Esej Jiřího Peňáse o tom, jak jsme (ne)zažili okupaci a co to v nás zanechalo

Tanky a dějiny na nočníku

Esej Jiřího Peňáse o tom, jak jsme (ne)zažili okupaci a co to v nás zanechalo
Tanky a dějiny na nočníku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Dnešní padesátníci, k nimž náleží, ač nedobrovolně, autor článku, sledovali rok 1968 z hmyzí, nevědomé perspektivy. Začátkem ledna, po našich druhých vánocích v životě, kdy jsme pod stromeček dostali svůj osobní nočník, jenž bude mít v našem příběhu roku 68 ještě svůj význam, byl odstaven krásný Antonín Novotný, a za prvního tajemníka KSČ byl zvolen muž s tváří smutného pierota Alexander Dubček.

To nám, jednoročákům, však bylo jedno, stejně jako zatím většině národa. Spokojeni mohli být snad někteří Slováci, že tam mají někoho od nich, ale také si od toho mnoho neslibovali, neboť ho rovněž většinou neznali. Vždyť na tom, kdo tam bude, už dlouho vůbec nezáleželo. Ostatně, za Dubčeka se bil také Vasil Bilak, který tím sledoval bůhvíco, jen nikoli více demokracie či čeho.

Předseda Federálního shromáždění Dalibor Hanes zavítal 11. prosince 1969 do n. p. Jitex Písek - Foto: ČTK

Kupodivu spokojený byl s Dubčekem kremelský vůdce Brežněv, kterého pozval v prosinci prezident Novotný na hon, aby si u něj šplhnul. Jenže Brežněv, který Novotného nijak nemiloval, protože ho měl za Chruščovova chráněnce, místo střelby na nahnanou zvěř intrikoval a slídil a přitom si vyhlédl a oblíbil Sašu Dubčeka, s nímž zůstal přes celou noc a pořád si měli co říct. Nakonec mu Leonid řekl: „Ty, Alexandře Stěpanoviči, celou noc jsme bděli, hovořili, pojďme, čaje vypijem, bliny pojíme...“ Byl to začátek pěkného přátelství, skoro lásky. Jenže Dubček ho pak velmi hořce zklamal. A zklamaná láska, to je pro Rusy horší než cholera, to je pro Rusa něco, co se neodpouští, to je to, zač se trestá.

My, kteří jsme byli však právě čerstvě zbaveni zavinovaček, v nichž se batolatům v té době spoutávaly končetiny těsně k tělu, takže vypadaly jak malé mumie, jsme se blížili k prvním náznakům vědomí. Prožívali jsme období, které milují freudiáni, kteří pak ze střípků „pamětí“ konstruují bizarní výklady, v nichž se to hemží spatřenými pohlavními akty rodičů, touhou po zavraždění sourozenců (naštěstí jsem ještě žádného neměl) nebo nějakou všeobecně fekální symbolikou. Tak i já jsem nástup Pražského jara poznal především díky výskytu žížal v jarní půdě. Jejich růžové tělo, připomínající malý dětský penis mě nejspíše silně přitahovalo, protože asi nejstarší má vzpomínka je, jak se mi jindy flegmatický otec snaží vytáhnout žížalu z úst a já se zuřivě bráním. Uspokojen a uklidněn jsem pak byl až prsem své matky.

Krása bez závoje

To se muselo odehrát někdy v dubnu, kolem přijetí Akčního  programu KSČ, ve kterém komunisté slibovali, že už nebudou vládnout autoritativně a silou, nýbrž chtějí se o přízeň lidu ucházet. Nikdo, natož oni, však netušil, jak to bez možnosti volby chtějí dělat, ale znělo to i tak lákavě a nadějně, takže lid poprvé mával na prvního máje na ty muže s radostí mávátky, jako by jim opravdu věřil. Těm náhle tak oslavovaným mužům přitom nejspíš tuhnul úsměv na rtech, neboť si uvědomovali, že z toho bude ještě pěkná měla. Sami to vlastně nijak daleko hnát nechtěli, stačilo by jim, kdyby je měl lid rád, a ne se jich bál nebo jimi pohrdal, jako to bylo dosud. Jenže lid je mohl mít rád pouze za něco, tady za nějaké skutky a ústupky, třeba za to, že jim dají víc zábavy a svobody dělat to, co se jim líbilo.

