Cynická legrace v prazvláštní kombinaci s melodramatem, mile toporné mystérium a další úkazy letní seriálové sezony. Na nová pokračování osvědčených kusů taky dojde – včetně druhé sezony Temného případu, jež se co do schopnosti přivodit frustraci může směle měřit s úpalem.

Z neskutečného světa

Americký seriál UnREAL má ambici zprostředkovat iluzí zbavený pohled na svět televizní zábavy, konkrétně na reality show typu Nevěsta pro milionáře (v české verzi Vem si mě). Odehrává se během natáčení několikáté řady úspěšného pořadu Everlasting. Pečlivě vybrané adeptky v něm soupeří o ruku britského elegána Adama Cromwella (Freddie Stroma), potomka rodiny realitních magnátů, po prakticky celou dobu natáčení jsou zavřeny v honosně působícím sídle. O žánru reality show se jednu dobu předpokládalo, že v oblasti televizní zábavy zválcuje úplně všechno. Ani v časech, kdy serializovaná „skutečnost“ byla intenzivně probíraná, na to téma ale nevznikla nějaká úspěšná satira nebo vážně míněné drama, jakkoliv pár pokusů by se našlo. Zvláštní, na první pohled reality show působí jako ideální materiál k zesměšnění či dramatizaci. Právě jenom na první pohled mimo jiné taky proto, že fantazie autorů fiktivních reality show je pravidelně překonávaná tím, s čím v těch běžných reality shows přichází „život“.

Autorky seriálu UnREAL Marti Noxonová a Sarah Gertrude Shapirová se rozhodly jít na věc jinak – tématem jejich satiry není ani tolik sám „produkt“ (z pořadu samotného toho v seriálu moc vidět není) a soutěžící dívky jsou postavy spíš epizodní. V centru pozornosti je způsob vzniku reality show a hlavními postavami UnREAL jsou lidé, kteří se na něm podílejí – autorsky nebo produkčně. Mohu těžko posoudit, do jaké míry to, co seriál ukazuje, odpovídá skutečnosti, autorkám se ale podařilo vytvořit svět pro diváka docela vtahující, plný značně cynické manipulace a průběžných krizí, jež volají po „kreativním“ řešení. Velká pozornost je soustředěna na způsoby, jak soutěžící dokopat k jednání, ze kterého se dá udělat „dobrá televize“, většinou takovému, v němž se samy předvedou v pokud možno co nejhorším světle. Někoho je třeba mimo dohled kamer pošťouchnout pár drby o konkurentce, jinou soutěžící nastartuje zpráva, že by jí kvůli zakřiknutosti mohlo hrozit vyřazení, další „pomůže“ pár skleniček.

Specialistkou na to je protagonistka seriálu Rachel Goldbergová (Shiri Applebyová), mladá žena, která se k práci na Everlasting vrátila po spektakulárním nervovém zhroucení, má ale výjimečný talent pro čtení lidí. Taky má svědomí, což ji vede k průběžným pochybnostem o smyslu toho, co dělá. A ve chvílích, kdy se poselství dostává do popředí, UnREAL trochu ztrácí, dějová linie, která vyvrcholí smrtí jedné z účastnic, je zase trochu přehnaná. Pasáže, v nichž lidé za kamerami řeší svoje vztahy, taky nejsou zrovna strhující. Člověk, který v letních měsících hledá nepřetěžující zábavu, jež zároveň nepůsobí dojmem, že její konzum působí masové hynutí mozkových buněk, by ale mohl UnREAL spíš ocenit.

