Na fakultách ekonomie a byznys školách v Evropě je čím dál oblíbenější specializace na byznys neziskového sektoru. V kosmopolitních dotačních kruzích je rozšířenější anglická zkratka NGO (non government organizations). Třeba prestižní London School of Economic dává přímo magisterský titul (M.Sc., master of science) z oboru NGO and Development. Z dobývání dotačních miliard je v celém vyspělém světě, ale v Evropě zvlášť, velký byznys a dost složitý a sofistikovaný přerozdělovací systém, v němž se živí miliony lidí. Takže si přirozeně žádá i samostatný magisterský titul.

Ta zkratka nevládní je ale dost zavádějící. Velká část peněz, které specialisté na NGO dobývají, totiž pochází od daňových poplatníků. Jen se na té cestě protočí přes několik veřejných přerozděloven a dost často skončí u čerpačů neziskových zdrojů v úplně jiných zemích. Je to byznys velmi výnosný. Nabízí totiž možnost prosazovat svou ideologii za cizí peníze.

Nejměkčí peníze

Jsou to peníze, přes něž se stále více formuje směřování společnosti. Příjemci dotací a grantů totiž na rozdíl od jiných zájmových a vlivových skupin nemají na práci nic jiného než za ty dotace a granty společnost podle svých představ ovlivňovat. Přesně na to ty dotace a granty dostávají.

Při nakládání s penězi těch druhých je potřeba rozlišovat několik kategorií dotačního byznysu. První jsou „tvrdé“ dotace, za něž se staví silnice, školy, prasečáky nebo se něco pěstuje. To jsou ty, v jejichž kasírování vyniká majitel Agrofertu Andrej Babiš. Pak je několik kategorií měkkých dotací. Z těch ještě relativně tvrdých mezi měkkými se financuje věda nebo školy. Pak jsou ty vůbec nejměkčí peníze, z nichž se platí šíření představ o světě. Často ne těch, kdo peníze dodávají (daňoví poplatníci), ale těch NGO manažerů, kteří je rozdělují. Čerpači těchto měkkých peněz se mnohdy snaží budit dojem, že dělají charitu. Charita je ale pomoc potřebným, nikoliv prosazování vlastních idejí o světě za cizí peníze. Proto je potřeba ji od ideologického dotačního byznysu důsledně oddělovat a nepodlehnout tomuto záměrnému matení.

Co není charita

Poslankyni opoziční TOP 09, lékařce Jitce Chalánkové se až přes využití populárního zákona 106 o svobodném přístupu k informacím podařilo získat detailní přehled příjemců peněz z norských fondů. Bez tlaku „stošestky“ jí ho úředníci, kteří čerpání norských peněz spravují, odmítli vydat. V seznamu je hodně investic do památek, čisté neoddiskutovatelné charity nebo vědecké granty pro „tvrdé“ lékařské, přírodovědné a technické obory na univerzitách. Jsou v něm ale také desítky milionů na čistou ideologii – od ekologismu (Hnutí DUHA, Nezávislé sociálně ekologické hnutí – Nesehnutí) přes gender (ProFem, Fórum 50 %, Gender Studies) po aktivisty různých sexuálních identit (Prague Pride), potlačování svobody ve veřejné debatě (kampaň Hate Free) či antikorupční aktivisty (Frank Bold).

V domácí veřejné debatě jsou témata, kde se příjemcům dotací výrazně daří udávat tón a prosazovat svou agendu, přestože s jejich názorem nesouhlasí drtivá většina společnosti. Aktivní, až často agresivní, o své pravdě přesvědčená, dobře organizovaná a hlavně dotacemi dobře zaplacená menšina tady válcuje mlčící většinu.

Vybrali jsme pět témat, kde se to na formování společnosti silně projevuje, a na příkladu nejvýraznějších spolků ve veřejné debatě se podívali, z jakých dotací žijí. Téměř u všech jsou dominantním zdrojem veřejné peníze. Od Evropské unie, zahraničních vlád v čele se Spojenými státy a Norskem. Pak následují granty a dotace z různých českých ministerstev. Ne úplně malá část peněz ale přichází i od soukromých firem. Z velkých nadnárodních společností se totiž do celé ekonomiky rozšiřuje móda Corporate Social Responsibility (CSR), tedy jakási firemní společenská zodpovědnost. Ve velkých společnostech na to mají speciální manažery a ředitele. Vedle šéfa personalistiky nebo marketingu si platí ještě šéfa pro společenské dobro. Tím se objemy peněz, které jsou k dispozici profesionálním čerpačům, výrazně zvyšují.