Nová rodinná sauna ve dvou variantách Eva a Adam, Železářství u Anděla v Praze, 1968 - Foto: ČTK

V té době se skutečně zdálo, že poměry se uvolňují. V některých časopisech se začalo objevovat cosi, čemu by se dalo říci erotické akty. Byly většinou ještě umělecky stylizované, takže z nich nebyl ten pravý užitek, ale leccos to naznačovalo. Na veletrhu bižuterie v Jablonci nad Nisou se prý objevila poprvé na veřejnosti nahá modelka, přikrytá pouze broušeným sklem. V Praze a v Karlových Varech se v několika nočních barech pořádaly populárně-naučné pořady Krása bez závoje, kdy se během estrádního vystoupení skutečně svlékalo několik natupírovaných modelek. Začalo se opatrně mluvit o tom, že by se mohlo zkušebně otevřít několik veřejných domů, které by obstarávaly pracovnice družstva Rozkoš, jež by soutěžily o titul Brigády socialistické práce. Poprvé se připouštělo, že existují homosexuálové a že na tom milovat stejné pohlaví není nic špatného. V barech se začalo prodávat cinzano a Jan Werich se vyskytoval skoro každý den v televizi, kde s Jiřinou Šejbalovou propagovali špageti a makarony. To bylo skoro odvážné.

Toto všechno dnešní padesátníky míjelo. Ti si žili svým tajemným životem, do něhož nelze zevnitř nahlédnout. Jejich mozek se však bouřlivě vyvíjel a začínal být schopen prvních rozumových vjemů a myšlenkových úkonů, byť na úrovni malého šimpanze nebo podobně roztomilého zvířete. Společenský vývoj však zcela jistě zasahoval jejich otce a jistěže i matky, které jsou však zpravidla zdrženlivější a uvážlivější. Podle svých sklonů, svého postavení a povah si od politického vývoje slibovali různé věci. Že se bude bez potíží a šikan moci jezdit na západ nebo k moři, že budou k dostání džíny, že se na embéčka nebude čekat pět let, že budou vycházet i knihy, které dosud vyjít nemohly (i když se to nedá srovnat s tím, co přišlo potom, pořád jich bylo dost), že o místě třeba děkana a nebo primáře v nemocnici nebude rozhodovat stranická legitimace a nebo když se někdo bude chtít angažovat v politice, nezavřou ho. Že se prostě lidem uleví a bude se jim svobodněji žít a dýchat, ba že si třeba i materiálně trochu polepší, ne hned tak, jak se to povedlo třeba Rakušanům, kterým ještě dva roky po válce posílalo Československo potravinovou pomoc, ale teď na ně skrz zadrátovanou hranici hledí jak chudí příbuzní. Později se o těchto přirozených tužbách bude mluvit jako o něčem neskutečném a nerealistickém, přičemž jen pár kilometrů západním směrem to už léta bylo zcela běžné.

Tyto a mnohé další sny jara 68 však byly našim dnešním padesátníkům lhostejné a vzdálené. Oni se spokojili s pravidelným přísunem potravin, s rytmem spánku, vyměšování a bdění a hlavně s mateřskou něhou, která je většinou distribuována bez ohledu  na politický režim a na stav lidských práv. I v diktaturách nebo v totalitních režimech se matka ráda mazlí se svým dítětem, ba možná že v nich ještě víc, neboť mateřská láska je na takových pomíjivých věcech nezávislá a prosazuje v ní to nejsilnější  – život. Režimy, které se ji snaží potlačit, jsou odsouzeny k věčnému zatracení, byť nějakou dobu obvykle trvá, než se to projeví. Ale to jsme odbočili.

Jak končilo jaro a přibližovalo se léto, vyšel manifest Dva tisíce slov, který sepsal Ludvík Vaculík, i když se mu do toho moc nechtělo, ale pak to napsal tak, že už to nešlo vrátit zpět. V novinách vycházely stále odvážnější články, které občas lekaly i otrlého čtenáře. Například Václava Havla o nutnosti soutěže politických stran. To už bylo jen pro otrlé, z toho už šly na člověka mrákoty.

