Poslední březnový den přinesli statistici zprávu, že loni odtekla na ziscích do zahraničí rekordní suma. 289 stažených miliard korun představuje jen za jediný rok vzestup o 62,5 miliardy korun. Potvrzuje to náš status země, která se stala zónou levné práce. Zahraniční investoři sem přijedou vydělat peníze v oborech, v nichž se proti většině evropských zemí nabízí výrazně levnější práce. Ty vydělané peníze tady už ale neinvestují do nějakých sofistikovaných oborů s vyšší přidanou hodnotu, které by jim dále vydělaly. Do těch už ty odvezené peníze investují jinde v Evropě. Tam, kde se pracuje za vyšší platy. Na volném evropském trhu mají investoři na takové chování plné právo. Zajímavé ale je, proč je k tomu svádíme. Proč nás považují za zónu levné práce, kde do ničeho vyššího a náročnějšího investovat nechtějí.

Každá země má v mezinárodní ekonomice a obchodě svou značku. Podobně jako ji mají auta, móda nebo řetězce. Něco je luxus, něco střední třída a něco low cost. V utváření značky se mísí podstata a skutečné vlastnosti s dojmem a schopností prodat. Budování značky je dlouhodobé. Její změna a přeřazení do vyšší kategorie jsou náročné a zdlouhavé. Je k tomu potřeba mít vůli, trpělivost a nápad. Pád do nižší ligy naopak bývá rychlý a návrat nahoru velmi složitý. Od luxusu čeká zákazník jistotu nejvyšší kvality. Cena za ni musí být rozumná, ale není tím podstatným. Od střední třídy se čeká co nejlepší poměr cena/výkon. Kvalita je ale zásadní. U low cost ligy je hlavní motivací cena. Riskantní úroveň kvality je daň za ni. Od mercedesu žádáte nejvyšší kvalitu. U low cost letecké společnosti typu Ryanair žádné velké pohodlí nečekáte.

Když se nedávno německý obchodní řetězec Lidl rozhodl k zásadnímu přestupu z ligy low cost do vyšší kvality, moc dobře si uvědomoval, že ta rekonstrukce značky bude náročná a drahá. Věděl, že nemůže být obchodem vyšší třídy, když lidem nabízí mizerné příjmy. Prvním krokem bylo razantní zvýšení platů, o 25 procent. V České republice se nástupní plat zvýšil z 18 na 23 tisíc korun. Průměrná mzda lidí za pokladnami tohoto německého řetězce vyskočila na téměř 25 tisíc korun.

Podobně si investoři podle značek škatulkují země. Slouží jim k tomu bezpočet srovnávacích studií od Světové banky, OECD, Světového ekonomického fóra nebo různých soukromých konzultačních firem. Ten obrázek už pak jen testují v terénu. Na rozdílných příbězích nás, Irů a Britů se dá dobře popsat, proč některé země považují za low cost, jiné za skvělý poměr cena/výkon a ještě jinde jsou připraveni dávat vysoké platy.

Čech je třikrát výhodnější než Němec

To, že jsme low cost zemí s obory náročnými na lidskou práci a nízkými platy, je z evropského srovnání vidět na první pohled. Rádi se srovnáváme se sousedními Němci a Rakušany, kteří mají také na průmysl velmi orientované ekonomiky, takže se dá začít tady. V produktivitě práce, tedy v tom, co za odpracovanou hodinu nebo den firmě vyděláme, zaostáváme za Němci o 26,1 procenta. Zatímco produktivita průměrného Němce dosahovala v roce 2015 podle oficiálních statistik úřadu EU Eurostat 106 procent průměru Unie, v Česku to bylo 79,9 procenta. Němci mimochodem navzdory rozšířenému názoru nejsou v produktivitě žádnými evropskými borci. Jejich výkon jen ve srovnání s ostatními sedmadvaceti zeměmi Unie podprůměrný. Průměr dosahuje 107,2 procenta, Němci jsou to zmíněné 1,2 procenta pod ním. A jejich produktivita navíc proti průměru EU v posledních letech klesá. Největšími borci v produktivitě jsou s velkým náskokem Irové se 189 procenty průměru. Ostatní pak výrazněji převyšují jen Lucemburčané se 170 procenty, což je ale v zásadě městská banka křížená s daňovým a právním poradenstvím. Pak už evropský průměr nikdo podstatněji nepřesahuje. Mimochodem, větší produktivitu než Němci mají i ležérní Francouzi. Tam je ale slušný výkon dán tím, že v zemi je poměrně vysoká nezaměstnanost a hodně nepříliš výkonných lidí nepracuje. Rakušané nás v produktivitě převyšují víc než Němci. Rozdíl je 35 procent.