Praštěný agent v podivném městě

Něco podobného se dá říci i o na jednu sezonu plánované sérii Wayward Pines, adaptaci knižní trilogie Blakea Crouche. V ledasčem se blíží kategorii „provinilé potěšení“, je ale až podezřele návyková. Tu zábavnou rozkročenost od „tak špatné, až je to dobré“ přes „docela inteligentní, avšak tvářící se jako špatné“ až po „to by mě fakt zajímalo, jak tohle asi dopadne“ vyjadřuje hlavní postava – agent americké Tajné služby Ethan Burke. Hraje ho pozapomenutá „devadesátková“ ikona Matt Dillon, střídá odhodlanou zachmuřenost se značně natvrdlým údivem, zjevně odmítá vzít na vědomí, že se ocitá v situacích místy značně (a možná taky nezáměrně) legračních. Na druhou stranu, co taky dělat jiného v takové situaci? Seriál je pojmenovaný podle městečka hluboko v lesích, kde se odehrávají věci podivné, až surreálné. To samozřejmě asociuje klasiku – Twin Peaks Davida Lynche a Marka Frosta. Wayward Pines je ale nesrovnatelně přímočařejší, je to – přinejmenším v první polovině – příběh s tajemstvím, v němž se na jasně položené otázky očekávají jasné odpovědi. Ethana Burkea zavede pátrání po zmizevších agentech Tajné služby do zapadlého koutu Idaha, má vážnou autonehodu, probere se v nemocnici v městečku Wayward Pines, naplnění amerického ideálu maloměsta, kde ale cosi nesedí.

Všichni před Ethanem cosi skrývají, hrdina potká kolegyni, s níž ještě nedávno měl poměr, ona je ale přesvědčená, že na tom místě žije už několik let, spojení s vnějším světem se nějak nedaří navázat. A nedosti na tom, při bližší inspekci Ethan shledá, že katastr obce je obehnán nepřekonatelným plotem a že přestupky proti pravidlům Wayward Pines jsou trestány veřejným podřezáním (koncept seriálu zjevně vznikal dřív, než tenhle druh vraždění uvedl v širokou známost ISIS). Divák se spolu s hrdinou může ptát, co se to tu, sakra, děje. Tajný vládní experiment? Propadl se Ethan do paralelního vesmíru? Nějaká jiná pakárna? Poslední možnost je správně, autorům ovšem budiž přiznáno ke cti, že ta pakárna, již v půli série odhalí, je vskutku nečekaná a svým způsobem grandiózní. A tak je to vlastně s celou tou sérií. Člověk se při jejím sledování musí přenést přes ledacos – toporně podané situace, hodně primitivní charakterizaci, občasnou a značnou nesmyslnost, legrační vážnost. A udělá to, protože je zvědavý, protože v jádru toho všeho je mechanismus, který funguje docela dobře.

Lidé „v háji“ a na stopě zločinu

Nefunkčnost místy až exemplární je, bohužel, charakteristikou druhé řady seriálu Temný případ (True Detective), který loni do značné míry právem vzbudil mezi publikem i kritikou až ohromené nadšení. Špatně jako kdyby v něm bylo skoro všechno. Rozdíl mezi dvojkou a jedničkou přitom v některých ohledech není tak velký, nový Temný případ jednou bude představovat zajímavý studijní materiál, na němž půjde zkoumat, jak může relativně malý rozdíl přinést velikou změnu k horšímu. Prakticky výhradní autor obou řad seriálu Nic Pizzolatto zažil během krátké doby strmý vzestup a docela prudký pád. Počítám, že úvahám na téma, co se stalo špatně, teď věnuje dost času. Taky mám svou verzi, kdyby ho to náhodou zajímalo.

