Nedávno skončené nominační konventy amerických politických stran nebyly ty nejkatastrofálnější v dohledné historii. Kvalit roku 1968, kdy se v Chicagu bojovalo v ulicích, nedosáhly. Oba nicméně ukázaly strany méně sjednocené za svým kandidátem, než bývá zvykem. A těm, kteří se upínali k naději, že teprve teď kandidáti ukážou svou „skutečnou“, lepší, průměrnému Američanovi sympatičtější podobu, konventy nepřinesly úlevu. Hillary Clintonová ani Donald Trump už jiní nebudou.

Obě strany se ukázaly v trochu novém světle. Republikánská proměna je opravdovější – a zlověstnější. Demokratická je sympatičtější – a kosmetičtější.

To, co sněmovalo v Clevelandu, nebyla Republikánská strana Ronalda Reagana. Namísto reaganovského optimismu vylíčil Donald Trump Ameriku v úpadku, ohrožovanou zločinností a terorismem. Namísto vzývání amerických ideálů a nezastupitelnosti nabídl sebe jako spasitele: „Nikdo nezná systém lépe než já. A proto ho jedině já můžu opravit.“ Vyslal ideologické signály svým radikálním příznivcům: ne otevřeným hranicím. Nacionalismus, ne globalismus. Starým republikánským elitám nevyslal nic – téměř ani slovo o rozpočtu, daních, reformě sociálních dávek, zdravotnictví.

Trump ovšem stranu do značné míry ovládl. Stará garda se k němu otáčela víceméně zády. Ale když Trumpův konkurent, senátor Ted Cruz ve svém projevu namísto podpory Trumpa doporučil delegátům, aby na podzim „volili podle svého svědomí“, překvapila ho negativní reakce i od části svých příznivců. Řadoví republikáni v sobě zjevně mají intenzivní kmenový instinkt.

Kromě projevu samotného kandidáta byly patrně nejefektivnějšími body vystoupení tří rodičů, jejichž děti byly zavražděny ilegálními přistěhovalci. Na sociálních sítích bylo možné sledovat, jak se proud obvyklých sarkastických komentářů odmlčuje. Je to věc, na kterou Trumpovi odpůrci nemají odpověď.

„Hrdý gay“ u republikánů

Dalším zajímavým bodem byly náznaky podivuhodného ideologického mixu, připomínajícího, že Trumpa koneckonců mnoho republikánských kritiků označuje za levičáka. Jeho dcera Ivanka ve svém projevu zdůrazňovala, jak její otec jako zaměstnavatel nikdy nediskriminoval ženy. A když slibovala, jak se bude zasazovat o dostupnou předškolní péči o děti a rovné mzdy pro ženy, člověk si mohl myslet, že je na konventu demokratů. Bezesporu průlomové bylo vystoupení kalifornského IT investora Petera Thiela, který oznámil delegátům: „Jsem hrdý na to, že jsem gay.“ Ale už Trump předtím slíbil gayům, že je ochrání před islámem, přičemž použil zkratku LGBTQ se stejnou samozřejmostí jako Věra Jourová.

Nejzajímavější skandál vznikl z vystoupení Trumpovy manželky Melanie. Její projev byl dobře přijímán do chvíle, než vyšlo najevo, že je částečně okopírovaný. A to ne jen tak od ledaskoho, ale od Michelle Obamové. Instruktivní je, jak Trump reagoval – nijak. Vyhýbal se stanovisku. Nakonec řekl jméno člověka, který to má na svědomí, s tím, že se dotyčný omluvil a nabídl svou rezignaci. Ale to až po dvou dnech, po něž se různí mluvčí kampaně v televizích znemožňovali protikladnými vysvětleními – že to vlastně není plagiát, že si Melania psala projev sama, že je okopírovaný, ale Melania za to nemůže… Jako krizový manažer se Trump dvakrát nepředvedl.

Demokratický konvent zpočátku vypadal na mnohem větší debakl než republikánský. Těsně předtím, než začal, hodila organizace WikiLeaks na internet dávku hacknutých interních e-mailů z Demokratického národního výboru (DNC), organizace, která poskytuje servis politikům strany a je mimo jiné organizačním garantem prezidentských primárek, v nichž má být neutrální. Teprve poté, co primárky dospějí k jasnému výsledku, ho kandidát obsadí svými lidmi a organizace pracuje pro něj. V tomto případě ovšem e-maily odhalily, že DNC se snažil pracovat pro Hillary už dávno předtím. Je to proti pravidlům a jitří to pocit, že primárky měly být jen „korunovací“ Hillary Clintonové.

