SPD utrpěla vítězství

Svobodné volby v nesvobodné společnosti

SPD utrpěla vítězství
Svobodné volby v nesvobodné společnosti

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Volbám v Německu nechyběly zápletky a drama. V jiném smyslu ale byly naprosto nudné. Je pravda – abychom se vrátili k první rovině – že s vítězem voleb, jímž jsou sociální demokraté (SPD), se ještě před čtvrt rokem zacházelo jako s outsiderem, a vyslání ministra financí Olafa Scholze do souboje o úřad kancléře se bralo jako úkol z povinnosti. Scholz za pět měsíců dokázal vytáhnout stranu o deset procent, což je skvělý výkon. Přesto je 25 procent pro SPD historicky vzato špatný, přesněji řečeno třetí nejhorší výsledek v dějinách stany. Relativně dobře se vyjímá jen na pozadí historického debaklu křesťanských demokratů (CDU/ CSU). Pro ty je 24 procent dosažených pod vedením Armina Lascheta bezkonkurenčně nejhorší číslo od založení strany po druhé světové válce.

Třetí s 14 procenty, a přece svým způsobem první skončili Zelení. Od minulých voleb si polepšili víc než o třetinu, což se ale dá vzít i z opačného konce a tázat se, jak je možné, že po většinu uplynulého parlamentu byli lídři strany s necelými 9 procenty nejčastějšími hosty televizních talk show. Odpověď je taková, že správci veřejného prostoru se masáží veřejnosti pokusili o uspíšení vývoje, který i tak ve společnosti probíhá.

S výjimkou pravicové Alternativy pro Německo (AfD) je program všech stran v klimatické politice derivátem zeleného originálu. Cíl uhlíkové neutrality přijali všichni – od kdysi starosocialistické SPD přes kdysi konzervativní CDU/CSU až po kdysi klasické liberály z FDP. Není jasné, jak přesně si liberálové představují dosažení uhlíkové neutrality tržní cestou a proč se vlastně vymezovali proti Zeleným coby proti straně zákazů (Verbotspartei). Emisní povolenky nejsou žádné tržní řešení, volný trh a povolenka jsou jasný protimluv. Povolenek se centrálně přiděluje určité množství, čímž nejvyšší mozek lidstva předem určil jejich cenu.

Trvalý posun k zelené dogmatice by se neodehrával tak hladce, kdyby nebylo dlouhé prosperity, jež se do Německa vrátila v druhé polovině vládnutí Angely Merkelové. Zatímco prvních dvacet let po sjednocení země v roce 1990 bylo pro průměrného Němce obdobím stagnace příjmů, po roce 2010 rostly s HDP i platy. Nezaměstnanost za stejnou dobu spadla na polovinu a na „česká“ čtyři procenta. Až do korony stát hospodařil s rozpočtovými přebytky. Tato prosperita byla založena zčásti na nízkých úrocích, které lidem umenšují budoucí penzi, a zčásti na hodnotě eura, které po většinu té doby bylo zhruba o 20 procent slabší, než by byla samostatná německá měna (odhad ekonoma Hanse-Wernera Sinna). Tím se zlevňuje německý vývoz do světa.

Pro nás jako členy Evropské unie, v níž se sice neodehraje všechno podle představ Německa, ale v níž se nic nemůže stát proti jeho vůli, jsou na těchto volbách důležité dva trendy. Vedle otázky klimatu panuje v německé politice široká shoda i na dalším prohlubování evropské unifikace. To první je obsah, to druhé rámec, v němž bude jednodušší vnucovat konkrétní politiku celé Unii. I v otázkách evropské integrace nachází německý volič, který nemá žaludek na volbu národně a v některých elementech nacionalisticky orientované AfD, jen různě odstíněnou stejnou nabídku. Olaf Scholz, tázaný, jestli je cílem jeho strany evropská federace, nedávno odpověděl, že samozřejmě, a to už od roku 1925. Křesťanský demokrat Laschet je o stupeň opatrnější, výslovně odmítl, aby se z loni přijatého programu EU pro obnovu po pandemii stala trvalá dluhová unie. Ovšem s federální Evropou nemá problém ani on, ani FDP, natož Zelení, pro něž je Evropa větším vehiklem k záchraně planety.

Na tomto základním směřování Německa volební neděle nic nezměnila, jen ho prohloubila. Přitom teprve změna v Německu je předpokladem pro obrat k rozumnější, lidštější, zdrženlivější Evropské unii. Zatím je taková změna rok od roku chiméričtější. Chybí pro ni základní předpoklad – svobodná atmosféra, otevřená veřejná diskuse.

Pro člověka, který v Německu nežije anebo tamní dění detailně nesleduje, je skoro nepředstavitelné, do jakého stupně bylo v éře Merkelové zglajchšaltováno. Mluvíme tu o zemi, v níž je kontrarozvědka nasazena do boje proti politické konkurenci (AfD) a ředitel služby, který se na této stigmatizaci opozice nechtěl podílet, byl vyhozen. Mluvíme o zemi, v níž jsou protivládní mítinky občas znemožňovány ve zvláštní symbióze policie a Antify, která i protesty proti nošení roušek považuje za projev fašismu. S Antifou spřízněné nevládky přitom dostávají státní granty na „boj s pravicí“. Mluvíme o zemi, v níž se herci, kteří společně vystoupili proti lockdownu, dočkali výzvy televizního radního a politika SPD, aby jim státní divadla a veřejnoprávní televize vypověděly smlouvy (asi třetina umělců odvolala). Mluvíme o zemi, v níž je dirigentovi světové úrovně Christianu Thielemannovi v Drážďanech ukončena smlouva za to, že neprojevoval politickou uvědomělost. Mluvíme o zemi, jejíž nejpopulárnější satirik, hvězda veřejnoprávní ZDF Jan Böhmermann, zesměšňuje výlučně odpadlíky od hlavního proudu a sestavuje seznamy kacířů, jimž by měl být uzavřen veřejný prostor. Mluvíme o zemi, v níž podle nedávné studie Allensbachova institutu jen 59 procent obyvatel má odvahu říkat své názory v kruhu přátel a jen 18 procent na veřejnosti.

Bez otevřené atmosféry není reálné, že by se v Německu znovu otevřela diskuse o přistěhovalecké politice, neřkuli o klimatické politice. A protože dogmatičtější je na Západě už dlouho levice, měla by CDU odejít, respektive být vytlačena. To je první předpoklad, aby se z této pořád velké subkultury stala mohutná základna, v níž se začne množit virus svobodomyslnosti. Šance na odchod dosud naprosto konformní CDU na vidrholec byla ve dnech bezprostředně po volbách asi poloviční.

27. září 2021