Zaplatíme si klid

Firmy moc dobře vědí, proč to dělají. Kupují si tím dobré jméno, ale hlavně klid od aktivistů. Dobře si uvědomují, jak velkou moc mají ve veřejné debatě a jak by jim mohli zavařit, kdyby jim věnovali svou pozornost. Označovali by je za bezskrupulózní kapitalisty nebo neoliberály. Pár milionů uvolněných do dotačního byznysu za ten klid určitě stojí. Jedním z průkopníků společenské zodpovědnosti u nás bývala elektrárenská firma ČEZ. Obce v okolí jaderné elektrárny Dukovany byly na její náklady vyšperkované infrastrukturou, jakou jim mohly závidět i bohaté čtvrti velkých měst. To bývala firemní společenská zodpovědnost v lokálním měřítku. V dnešní mediální a virtuální době se přesunula na globální úroveň, a to i uvnitř jednotlivých zemí. Nejjednodušší je dát nějaký grant nebo dotaci spolku, který má ve veřejné debatě u některého tématu silné slovo.

Čerpači dotací nejsilněji ovlivňují veřejnou debatu o Evropské unii, korupci, vzdělání, migraci a genderových tématech. Tady je přehled, odkud berou peníze lídři v každém ze zmíněných oborů.

Většina společnosti je k chování unijních elit a celkovému směřování Evropské unie čím dál skeptičtější. Ve veřejné debatě se to ale moc neodráží. Ti, kdo vystupují jako experti na evropskou tematiku, jsou totiž z největší části placeni z unijních grantů. Klasickým příkladem je spolek Evropské hodnoty. Jeho výkonný ředitel Radko Hokovský se svým zástupcem Jakubem Jandou a Annou Matuškovou (ta zároveň pracuje i jako politická marketérka Andreje Babiše) se u každého evropského tématu vyskytují v médiích skutečně hojně. A vykazují to svým sponzorům jako jednu z velkých předností. „Jsme nejcitovanějším českým think-tankem v českých médiích. Jen v roce 2014 nás zmiňovala 348krát,“ píší ve své výroční zprávě za rok 2014 (u všech příjemců dotací je to poslední zveřejněný rok, zprávy za 2015 se teprve připravují).

O tom, co prosazují, se v té výroční zprávě píše o kus dál. „V roce 2013 jsme jako jediní zástupci odborné komunity tvrdě veřejně kritizovali takzvanou Nečasovu evropskou strategii. Dnes ji většina politické i odborné komunity považuje za příklad toho, jak strategická koncepce nemá vypadat.“ Těžko říct, kdo z odborné komunity to tvrdí. Jen pro připomenutí: Petr Nečas se tehdy spolu s Velkou Británií odmítl připojit k evropskému fiskálnímu kompaktu, který byl jakousi unijní svěrací kazajkou nad státními rozpočty jednotlivých zemí. Skutečným smyslem bylo uklidnit německé daňové poplatníky, že Brusel dohlédne na hospodaření Řecka a spol. Dnes je kompakt mrtvý a všichni na něj zapomněli. Asi jako na přerozdělení 40 tisíc migrantů z Řecka, jež se silově prosadilo proti vůli Budapešti, Prahy a Bratislavy. Přerozdělilo se jich asi 254.

Neohrožená integrita

Evropské hodnoty dostaly na dotacích 2,4 milionu korun. Největším donorem byl Evropský parlament, který jim dal bezmála 735 tisíc korun. Následuje Liga lidských práv s 675 tisíci (těžko říct, co pro obranu lidských práv dělá Janda s Hokovským), pak už přichází další menší dotace od německých nadací, Evropské komise a české vlády. Nejvíc peněz, 910 tisíc korun, v roce 2014 Evropské hodnoty utratily na „výzkumný projekt o nárůstu extremismu v otázce menšin a imigrantů“. Těžko říct, co zkoumali, když se u nás žádné útoky na migranty neobjevují a extremismus je ve srovnání s jinými zeměmi velmi nízký. Asi bylo potřeba vykázat nějakou činnost pro dotace na lidská práva. Čekat od takového spolku poctivou kritickou debatu o krizi, kterou právě Evropská unie prochází, by bylo dost naivní. „Ideálně bychom si přáli být podporováni z více druhů financování, bohužel však česká společnost není navyklá podporovat aktivity, které směřují ke zvyšování politické kultury (nikoliv jen ve spojení s tématem finanční korupce), hodnocení práce politiků a tvorby odborných doporučení. Jelikož si ceníme své nezávislosti, nepřijímáme jakékoliv finance, které by mohly poškodit naše jméno či jakkoliv ohrozit naši integritu.“ Aha, takže recenzovat evropskou politiku za evropské dotace integritu neohrožuje?