Mezi disidentskými republikány ovšem bylo možné slyšet názor, že DNC dělal to, co měl a čeho jeho republikánský protějšek nebyl schopen: zabránit nepřátelskému vetřelci, aby se zmocnil strany. Sanders se nepovažuje za demokrata, ale za socialistu a již oznámil, že bude znovu kandidovat do Senátu s touto stranickou identifikací. Trump se za svého života registroval tu jako demokrat, tu jako republikán a v minulosti přispíval penězi více demokratickým politikům než republikánským.

Je otázka, která strana je víc rozdělená. Na demonstracích před dějištěm demokratického konventu se promenovali Bernieho příznivci s transparenty, mezi nimiž nechyběla hesla jako „Zavřete ji“. V první den konventu sandersovští delegáti bučeli při jakémkoli vyslovení jména Hillary z pódia.

Demokratické útoky zprava

V další dny se ale začala karta obracet. Velmi dobře hodnocený projev přednesla Michelle Obamová. Velmi efektivní byl její manžel. Kromě toho, že pochopitelně doporučoval Hillary jako nejkvalifikovanější kandidátku, v jeho projevu začalo krystalizovat téma, jež pak konventu udávalo tón. To, co nabízí Trump, „není nijak moc republikánské. Rozhodně to není konzervativní,“ řekl Obama. Jestliže první dny konventu byly věnovány pacifikaci progresivních sandersovců, tak s tím, jak se zvyšovala pozornost širší veřejnosti, obraceli se demokraté k ní. A představili veřejnosti svou stranu jako poslední útočiště normálních Američanů – včetně republikánů – v dnešní trumpovské době. Zatímco republikánský konvent byl charakterizován jako temný, ten demokratický se stal přehlídkou národní hrdosti, vlastenectví a optimismu až reaganovského – a demokratům jistě nevadilo, že řada komentátorů tento přívlastek použila. Amerika není zlomená a zruinovaná, nepotřebuje, aby ji někdo udělal zase velkou, protože už velká je, říkali demokraté. Před delegáty defilovaly autority, z jejichž přítomnosti by demokraté dřív bývali stejně nesví jako ze záplavy amerických vlajek na svém pódiu – ještě za Bushových let se vymezovali vůči okázalé vlastenecké rétorice a symbolice republikánů. Nyní ve Filadelfii z pódia vyzvala k uctění památky policistů zabitých černošskými radikály hispánská šerifka z Dallasu – lepší neoreaganovskou syntézu si snad ani nelze představit. „Naše síla nepramení z nějakého samozvaného spasitele,“ řekl Obama v narážce na Trumpa, „netoužíme po tom, aby se nám vládlo.“ Americká ústava a otcové zakladatelé byli připomínáni snad častěji než v kruzích republikánských tea parties, jež ještě nedávno demokraté považovali za nebezpečí pro republiku.

Tím nejsilnějším řečníkem se ale neukázal být Obama, Bill Clinton ani generál Allen (jehož burcující vystoupení si vysloužilo vzpomínky na prezidenta Eisenhowera či na úvodní scénu filmu Patton), nýbrž postarší Američan pákistánského původu jménem Khizr Khan. Mluvil o oběti, kterou přinesl jejich syn Humayun, jenž místo plánovaného studia práv narukoval do armády a v Iráku ho v roce 2004 zabila bomba. Ve volební kampani v roce 2004 John Kerry jednou varoval studenty: „Pokud se nebudete dobře učit, zůstanete trčet v Iráku.“ Letos však demokraté mezi sebou rádi uvítali hrdého otce jednoho z těch, kteří se z Iráku nevrátili. A ten zamířil na Donalda Trumpa přesně cílená slova: „Byl jste někdy na arlingtonském hřbitově? Běžte se podívat na hroby statečných vlastenců, kteří zemřeli při obraně Ameriky… Vy jste nikdy neobětoval nikoho a nic.“ A poté se ho tento americký muslim zeptal, zda někdy četl americkou ústavu, vytáhl výtisk z kapsy a ukázal ho na kameru.

Ta slova evokovala přesně to, co je na Trumpovi nejodpudivějšího. Člověk si ho skutečně obtížně představuje při návštěvě Arlingtonského národního hřbitova – nevypadá to jako činnost, díky níž by realitní magnát mohl získat cokoli, co ho zajímá, což je sláva a peníze. A něco obětovat? Ti, kdo kampaň sledují, asi vědí, že Trump se v 70. letech vyhnul službě v armádě kvůli jakémusi výrůstku na noze, přičemž si už nemůže vzpomenout na které. V následujících letech pak bylo jeho „osobním Vietnamem“ vyhýbání se sexuálně přenosným nemocem, jak to jednou vyjádřil. A ústava? Trump před třemi týdny deklaroval, že bude obhajovat její „článek dvě, článek dvanáct, kterýkoli článek si vzpomenete“, aniž by se nechal znejistit tím, že americká ústava jich má sedm.