Kdyby platy byly v souladu s výkonem, vydělával by tedy průměrný Čech o 26 procent méně než průměrný Němec a o 35 procent méně než průměrný Rakušan. Realita je úplně jinde. Průměrný Němec stál loni svého zaměstnavatele 32,2 eura za hodinu, tedy 870 korun. O desetinu výkonnější Rakušan byl skoro stejně drahý. Firmu přišel na 32,4 eura. Čech ale stál jen 9,9 eura, necelých 270 korun. Byl tedy více než třikrát levnější.

Kdyby se platilo čistě podle produktivity, Čech by si za hodinu vydělal 644 korun. Rakušan 948 korun. Ten rozdíl ukazuje, proč u nás německé firmy tak rády vyrábějí nejrůznější jednodušší součástky, které pak vozí na kompletování zpět, na výrobek nalepí cedulku Made in Germany a němečtí obchodníci a marketéři ho prodají do světa. Bez prodloužené české výrobní linky by se jim těžko tak snadno válcovala konkurence a nedosahovali by tak obrovských přebytků, jaké mají třeba v obchodě se Spojenými státy, díky čemuž se v poslední době stali terčem výpadů Donalda Trumpa. Bez levné výrobní linky ve střední Evropě by bylo německé zboží o desítky procent dražší.

Do té celkové částky, na niž pracovní hodina zaměstnance firmu přijde, se počítají i daně. Ty české uvalené na práci jsou ale vyšší než v Německu. U nás dosahují 27,3 procenta, v Berlíně jen 22,3 procenta. Rozdíl v tom, jak vysoký je skutečně český a německý plat, je tedy ještě o pět procent vyšší. Už tak nízké české platy ještě sráží obrovská suma zátěže daněmi a odvody, která je po Francii, Belgii, Lucembursku a Švédsku pátá nejvyšší v Evropě.

Český poměr cena/výkon ale není brutálně nízký jen v porovnání s Němci. Slovinsko je, co se výkonu ekonomiky i produktivity týče, velmi srovnatelnou zemí. Slovinci mají vyšší produktivitu než my – o 1,6 procenta. Jejich hodinový plat je ale o 56 procent vyšší než ten český. Svého zaměstnavatele přijdou na 15,6 eura za hodinu, tedy na 421 korun. Ve srovnání s našimi 270 korunami je to dramatický rozdíl. A to mají skoro o polovinu nižší odvody a daně z práce, takže u čistého hodinového příjmu je ten rozdíl ještě dramatičtější: 355 korun ve Slovinsku versus 196 korun u nás. Při rozdílu v produktivitě o jedno a půl procenta.

Ta past nízkých platů a tomu odpovídající struktura ekonomiky má v současnosti jedno pozitivum. Velmi nízkou nezaměstnanost. I člověk s velmi nízkou kvalifikací je v takto postavené ekonomice schopen najít si své místo. Na rozdíl třeba od USA, kde se většina těchto hůř placených míst odstěhovala do zahraničí a lidé, kteří mentálně na náročnější a sofistikovanější práci nemají, se plácají bez naděje a perspektivy. Zaměstnanost mužů v nejvíce produktivním věku mezi 22 a 55 lety v Americe dosahuje jen 84 procent. U nás 96 procent. Zatím nám tady tedy nevyrůstá vrstva frustrovaných mužů bez perspektivy, která dnes přispívá k rozkladu americké společnosti. Na druhé straně patříme mezi ekonomiky vůbec nejvíce ohrožené robotizací a technologickou revolucí. Až u třetiny pracovních míst hrozí, že lidi, kteří je dnes zastávají, budou schopni vystřídat roboti. Asi je také vystřídají, kdyby se stali příliš drahými. V takovém ohrožení není žádná jiná země Evropské unie.

Neschopnost vyspět a říct dost

Jak jsme se tou low cost zemí stali? Dá se říct, že nikoliv mimoděk, ale poměrně úpornou a pečlivě řízenou hospodářskou politikou po roce 1997. My jsme ten obraz levné země pečlivě budovali a v Evropě propagovali. Kombinací pobídek, daňových úlev a dotací pro investory a zanedbáváním kultivování institucí a vzdělání.

Budování té značky začíná hospodářskou krizí roku 1997. Během ní poprvé v polistopadové historii vystoupá nezaměstnanost na pět procent. Dnes jsme s tím číslem jednou ze zemí s nejnižší nezaměstnaností v Evropě vůbec, tehdy to ale byl šok. Standardem bývala spíš nezaměstnanost kolem tří procent. Už úřednický kabinet Josefa Tošovského a poté sociálnědemokratická vláda Miloše Zemana spouští projekt investičních pobídek, na něž do země lákají zahraniční investory. V kombinaci se solidní průmyslovou tradicí a tehdejší úrovní platů jsou skutečně lákavé. Zvlášť když některé z nich jsou přímo příspěvkem na platy. Firmy přicházejí, ekonomika se pomalu rozjíždí, mění se její struktura. Zahraniční kapitál přitéká. To jí pomáhá do obrátek. Míříme k postkrizové prosperitě, která postupně přechází v nejsilnější polistopadový boom.