Zcela jistě takové příznaky svobody lekaly i toho melancholického klauna Dubčeka, kterému občas zavolal sovětský velvyslanec a přepojil ho do Kremlu, kde na druhé straně drátu byl soudruh Leonid, který Sašovi nejdřív domlouval, nabádal, otcovským hlasem k němu mluvil, ale pak už jen hrozivým a temným hlasem vyhrožoval a poslední ultimáta dával. A hodný Saša sliboval a ujišťoval, ale nevěděl příliš co s tím, protože byl příliš vlídný a slušný a chtěl by vyhovět všem a také si opravdu myslel, že by se mělo něco změnit a lidem dát trochu svobody a zábavy, jenže jak to vysvětlit tomu svému žárlivému příteli, hrozivému Leonidovi s mohutným obočím a dunivým barytonem?

Tož Rusové só tady

A pak už to napětí nevydrželo a přišlo to. Pro dnešní padesátníky to byla první konfrontace s dějinami, které se podle schopností jejich mozku otiskly do jejich vědomí. O pár let starší děti si mohly představovat, že vpád ruských vojsk v noci na 21. srpna je jakousi pohádkovou událost, jako když do země vtrhne černokněžník nebo drak nebo něco takového. To v nich mohlo vyvolat celoživotní trauma a sklon k halucinacím a bájivému snění, který se pak projevoval alkoholismem a nebo jinými sebedestruktivními sklony.

Pokud jde o nás, dvouleté, my to měli trochu jiné. Z pozdějšího rodinného vyprávění a ze své zcela mlhavé paměti rekonstruuji, že jsem oznámení o sovětské okupaci přijal v klidné poloze na onom vánočním nočníku. Představuju si, že jsem na něm už několik měsíců Pražského jara sedával dlouho a rád, protože jsem se stále ještě úplně nepropracoval z fáze anální ke stádiu genitálnímu. Zcela jsem se soustředil na libidózní pocity, které mi sezení na nočníku přinášelo, byl jsem snad ve stavu blažené meditace, myslel jsem na brouky, jak je budu mučit a také odpadky, jak se v nich budu přehrabovat a najdu třeba špejli od jitrnice a strčím si ji do úst.

Babička – byl jsem tehdy u babičky v jednom moravském městě – krájela nudle, které měl děda rád a těšil se na ně v polévce navzdory dějinám. Ráno se vydal statečně do města, neboť se zprávu o vpádu Rusů dozvěděl jako všichni, kdo neměli telefon, z rozhlasu po drátě. Když přišel, posadil se na štokrle a pravil: „Tož Rusové už só tady.“ A dostal polévku.

Tanky se na město valily ze severu, od polských hranic, kde se vojska chystala k intervenci už od jara. Předpokládám, že jsem v tu chvíli, kdy děda strategickou polohu vojsk oznámil, dokonal potřebu, což děda s babičkou pocítili. Byla mi poskytnuta pomoc a základní ošetření při zvedání se z nočníku, hovínko pak babička spláchla do záchodu.

Vlast jako vagína

Oznámení o příchodu či příjezdu Rusů urychlil mou střevní peristaltiku, takže už nikdy nebudu schopen vnímat své slovanství v jiném než záchodovém kontextu. To je tedy vtisk roku 1968 do mého osobního podvědomí.

Souvislost mezi mým vyměšováním a zprávou o příchodu Rusů měla pak významný vliv na formování i mého osobního vztahu k dějinám, vlasti a autoritám. Spojení vysokého s nízkým, v tomto případě doslova fekálií s národní tragédií, ve mně vyvolalo trvalý rozpor. Cítím i necítím se svým národem, je mi lhostejný i jsem ochoten se za něj poprat, „seru“ na něj i ho miluji.

