Nobelova cena za literaturu byla tento rok udělena běloruské novinářce a esejistce Světlaně Alexijevičové, což je fakt, který snad nikdo nepřehlédl. V oficiálním prohlášení porota sdělila, že takto se rozhodla pro autorčino „polyfonní psaní, které je obrazem utrpení a odvahy naší doby“. Už v takovém sloganu se odráží nedostatečnost slovníku, kterým se cena běžně ohání. Je udělována za literaturu, pod čímž si leckdo představuje literaturu uměleckou – navíc takovou, která posouvá dosud poznané limity poezie, prózy a nejspíš taky dramatu.

Přitom takových držitelů má od roku 1901, kdy se začala udělovat, málo. Je to logické, vždyť s přestávkou v některých letech druhé světové války se uděluje každoročně a přece jen ani na celém světě se tolik hybatelů moderním uměním nerodí. V anglicky psané literatuře bychom našli ve 20. století tři čtyři (patřili by k nim třeba James Joyce nebo Allen Ginsberg) a v německy psané by to bylo podobné číslo (jistěže Franz Kafka nebo Thomas Mann). Ostatně česká próza téhož věku lavíruje mezi Jaroslavem Haškem, Vladislavem Vančurou a Bohumilem Hrabalem a poezie mezi Vladimírem Holanem, Františkem Halasem a Janem Skácelem. Následovníků Egona Bondyho, Bohuslava Reynka, Jiřího Koláře, Ladislava Fukse nebo Jakuba Demla je zkrátka mnohem méně.

Při pohledu nazad na autory dosud oceněné Nobelovou cenou by tedy titul měl znít mírně jinak, mohla by se udělovat dejme tomu „za literaturu a uchování paměti lidstva“, protože nezřídka jsou jí oceňováni právě autoři výrazně politicky angažovaní, kteří ve svém díle samozřejmě usilují o humanismus formou zachycení úseků dějin v jejich zvrácených podobách různě po světě. Ovšem v takové podobě, která vyhovuje západnímu standardu vnímání lidských práv: proto vypadal nejdřív jako euroamerická cena a teprv v průběhu dvacátého století, s poválečným vývojem k navždy mírové a humánní Evropě, se stala cenou globální. Ne náhodou proto putovala cena do Jihoafrické republiky roku 1991, po pádu apartheidu. Také proto dostala cenu Hertha Müllerová, která ve svém díle zachycuje osud rumunského Banátu, komunistické nadvlády nad svou vlastí i vzpomínky na otce, který sloužil ve Waffen-SS. Také proto dostal vloni cenu Patrick Modiano, který se setrvale věnuje připomínce druhé světové války. A ostatně také proto dostal v půli osmdesátých let cenu Jaroslav Seifert: bylo to zároveň literární i politické gesto.

Bude ovšem napínavé sledovat, kdy vzhledem k současnému dění na planetě ji získá některý autor arabského, perského, zkrátka blízkovýchodního původu, protože dosud jediným takovým je Turek Orhan Pamuk. Vlastně je tato část světa jediná, která má „literárních Nobelovek“ poskrovnu. Kromě této turecké ještě jednu izraelskou v půli 60. let a egyptskou na konci 80. let. Žebříčky sice v tomto případě nemají valný význam, ale pro forma budiž připsáno, že Jižní Amerika i Afrika už jsou na tom líp.

Jak si stojí Bílá Rus?

To vše ale na vysvětlenou, jaké jiné než literární důvody také stojí za tím, proč právě letos byla oceněna Světlana Alexijevičová. A proč bylo lze v českých (a nejen českých) médiích tolikrát číst o „opoziční autorce“, což je samozřejmě přívlastek jednoznačně určující, třebaže s literaturou nemá společného vůbec nic. Bělorusko je aktuálně v kurzu. Je to země, která dlouho stála bokem otevřeného politického a mediálního zájmu, nemalou roli ve změně sehrálo uspořádání loňského hokejového mistrovství světa v Minsku. Letos už se prezident země Alexander Lukašenko výsostně vrátil do politické hry, neboť si usmyslel v Minsku dojednávat mírové dohody mezi EU, Ruskem a Ukrajinou. A zároveň naplno rozjel neoficiální politiku šizení Ruska, když nedbal na sankce vyhlašované na evropské zboží a učinil z Běloruska ideální transportní místo pro pašeráky evropského zboží. K nepsaným pravidlům udělování literární Nobelovy ceny patří taky takové, že politický vzkaz, jenž je každoročně v udělení ceny zašifrovaný, nefunguje přímo, nýbrž oklikou. Cenu tedy letos nemohl dostat žádný ukrajinský autor, i když je ukrajinská literatura ve výborné kondici a je o ni zájem. Udělení ceny Ukrajinci by totiž znamenalo otevřenou provokaci.

Udělit ji Bělorusce je něco jiného. Je zřejmé, že stejně jako nyní o Ukrajinu čeká jednou Evropu tentýž souboj s Ruskem o Bělorusko. Už vlastně začal, což pochopil sám Lukašenko a dva dny před prezidentskými volbami vzkázal Alexijevičové, které jeho režim dosud zakazuje vydávat knihy a již před patnácti lety nechal vyhostit ze země, kam se směla vrátit až roku 2011, že „proti ní nic nemá a že je dobře, že má své názory, protože je zdravé mít své názory“. Nemusel to udělat, mohl docela prostě mlčet, vždyť od průběhu a hlavně výsledků běloruských prezidentských voleb nikdo nečekal nic jiného, než že Lukašenko zvítězí a bude moci Západu sdělit přesně to, co mu sdělil: „Podívejte se, volby proběhly naprosto korektně a dle všech podmínek, které jste nám určili.“ A v této atmosféře získává Nobelovu cenu za literaturu běloruská novinářka ukrajinského původu s přihlédnutím k její knize Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka, jež zpracovává vzpomínky na život v někdejším Sovětském svazu po jeho rozpadu. Originál byl napsán rusky a vyšel před dvěma lety v Moskvě, ale stejně se tam teď nejspíš někdo vzteká. A možná chechtá, protože udělení této ceny lze vnímat taky jako další sice symbolický, ale mocensky bezzubý šleh Západu vůči Putinově Rusku.

