„Pokaždé když slyším Chariots of Fire, napadne mě, že ten chlap musí být co čtyři roky nesmírně šťastnej. Začne olympiáda, ozvou se Ohnivé vozy a jemu přiteče pár milionů dolarů. Skutečně šťastnej chlap,“ začínal zpěvák Jon Anderson vyprávění, jak se seznámil s řeckým skladatelem Vangelisem, s nímž následně natočil tři výtečné desky. Minulý týden ten šťastný chlap zemřel.

Nezastírám, že nebožtík patří k zásadním hudebním průvodcům mého života. Vztah k němu jsem si našel v půli devadesátých let, kdy jsem propadl dvěma jeho albům: jednak výběrovým Portraits, jednak řadovým Voices. To první sice shromáždilo pouze autorovy známé fláky, já ale tehdy neznal žádný. Titulní skladbu toho druhého tehdy dokola hrála tuzemská rádia (vzhledem k tomu, jak zdrženlivé jsou rozhlasové stanice v přehrávkách aktuální hudby dnes, je s odstupem let neuvěřitelné, že skutečně existovala v této zemi epocha, kdy rozhlas několikrát za den nechal hrát sedmiminutovou instrumentální skladbu relaxačního charakteru).

Blade Runer je základ

Jenže koupený soundtrack se mi příliš nelíbil, byla to jiná hudba než Portraits nebo 1492: Dobytí ráje – Blade Runner měl v sobě víc jazzu, blues, syntetizátory zněly jemněji, teskněji. Přestože jsem nezastíral zklamání z celku desky, dokola jsem poslouchal její předposlední skladbu. Jmenovala se „End Credits“ a naprosto mě uhranula. Snad že jsem měl dojem, že ji znám (po čase jsem poznal, že to je melodie podbarvující seriál Dobrodružství kriminalistiky, a v dětské naivitě jsem si lámal hlavu, jak se Karel Svoboda s Vangelisem mohli hudebně tak potkat, když se neznali).

Nakonec jsem si Blade Runnera zamiloval, dávno je to má nejmilejší Vangelisova práce, při jejímž poslechu pořád objevuji něco nového. Obzvlášť rád mám nejnovější vydání, jež se rozrostlo na tři desky: první představuje původní soundtrack, druhá hudbu, která se do filmu nakonec nedostala, a třetí Vangelisovy variace na původní skladby i film.

Skladatelova pracovitost a vynalézavost je v jeho díle nepřeslechnutelná. Při svých vyprávěnkách o Vangelisovi Jon Anderson ostatně dodnes neopomíjí na koncertech vysvětlovat, proč o spolupráci s řeckým bohémem tolik stál: „Asi před čtyřiceti lety mi někdo poslal jednu z Vangelisových desek. Musíte si uvědomit, že on byl první, kdo kolem sebe nakupil klávesy a zvládnul hrát na čtvery nebo patery současně. To byl kdysi neuvěřitelný výkon! Když jsem to viděl a slyšel, došlo mi, že toho chlapa okamžitě musím poznat, a tak jsem se za ním vypravil do Paříže.“

Přátelé hudby a filmu

Ti dva spolu zkraje osmdesátých let rychle natočili tři desky, bez výjimky skvělé. Musel jsem si na tuto etapu Vangelisovy tvorby sice pomalu a postupně přivyknout, o to raději ji ale nakonec mám. Neoposlouchatelné je najmě druhé společné album The Friends of Mr. Cairo, jež je dnes známé patrně jenom díky písni a největšímu hitu obou tvůrců I'll Find My Way Home (která mimochodem nebyla na prvním vydání alba, dostala se až na druhé). Je to píseň obehraná, česky známá dík předělávce Hany Zagorové To by nebylo fér, k níž si zpěvačka sama napsala text. Přesto neztratila na podmanivosti.

Zmíněné album je celkově bez chybičky – je dravé, nápadité, těžko nepodlehnout třeba rozverné trsačce Back To School. Největší pecka je ovšem skladba titulní: The Friends of Mr. Cairo je dvanáctiminutová píseň, zkomponovaná jako pocta hollywoodským filmovým klasikám (třeba snímkům Život je krásný Franka Capry či Maltézký sokol Johna Hustona). Je to píseň začínající jako tvrdá gangsterka, pokračují jako milostná zápletka a směřující k niternému vyznání filmovému médiu. Vangelisova melodie teskní, elektronika měkne, Jon zpívá a svádí a hladí.

Je to píseň, z níž každý pochopí, proč si Vangelis s filmem tolik rozuměl a proč tak často psal hudbu k dokumentům o krajině, k historickým freskám nebo k vesmírným špektáklům: miloval spojení hudby a obrazu. V tom si dokonale porozuměli s režisérem Ridleym Scottem, pro jehož snímky skladatel vytvořil své nejznámější práce – kromě Blade Runnera taky 1492: Dobytí ráje.

Instumentálky nezpívat!