Způsob provedení i samotná okupace samozřejmě nabízí jednoduchou metaforu, v němž naše vlast vystupuje jako vagína (ostatně svým prodlouženým tvarem Československo skutečně připomínalo ženský pohlavní orgán), do které 21. srpna pronikl železný penis států Varšavské smlouvu, přesněji řečeno, byl to penis ruský čili sovětský, tedy chuj. Víme dobře, že tato penetrace byla násilné povahy: výraz „znásilnění Pražského jara“ patří ostatně k těm nejpoužívanějším. Stalo se tak ostatně v noci, bez varování, s rozepnutým poklopem a vztyčenou hlavní. Vlast byla rozvalená na své vlastní posteli, přikrytá srpnovou tmou, sny měla sice trochu divoké, ale hluboce spala a odfukovala. Násilník jí vniknul rovnou do dělohy – z letadel, která přistávala jedno za druhým na pražských letištích, se vyrojily ruské tanky jako spermie – a to už se i od hranic blížily kolony, které tělo země během krátké doby spoutaly, takže si ten chlap mohl za chvíli dělat, co chtěl.

Nutno říci, že aspoň v počáteční fázi se vlast trochu bránila, škubala sebou, rozhazovala rukama a nebo se snažila násilníka aspoň verbálně přemluvit. Její povaha však není právě bojová a vytrvalá, navíc její část má masochistické sklony a jistý druh ponižování se jí snad i líbí. Tato perverzní touha útočníkovi se zalíbit a vyhovět každému jeho přání pak na dlouhá léta převládla. Podle sexistických předsudků si ostatně ženy za své znásilnění mohou samy, neboť se chovají vyzývavě, násilníka provokují či ho jen tak svádějí tím, že jsou. Tyto výmluvy pak ukojený násilník často také po činu používal, přičemž měl poněkud zvrhlou pravdu: skutečně docházelo před jeho útokem k jistým necudnostem, například v té době se poprvé objevil v Praze již zmíněný striptýzový bar a je známá fotografie Alexandra Dubčeka, na níž pózuje v plavkách, čímž byla vyzývaná homosexuální složka útočníkovy osobnosti.

Dalším zdrojem deviantova pocitu, že má na prznění právo, byla skutečnost, že znásilněná osoba, tedy naše vlast, mu dlouhá léta předtím sloužila dobrovolně, ba snad i ze zamilovanosti, jako šlapka, ale nyní z jakýchsi emancipačních důvodů tento pravidelný úkon odmítala poskytnout a říkala si, že se zkusí na chvíli věnovat sobě samé. Naivně se domnívala, že to ruský samec přijme a bude si onanovat v klidu svých asiatských pustin. To byl omyl, samec byl tehdy ještě při síle, byl zcela jistě dobyvačně potentní, jeho mohutné objetí silné a železný pyj kalený.

Plodem jeho vniknutí jsme však nebyli my, ale normalizace. Šlo o zvláštní pohlavní chorobu, která se držela těla napadené ženy-vlasti celých dvacet let. Nešlo o smrtelnou chorobu a její nakažlivost byla omezena pouze na území vlastního národa. Její příznaky byly spíše nechutné a nevábné, než že by byly bolestivé, ba nějak zvláště trýznivé. Spíše to poněkud páchlo, dosti nepříjemně svědilo, na kůži se vytvořil ošklivý ekzém, jehož stopy jsou patrné dosud.

My jsme však na tomto nejdříve znásilněném a pak nakaženém těle vyrůstali, přičemž musíme říct, že šlo o recidivu choroby – prvně propukla už v 50. letech, tehdy šlo o nakažení víceméně dobrovolné. Dosáhli jsme v těchto poměrech věku biologické zralosti, bylo nám něco po dvacítce, když choroba překonala akutní fázi. Násilník a zdroj nákazy se v té době sám zhroutil, prorostlý svým vlastním syfilisem skrz na skrz.

My jsme dopadli relativně dobře, vinou čehož ve společnosti převládl pocit, že jsme vlastně ani žádnou chorobou netrpěli. To je samozřejmě omyl a důsledek toho, že nemoc postihla hlavně mozek. Sklon k idiocii, kterou zaměňovali s vychytralostí, měli Češi vždycky, byly ale doby, kde toho uměli inteligentně využívat. Po dvaceti letech normalizace zbyla spíše ta líná letargie, jakási mdloba na mozku, chuť sednout na nočník a čekat, co bude dál a jak si břicho pomůže. Naděje, že se toho nočníkového sklonu někdy zbavíme, už dávno nejspíš  pohasly, spíš jsme se s tím naučili žít, jako by to už lepší být nemohlo.

Tak třeba další generace, dnešní pětadvacátníci. Jaké ty mají asi traumata ze svých nočníků?

27. srpna 2016