Abychom ale postoupili k literárnímu snažení bez tří let sedmdesátileté autorky. Alexijevičová patří k těm spisovatelům, kteří – bulvárně vyjádřeno – celý život „píší jedinou knihu“. A sice právě dějiny státu, v němž se narodila, ale zemřít v něm už nestihne. Knih vydala málo a v češtině jsou dostupné tři, všechny, které se váží k zásadním tématům Sovětského svazu: druhé světové válce (Válka nemá ženskou tvář, česky už 1987 – válečná svědectví se směla vydávat i za železnou oponou), výbuchu černobylské jaderné elektrárny (Modlitba za Černobyl, česky 2002) a rozpadu východní říše (právě Doba z druhé ruky). Chybí vlastně jen její pohled na sovětské působení v první afghánské válce (Zinkoví hoši). Pokud jde o vztah českých čtenářů k autorčinu dílu, je možno konstatovat, že nejnovějšímu překladu má vyjít dotisk – takže se kniha zjevně kupovala i bez udělení ceny – a že její dříve přeložené tituly byly aspoň v pražských knihovnách ještě do jednoho dne od oznámení rozhodnutí Švédské královské akademie rozpůjčovány.

Navždy svébytná civilizace

Struktura autorčiných knih je vždy táž: je to cosi na pomezí eseje, reportáže a dokumentu, jakýsi vícehlas nebo snad literární fuga. Výpovědi a vzpomínky zachycených osob se tu přelévají přes sebe, ovšem dramaticky pevně uchyceny, Alexijevičové se struktura nerozpadá. A navíc je to psaní, které umí vtáhnout už prvními řádkami, v nichž – v případě Doby z druhé ruky – rozvažuje nad tím, že Sovětský svaz a jeho režim se pokusily proměnit duši člověka a že se jim to bohužel povedlo. Nelze totiž říct, že sovětský člověk zmizel s pádem režimu, ba ani že zmizí s pamětníky. Zmizí až s novou ideou, s něčím, k čemu se opět bude moci vztáhnout. Pakliže se onou ideou nestane znovu Bůh, již jednou ztracený nebo přinejmenším zneužitý. Ano, komunismus vyzrál i nad Boha, neboť ho zneužil a zdánlivě ochočil. Zároveň Alexijevičová připomíná, že sovětský člověk („homo sovieticus“) je lidský druh rozšířený po příliš velkém území a že náležitost k tomu druhu pomáhá lidem být si bližší. Přes odpornost, hrůznost či bláhovost svých osobních vzpomínek jsou si blízcí lidé půl roku zapadlí sněhem na sibiřské pláni, jimž televizní obrazovka s rozzářeným Vladimirem Putinem nahrazuje biograf, s lidmi z mořského pobřeží i z hor. Ergo sovětský model byl nadmíru úspěšný, byla a je to „svébytná civilizace“, která přežil svůj pád, takže věří ve své zmrtvýchvstání. V zemích někdejšího Sovětském svazu zkrátka nebylo možné jen tak nahradit kulturu kulturou, jako se to stalo u nás ve střední Evropě, kde jsme prostě televizi přepnuli na RTL, Pro7 a MTV a na podobu východního vysílání rychle zapomněli. Samozřejmě že i u Alexijevičové se objevují různé hlasy – vždyť je to mnohohlasí –, ale celistvý vzkaz je zjevný:

„Za těch dvacet let jsme se toho o sobě hodně dozvěděli. Objevili jsme sami sebe. Zjistili jsme, že Stalin je náš tajný hrdina. Přišly desítky knih a filmů o Stalinovi. Lidi čtou, dívají se na ně. Přou se. Půl národa touží po Stalinovi… A jestliže půl národa touží po Stalinovi, tak se to určitě projeví, o tom žádná. Z pekla vytáhli všechny zlodušské mrtvoly: Beriju, Ježova… O Berijovi začali psát, že byl talentovaný manažer. Chtějí ho rehabilitovat, protože pod jeho vedením vznikla ruská atomová bomba…“

„Pryč s čekistama!“

„Kdo přijde teď? Nový Gorbačov nebo nový Stalin? Nebo se objeví hakenkrajc? „Sieg Heil!“ Rusko se zvedlo z kolenou. Je to nebezpečná chvíle, protože Rusko se nemá tak dlouho ponižovat.“

Ale ta „pravda“ je stejně asi hlubší: „A my tady žijem, jak jsme žili. Jak za socialismu, tak za kapitalismu. Pro nás jsou bílí a rudí jedno a to samé. Je třeba přežít zimu. Zasadit brambory… (Dlouho mlčí.) Je mi šedesát let… Do kostela nechodím, ale promluvit si s někým potřebuju. Popovídat o něčem hezkém… O tom, že stárnu nerada, stárnout se mi vůbec nechce. A umírat mi bude líto. Všimla jste si, jaký tu mám šeřík? Když v noci vyjdu ven, tak se dívám, jak svítí. Stojím a dívám se. Pojďte, natrhám vám… kytici…“

Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka. Vydalo nakladatelství Pistorius a Olšanská roku 2015. Z ruštiny přeložila Pavla Bošková, odpovědný redaktor Libor Dvořák. 498 s. 419 Kč.