U tématu migrace, ale v poslední době i u debat o vzdělání je hodně slyšet spolek Člověk v tísni. Ke cti mu slouží, že je dlouhou dobu jednou z nejlépe organizovaných tuzemských charit, schopných pomáhat při přírodních katastrofách ve světě i třeba při povodních v Česku. Ideová divize ale není u vzdělání, sociální politiky nebo migrace vůbec zanedbatelná. Člověk v tísni hospodařil v roce 2014 s 1,070 miliardy korun. To už je slušně velká firma. Přes 300 milionů korun přišlo od zahraničních vlád (vedou Britové, Němci, Američané, Švýcaři, Norové, Světová banka). Přes 295 milionů je od evropských institucí, a to přes širokou paletu nejrůznějších grantů. 147 miliony přispěla česká vlády. Na humanitární pomoc, což je opravdu čistá charita, se utratilo 357 milionů korun. Na rozvojovou spolupráci 415 milionů. Na sociální práci a poradenství, což už je ideová aktivita, šlo 64 milionů korun. Na aktivity ve vzdělávání 81 milionů. Člověk v tísni ve školství tlačí třeba na změkčování podmínek pro prvňáčky u zápisů. Na svůj vliv ve vzdělání disponuje obrovským dotačním rozpočtem.

Ve srovnání s tím je spolek EDUin chudý příbuzný. Z poměru investovaných peněz a hlasitosti ve veřejné debatě je ale zjevně jeden z nejefektivnějších. Tomáš Feřtek a Bohumil Kartouš byli při nedávné ostré společenské debatě o inkluzi jejími nejhlasitějšími zastánci. V roce 2014 hospodařil EDUin s necelými 4,4 milionu korun. Kartouš se v nedávné polemice se vzdělávacím expertem ODS Václavem Klausem mladším chlubil, že si neberou žádné dotace z veřejných zdrojů. V jejich výroční zprávě je skutečně nenajdete. EDUin se zaměřuje na peníze z firemní společenské zodpovědnosti. Dlouhodobým finančním partnerem je nadace firmy Tesco, J&T Banka, IBM, Raiffeisenbank nebo NET4GAS. Život ze soukromých peněz působí líp než kasírování dotací od daňových poplatníků. Ke všem těm firemním darům jsou ale přiřazené konkrétní projekty. Nedočtete se ovšem, kdo si objednal tu propagaci inkluze.

Lobbisté jako každý jiný

Speciální postavení mezi příjemci dotací má Rekonstrukce státu. Je to konsorcium pěti spolků (každý s vlastním financováním), které se spojily v roce 2012 v antikorupčním tažení. Pomohly k moci Andreji Babišovi, který je dnes na oplátku přímo esemeskami informuje, co se děje vládě. Oni mu jako barter obstarávají PR. Nebo jste snad slyšeli, jak kritizují podvod s dotacemi na Čapím hnízdě nebo další Babišovy případy, které vyšetřuje česká policie či evropská protikorupční služba OLAF? Iniciátorem Rekonstrukce, který ho i řídí, je společnost Frank Bold. Ta na dotacích v roce 2014 získala přes 15 milionů korun. Přestože Rekonstrukci státu především v kritickém roce 2013 hodně diplomaticky podporovala americká ambasáda v Praze, dominantní porce financí přichází opět z evropských dotací. Z různých evropských fondů a programů je kolem pěti milionů korun. Švýcarské fondy (což je obdoba těch známějších norských) dávají 1,23 milionu korun.

Feministické spolky typu Gender Studies nebo ProFem zažívají zlaté období, kdy se jim konečně daří díky progresivistické čtveřici Marksová-Valachová-Dienstbier-Pelikán protlačovat vládou svou agendu. Vláda zrovna teď projednává akční plán na rovné zastoupení žen a mužů ve vedoucích funkcích, což jsou dost brutálně diktované kvóty už přímo v konkurzech na vedoucí místa ve veřejné sféře. V Gender Studies sbírala současná ministryně práce zkušenosti před nástupem do státní správy. Ve spolku ProFem sedí dodnes ve správní radě. Gender Studies mají většinu peněz přímo z grantů ministerstva práce. ProFem financují Norské fondy.

Když vidíme, z čeho jsou hlavní figury dotačního byznysu placeny, je celkem zřejmé, jaké názory budou prosazovat. Je legitimní platit si své lobbisty. I když je trochu podivné dělat to z peněz daňových poplatníků, kteří z valné většiny s aktivisty prosazovanými názory vůbec nesouzní. Je ale úplně naivní vydávat ty příjemce dotací za nezávislé odborníky. Jsou závislí úplně stejně jako zaměstnanci bank nebo automobilek.