tím, kdo pro tento velkolepý, posmrtný comeback parašutistů připravoval půdu.

Dnes už se všeobecně ví o hromadných vraždách českých občanů tak či onak spjatých s atentátem a pomocí parašutistů, bylo jich 294 a všichni zahynuli v Mauthausenu. Pražský arcibiskup Dominik Duka za ně od roku 2011 sloužil každý rok zádušní mši. Ovšem jména těch lidí známe teprve díky Čvančarovi, o němž by možná nějaký upjatější akademik řekl, že je to jen badatel.

Menší kult, který se kolem toho famózního činu z roku 1942 vytvořil, je tedy do značné míry výsledkem příslovečné občanské společnosti. Stát a celá společnost se posléze připojily, až se nakonec z výročí atentátu stává ústřední datum v české politice paměti.

Účast vysokých politiků na vzpomínkových akcích s sebou, chtělo by se napsat nevyhnutelně, nese jisté riziko politizace. Například ministr vnitra Vít Rakušan v pátek svou řeč zakončil zvoláním „Sláva Ukrajině, sláva hrdinům druhého i třetího odboje“, přičemž první dvě třetiny zvolání –⁠ až po ty hrdiny –⁠ je heslo, které by mělo být navždy zdiskreditováno tím, že je používala Organizace ukrajinských nacionalistů, lidově známá jako banderovci.

Banderovci se nedlouho před heydrichiádou s Němci vesele podíleli na vyhlazování ukrajinských Židů a zanedlouho, už po vlastní ose, masakrovali polské civilisty. Nebo když slovenský ministr obrany Jaroslav Naď srovná vesnice v bojovém pásmu na dnešní Ukrajině s Lidicemi a Ležáky: ne, takové příměry s osmdesát let starými zločiny, kdy se vymazávaly vesnice z povrchu zemského jako předobraz toho, co mají úřady v plánu s velkou částí okupovaného národa, a kdy se tyto bestiality děly na přímý rozkaz vedení státu, dokonce slova jako genocida bychom měli používat přesně. Nelze je vztahovat na konvenční válku, dokonce ani na takto krutou, jakou dnes vedou Rusové nikoliv proti ukrajinskému obyvatelstvu, ale primárně proti státu a armádě (složené ovšem z civilistů...).

Můžeme to vzít z lepší stránky a ahistorický reflex, s nímž dnešek poměřujeme létem 1942, brát jako jako důkaz, že památka parašutistů a odbojářů v nás zakotvila hluboko.