Triumf první řady Temného případu logicky zastínil fakt, že tenhle seriál mohl dopadnout taky úplně hrozně. Pizzolattovo psaní není moc televizní, jeho dialogy se netváří jako obyčejná řeč obyčejných lidí, potřebují herce, kteří je dokážou vyslovit v tom správném rytmu, dodat jim plynulost a trochu vykrýt místa, kde skřípají. Příběh prvního byl velmi nestandardní v tom, jak málo se v něm řešil… případ, posuny v pátrání nastávaly plus minus náhodně, daleko větší pozornost autoři věnovali dvojici detektivů (proto původní název True Detective), z nichž každý reprezentoval jeden výrazný typ, životní princip. Rodinný chlapík (alespoň tedy zpočátku) Marty, který bere život, jak přichází, a s čím dál většími obtížemi předstírá, že je úplně v pohodě, a charismatický a poetický depresář Rust, který partnera i publikum bombarduje monology o nesmyslnosti všeho, života především. Detektivové se snaží objasnit zločin dimenzí skutečně monstrózních a jistým způsobem i mytických, místo stop v tradičně policejním slova smyslu se objevují náznaky, literární odkazy a další indicie, jež zaměstnávají diváckou mysl. A nakonec a možná hlavně: režisérovi Carymu Fukunagovi a kameramanovi Adamovi Arkapawovi se podařilo vytvořit svět, kam všechno tohle patří, z nějž to vyplývá, řeči o „žlutém králi“, desítky zavražděných dětí jsou jiným vyjádřením téhož, co říká bující vegetace, trosky kostelů a vybydlené domy. Je to obraz daleko víc halucinační než realistický, zároveň celistvý, vtahující, přesvědčivý.

Nic z toho v druhém Temném případu není. Navzdory množství zlověstných přeletů kamery nad dálničními křižovatkami a průmyslovými komplexy seriál ztratil genia loci. Podobné je to i s jinými vrstvami příběhu, nesnesitelně často seriál působí dojmem, že s velkou okázalostí sugeruje přítomnost čehosi naprosto absentujícího – významu, hloubky, emoce. Každá věta jako kdyby cítila nutkavou potřebu anoncovat svou důležitost, nejhůře v tom ohledu dopadla postava gangstera Franka Semyona, jejíž představitel Vince Vaughn si k Pizzolattovým replikám cestu vskutku nenašel, je nucen nepřesvědčivým hlasem trousit moudra typu „tvoje nejhorší já je někdy to nejlepší“ a působí jako bezděčně legrační pokus o jakéhosi potemnělého „panwericha“. Možná ve snaze dát lidem víc toho, co se jim líbilo prve – tedy hrdiny, který je jaksi v háji –, jsou tu hrdinové hned čtyři, všichni tak v háji, jak je možné v háji být, navíc cítící potřebu své bytí v háji průběžně konstatovat či komentovat.

Zkorumpovaný policista Ray (Colin Farrell), jemuž se rozpadá rodina, traumatizovaná policistka Ani (Rachel McAdamsová), podivně fixovaná na nože. Mlčenlivou výjimkou je dálniční policajt Paul, který nechce mluvit o ničem, hlavně ne o tom, že je gay, což odmítá připustit i sám sobě. Ale je taky v háji, o tom žádná, aby taky nebyl, když se mu během jednoho rána přihodí, že se probudí v posteli neznámého muže, zjistí, že mu ukradli motorku, on se přesto dokáže dohrabat na pracoviště, kde mu ovšem shromáždění novináři přehazují, že se v Iráku dopustil válečného zločinu. Inu, jak se říká, „den blbec“. Jiné hrdinové druhé řady Temného případu zjevně nemají.

Ta okázale ztroskotavší individua řeší jakousi nevzrušivou kauzu, po čtyřech dílech je zřejmé, že došlo k vraždě jakéhosi chlapa, vlastně dvou – odvaz. Autoři jeví snahu podávat vyšetřování způsobem realističtějším, výsledkem je dojem, že se občas ukazují nikterak zajímavé úkony při řešení nikterak zajímavé kauzy. Zabili Stana. Ok, kdo byl Stan? Ray s Frankem to jistě rádi proberou v tom záhrobním baru, který navštívíme snad v každém díle, kde znavená umělkyně vyzpívává své sebevražedné smutky a drinky roznáší zjizvená mexická kráska. Uf. Konec dobrý, všechno dobré, říká se. A pořád se ještě nedá vyloučit, že druhá řada Temného případu dospěje ke strhujícímu, oslnivému a bůhvíjakému ještě finále a prasata začnou létat. Ale i kdyby, to zoufalství, jež přinesly první čtyři díly z osmi, se ani závěrečným sprintem asi vyvážit nedá.