Na rozjezd z krize možná pobídky, které samozřejmě tvrdě křiví podmínky pro podnikání ve prospěch velkých proti malým, nemusely být zas tak špatným nápadem. Nezaměstnanost je jedním z největších společenských zel, jež devastuje lidskou psychiku. Chybou ale bylo, že jsme nedokázali s dotacemi a úlevami včas přestat a pobídky zarazit. Politici naopak s velkou chutí jezdili poklepávat základní kameny dotovaných průmyslových zón a továren. To už se ekonomika kolem roku 2005 začínala dostávat do rychlých obrátek rekordní prosperity. Firmy si, podobně jako dnes, stěžovaly, že nejsou lidi. Politici ale nedokázali pobídky utnout. Mluvilo se o jejich přesměrování na obory s vyšší přidanou hodnotou, což se částečně dělo. Nikdy ale nepřišel razantní řez, že už se skutečně budou podporovat jen velmi sofistikované branže s vysokou přidanou hodnotou a platy. Pobídky a dotace firmám samozřejmě fungují dodnes. Po vstupu do Unie jen splynuly s eurodotacemi.

Model průmyslové low cost ekonomiky, který pomohl Česku dostat se z recese po roce 1997, byl překonaný, ale nikdo nedokázal razantně přehodit výhybku.

Příliš mnoho byrokracie a málo mozků

Za to, že jsme nedokázali postoupit do vyšší ligy, může jednoznačně stát. Přesněji řečeno všechny vlády, které se střídaly od toho roku 1998 u moci a nedokázaly odstranit slabiny, které nám brání postoupit do ligy dražší země s vyššími platy. Ty hlavní nešvary jsou otravná přebujelá byrokracie, příliš složité daně a regulace, slabé instituce, nepříliš velká právní jistota a žádná výjimečná úroveň vzdělání. Bez těchto základních pilířů se nikdy žádná země nestala bohatou, sofistikovanou ekonomikou s vysokými platy.

Ty slabiny přesně vycházejí z renomovaných srovnání schopnosti konkurovat ostatním, jako je Global Competitivness Report Světového ekonomického fóra nebo Doing Business Světové banky. Tady jsou největší slabiny podle čerstvé verze studie Světového ekonomického fóra. Problémy jsou hodnoceny na žebříčku od 20 coby nejvyšší po 0 jakožto nejnižší slabinu. Neefektivní vládní byrokracie: 19,7. Daňová regulace: 16. Korupce: 11. Politická nestabilita: 10,6.

O tom, jak důležitá je infrastruktura pro sofistikovanou ekonomiku s vysokými platy, nejlépe vypovídá od britského referenda nekončící debata, jestli se po odchodu z EU velcí finanční hráči odstěhují z ostrovů a Londýn přijde o výsostné postavení nejdůležitějšího finančního centra na světě. Členství v Evropské unii je na žebříčku priorit až desítkou. Vedle angličtiny je dvojkou kvalita britského právního systému, kde se skutečně udržuje nezpochybnitelná vláda práva a je tam vysoká úroveň ochrany práv věřitelů a akcionářů. Bez toho nemůže finanční byznys nikde fungovat. Proto je zřejmé, proč se finanční centrum, byť střední Evropy, nikdy nestalo z Prahy. Škoda. Trojkou mezi přednostmi City je to, že Británie má v ekonomii a financích výrazně kvalitnější školy než kontinentální Evropa. Uznávané žebříčky to potvrzují. Čtvrtou předností je jednodušší regulace, pokud jde o daně a pracovní právo, která pomáhá k vysokým ziskům.

Když si podle všech těchto měřítek srovnáte Londýn se všemi metropolemi kontinentu, jež by mu chtěly finanční byznys, který nabízí vysoké platy, přetáhnout, je jasné, proč se tak nikdy nestane. Z přesné analýzy v obou výše citovaných studiích je jasné, proč v žádné z těchto tří priorit nikdo na kontinentě nedokáže Londýnu konkurovat. Ty tři přednosti jsou pilíře ekonomiky s vysokými platy. Jestli ji chceme, musíme je co nejrychleji začít stavět. Je to práce na dlouhé roky.

To, že low cost liga je věc rozhodnutí a můžou v ní žít i ty nejbohatší státy, ukazuje případ Irska. To je s náskokem po Lucembursku vůbec nejbohatší zemí Evropské unie. A s obrovským náskokem nejproduktivnější. Průměrný Ir vydělá za hodinu svému zaměstnavateli o 83 procent víc než Němec. Jeho plat by tedy měl být přesně o tolik vyšší. Měl by tak dosahovat 59 eur na hodinu (1591 korun). Realita je úplně jinde. Firmy v Irsku platí lidem méně než v nesrovnatelně méně produktivním Německu. Je to jen 30 eur (810 korun) za hodinu. Bohaté Irsko je ještě víc low cost zemí než my. Je to věc volby. Nikoliv náhody.