Petra Nečase by se kdekdo na ledacos rád zeptal, asi by to pro něj většinou nebyly moc příjemné otázky. Možná by byly inspirované detaily jeho partnerského života, o němž si široká veřejnost kvůli u soudu probíraným odposlechům mohla ledacos přečíst i poslechnout. Mě by vlastně zajímala úplně jednoduchá věc. Je šťastný? Zjistit pravdivou odpověď na tuhle otázku ale asi není možné, jakkoliv si jsem prakticky jist, že bývalý premiér by odpověděl ano a asi i přesvědčeně. Jenomže ví Petr Nečas skutečně, jestli je Petr Nečas šťastný?

Značná část publika si příběh jeho vztahu se současnou manželkou a všech, ehm, souvisejících událostí snadno typově zařadí jako další variantu ohrané story o slabém muži, který potkal dominantní ženu a nechá ji, aby s ním „orala“, zabydlel se pod jejím pantoflem. Možná je ale tenhle pohled v něčem zjednodušující – vlastně to tak bývá vždycky. Přinejmenším oba protagonisté tohohle, řečeno jazykem autorů filmových anotací, romantického příběhu s prvky politického thrilleru zjevně vidí tu svou story úplně jinak. A i divák-outsider v ní může najít elementy, které s tou plus minus obecně sdílenou představou nějak neštymují.

Komedie, thriller, romantika?

Postava usedlého padesátníka, který vzplane nečekanými city a obrátí kvůli tomu svůj život naruby, je v něčem až tuctová. Společenské rubriky jsou plné referátů o pánech určitého věku, kteří po letech manželství vyměnili partnerku za nějakou – třeba dle měřítek masového vkusu – reprezentativnější a i jiným způsobem se snažili dát světu najevo, že se na nich plynutí času nijak nepodepisuje. Někdy to bývá smutný pohled. I ve filmech se tahle figura objevuje často. V romantických komediích to může být vlastně sympaťák, zpočátku uťápnutá a sešněrovaná bytost, zotročená konvencemi, jíž ale nově nalezený cit pomůže ta pouta zpřetrhat, rozkvést, na cestě k tomu zažít lecjakou barvitou příhodu, na niž bude publikum hledět s pobavenou nebo i rozchechtanou sympatií.

V dramatu nebo thrilleru může být postavou děsivou či tragickou, kterou touha začít znovu a jinak po boku někoho jiného zničí, zotročí ho nějakým jiným způsobem, udělá z něj zaslepenou posedlou bytost, jež s osudovou nezadržitelností destruuje svou existenci a novou třeba ani nenajde nebo se při následování své touhy nechá strhnout k zločinu. Příběh Petra a Jany Nečasových může v divákovi budit dojem kombinace obojího, dramatu a komedie, v něčem trochu příbuzné nedoceněnému filmu bratrů Coenových Po přečtení spalte – velmi legračnímu a taky krutému a smutnému. Elementy jeho zápletky jsou moc a bezmoc, politika a lidská chtivost v té nejtriviálnější podobě, zklamání, totálně nepřiměřené ambice i láska – alespoň trochu. Petr a Jana Nečasovi ale asi vidí nějaký jiný film – možná romanťák plný lkajících smyčců, v němž nepochopená láska vzdoruje světu, který jí staví do cesty vysoké překážky, nenávidí ji, protože je, ach, tak čistá, a ona, neposkvrněna, projde všemi těmi zkouškami, vysmívaná, v poutech odváděná, ale nepokořená. A nakonec zvítězí (spolu s pravdou) nad lží a nenávistí. OK, zatím jen v první instanci.

Z ochraňovaného ochráncem

Správný filmový pár potřebuje být v mnoha ohledech protikladný, což Petr a Jana Nečasovi splňují. On do toho příběhu vstupuje jako upjatě působící muž středních let, asi ne ten typ, jehož společnost by jeden vyhledával, kdyby si chtěl potrhat bránici smíchy. Možná nepůsobící zrovna silně. Ale vlastně – pohybovat se prakticky od revoluce v české politice a nenačichnout příliš jejími manýrami asi nějakou sílu vyžadovalo. A on se v ledasčem skutečně vymyká – například zdraví první. Detail, jistě. Ale může napovídat, že míra veledůležitosti nebo vůbec alfa samectví je u něj nižší než u většiny českých mužů ve vysokých funkcích. Má to i svoje nevýhody.

Oba jeho předchůdci si v době svého premiérství našli novou partnerku a rozvedli se, ani pro jednoho z nich to pro jejich politickou kariéru nepředstavovalo nějaký velký problém, jakkoliv hořký ten rozchod být mohl (v případě Mirka Topolánka evidentně byl). Mimo jiné taky proto, že oba pánové v tom uměli chodit, což zjevně nebyl případ Petra Nečase (zrovna tohle je ale těžké mu vyčítat). Ta nová dáma jeho srdce se vymyká obvyklé představě, s prominutím, „nového modelu“, za nějž úspěšní muži určitého věku mění dlouholeté partnerky. Není to osoba z velkého světa, oproti partnerovi není ani výrazně mladší, jak bývá zvykem (vlastně je o rok starší), pochází ze vzdáleného kraje a prostředí, nejenom geograficky. To, co je mezi nimi, přesáhne míru obvyklou u podobně nastavených pracovních románků. Možná taky proto, že tehdejšímu premiérovi se v tom vztahu otevřel nějaký nový život a že vycházel vstříc nějakým jeho hlubokým potřebám. A nemyslím nutně ty, do nichž nám nic není. Ta rázná paní od něj dokázala odfiltrovat svět, který někdy protivně doléhá, lidi, kteří pořád něco chtějí, s něčím otravují. Možná si v té politické sféře, která ho naučila nedůvěře, připadá sám a je rád, že o ní může s někým bez zábran mluvit, sdílet ty věci. Co já vím…

A pak to celé praskne, tím nejbláznivějším a nejpotupnějším způsobem. Nečas nejenom musí zcela logicky odejít z úřadu, stane se z něj ale taky vysmívaná postava, tou dříve nebyl. V tom filmovém příběhu Petra a Jany však tahle katastrofa přináší nějaké osvobození. Základní a občas dost tupě naplňovaná scenáristická poučka zní, že hlavní postava musí mít svůj dramatický oblouk, musí z filmu odcházet proměněná. A Petr Nečas tak skutečně působí. Projevuje na veřejnosti city, polibek před fotoreportéry – jak „nenečasovské“. Třeba pro sebe našel nějakou novou roli, z ochraňovaného se stal ochráncem, dostal šanci projevit se jako – alespoň ve svých očích a s nadsázkou řečeno – jako romantický hrdina, našel v tom nějaké uspokojení, jež v něm může přebíjet potupu způsobenou všemi těmi nelichotivými detaily, které vyšly najevo o skandálních poměrech na Úřadě vlády za jeho časů, a nejenom o tom. Přivádí mě to zpátky k úvodní otázce. Možná je vlastně hloupá. Dá se na ni odpovědět protiotázkou: A co si myslíte, že je štěstí? Těžko říct. Ledacos. Pro někoho možná i tohle. Kdo ví.