Byl to dokonalý rétorický úder na Trumpův solar. Důstojnost a úctyhodnost otce padlého hrdiny byla nezpochybnitelná, zejména v očích typického republikána. A Trump, jak už se ví, má tenkou kůži. V prvním rozhovoru po jeho vystoupení se zmohl jen na poznámku, že Khanova manželka stála mlčky vedle něj a nic neříkala: „Možná nesměla. Já nevím.“ Byla to zjevná narážka na podřízené postavení ženy v islámu, Ghazala Khanová nicméně záhy v televizi dokázala, že smí a umí mluvit. V nedělním televizním rozhovoru pak byl Trump po delším kličkování nucen odpovědět na otázku, co obětoval. Začal takto:

„Přinesl jsem hodně obětí. Pracuju velmi, velmi tvrdě. Vytvořil jsem tisíce a tisíce pracovních míst, desetitisíce míst – postavil jsem velké stavby. Udělal jsem – měl jsem – měl jsem velký úspěch. Myslím, že jsem udělal hodně...“

A ještě než ho moderátor přerušil otázkou, zda toto považuje za oběti, každý posluchač si musel všimnout toho, že Trump nedokáže pronést ani dvě věty, aniž by nezačal chválit sám sebe.

Aféra v médiích rezonovala ještě několik dnů, Khana se zastalo i několik prominentních republikánů a zdálo by se, že obvyklá poučka, že i negativní publicita je publicita, tentokrát neplatí. Ovšem připomeňme, že totéž si všichni mysleli, když loni Trump urazil senátora McCaina v souvislosti s jeho zajetím ve Vietnamu – a pak ještě mnohokrát.

Ale zpět do Filadelfie. Konečně vystoupila na pódium prezidentská kandidátka. Promluvila a straníci, kteří se do té chvíle museli cítit jako v oblacích, tvrdě přistáli na zemi. Před nim stála tatáž Hillary, jak ji vždy znali – neschopná promluvit jako normální lidská bytost, působící jako prototyp nového kyborga, jehož schopnost imitovat přirozené lidské projevy je ještě ve vývoji. To ale není pouhý nedostatek hereckého talentu. Ten jen krutě ukazuje, že Hillary ani po dvaceti letech na scéně nedokázala přesvědčit Američany, proč by měla být jejich prezidentkou. Z výčtu jejích různých dílčích iniciativ se navzdory usilovnému rétorickému látání žádná vize Ameriky neskládá. Její zdůrazňování, že jako ministryně zahraničí „navštívila sto dvanáct zemí“, nenahradí výčet jejích zahraničněpolitických úspěchů, protože neexistuje. Občas se jí povedl zásah. Třeba když připomněla, že Donald Trump tvrdí, že o ISIS ví víc než generálové: „Ne, Donalde, nevíš.“ Prostá replika, nezkažená jakýmikoliv rétorickými ozdobami, ji v tu chvíli ukázala jako dospělého člověka v kontrastu s infantilním, narcistním chvastounem. Ale takových momentů bylo pomálu. Ovšem ne tolik jako prostřihů na Bernieho Sanderse, který uprostřed aplaudujícího davu sledoval projev Clintonové s kamenným výrazem a nehybnýma rukama.

Na zhodnocení toho, jaký dopad budou mít konventy na výsledek souboje, je ještě brzy. Kandidáti si po konventech zpravidla užívají v průzkumech tzv. „bounce“, posílení, jež může, ale taky nemusí být trvalé. U Trumpa se dostavil, okolo tří procent; u Hillary se zdá, že by mohl být vyšší, ale průzkumů je v tuto chvíli málo. Oba kandidáti zůstávají stále historicky nepopulární a podle jednoho průzkumu Gallupova institutu je dokonce většina voličů Trumpovi po konventu méně nakloněna, což je historická anomálie.

Tím, kdo bezesporu zabodoval, je ovšem Kreml či kdo to dodal WikiLeaks hacknuté e-maily demokratů. Mohl s uspokojením sledovat, jak se demokraté rozsápávají navzájem, zatímco novináři řeší, zda je Trump agent Moskvy. Takhle kvalitně zasáhnout obě strany, to se hned tak nevidí.