To u nás kdekomu zkazil zpěvák Daniel Hůlka svým pokusem o písňové ztvárnění hlavního hudebního motivu filmu. Byl to od počátku nesmysl a nemohlo to dopadnout jinak než debaklem. Hlavním problémem písně Ráj byl text, složitě roubovaný na čistou melodii jako její podtržení, třebaže je zjevné, že nebyla zamýšlena pro zpěv, ale nanejvýš pro hlasový chór. Hlasy v této a dalších podobných autorových dílech mají za úkol vytvořit v kaskádě zvuků skladby jeden další, mají dotvářet emoci, nikoli vyprávět příběh.

Hůlka ale nebyl první, kdo se svým autorským týmem nepochopil, jak k Vangelisovi přistupovat. Stejně tristně dopadla už v roce 1983 Jitka Zelenková, která si střihla melodii z Chariots of Fire. Rovněž tato Vangelisova kompozice, oceněná v roce svého vzniku Oscarem za nejlepší filmovou hudbu, je netečná k písňovému ztvárnění. Lépe proto dopadl zpěvaččin pokus o cover písně Deborah pod názvem Jen tak – třebaže hluboký hlas Zelenkové jde do kontrapunktu k Jonově zvonivosti, jež posluchači záměrně znejasňuje, zda píseň zpívá zpívá muž, anebo žena.

V poetickém trdlování se totiž podle Jonova vyprávění autorská dvojice našla okamžitě: „Přijel jsem do Paříže, byl rok 1972, na Vangelise jsem měl telefonní číslo, tak jsem mu zavolal, on to zvedl a já ho nadšeně pozdravil: Hallo! Načež on mi odpověděl strašlivým chraplákem, jako bych ho otravoval: HALLO! A já zase mile: To je Vangelis? A on pořád nasupeně: JO. CO SAKRA CHCETE, CHLAPE?! – Jmenuji se Jon Anderson. – NO A?! – Já jsem zpěvák ze skupiny Yes. – JAKÝ YES?! NEZNÁM ŽÁDNÝ YES! – No… víte… já jsem zpěvák a rád bych vás poznal. – NO TAK PROČ TO NEŘEKNEŠ HNED, JOHNY! KOUKEJ HNED PŘIJÍT, CHLAPE!“

Love Story 2005

Vzhledem k tomu, jaký svéráz byl Vangelis, patří se tu zmínit taky nejneuvěřitelnější českou předělávku jeho (a Jonovy) skladby – ztvárnění již vzpomenuté filmové písně The Friends of Mr. Cairo. Česky byla rozdělena vedví a její první část zazněla veřejně patrně pouze jedinkrát, jako teatrální výplň písňového televizního seriálu Dluhy Hany Zagorové. Kompletně falešně ji odzpívali herci Slávka Budínová a Jaroslav Satoranský, režisér Zdeněk Podskalský a před svým odchodem do ciziny ještě dokonce věčná kráska českého filmu Olga Schoberová (její projev je nejpříšernější).

Tam, kde originál vzývá film a vyznává se jeho schopnostem, tam kulhající našinec dopadá jako tolikrát jindy: jde na věc rádoby od lesa, přitom ale úplně odjinud – v tomto případě přes divadlo. Takže původní oslava dynamiky filmových obrazů se proměňuje ve statické deklamování velkých vět, původní akční sekvence v „humorné“ skeče o nemožnosti vytáhnout kord z pochvy.

Aspoň že druhá půlka, milostný duet nazvaný Love Story 2005, mnohé napravuje. Jeho mužský part překvapivě obstaral Viktor Preiss, který má projevem velmi blízko Jonovi. No a ženský part zařídila ta, jež svým jménem zaštítila celý onen hrozivý písňový seriál: Hana Zagorová. Naštěstí stejně jako v její samostatné předělávce Vangelise to i v tomto případě dělá velmi dobře, takže celkově se musí říct, že jestli v tuzemských v popových strukturách Vangelisovi někdo skutečně rozuměl a chápal ho, byla to Zagorka. (A samozřejmě Karel Svoboda.)

Vilém Tell z Řecka

Závěrem nechejme ještě jednou promluvit Jona Andersona a dopovědět, jak se seznámil s Vangelisem: „Šel jsem tedy za ním do bytu, měl obrovský v centru Paříže. Otevřel mi v takovém dlouhém kaftanu, sahal mu až na zem; v ruce držel luk a na zádech měl toulec plný šípů. A hned se ke mně měl: JOHNY, NAZDAR, POJĎ DÁL! A pak mě, střízlíka, ten medvěd objal. Zmohl jsem se jenom na: Ahoj, Vangelisi! Vešel jsem, jeho byt měl takovou dlouhou chodbu, která vedla do obýváku. Zdálky byla vidět veliká televize, kterou tam měl. Rozhlížím se kolem sebe a on mi najednou říká: JOHNY, SLEDUJ TOHLE! A vzal šíp a skrz tu dlouhou chodbu ho vystřelil otevřeným oknem ven.

Vyjeveně jsem na to hleděl a namítl jsem: Ty, Vangelisi, víš, že takhle můžeš někoho zabít? Ale on se jen zasmál a pravil mi neobyčejně logicky: ŽÁDNEJ STRACH, KÁMO, JÁ JSEM ŘEK. A měl to za vyřízenou věc. Tak takhle jsme se seznámili.“

Šíp skutečně našel svůj cíl – aneb dík za všechnu tu krásnou hudbu a příležitosti unikat skrze její melodie do neidentifikovatelných dálek.