Americký písničkář Sufjan Stevens může působit jako prototyp reprezentanta alternativní, chcete-li hipsterské hudební scény tohoto času, její podobu taky velmi výrazným způsobem ovlivnil. Jako jeden z nemnoha ale svou hudbou rámec doby přesahuje, je sice spolutvůrcem stylu, ale jeho písně jsou o dost víc než styl. Potvrzuje to i jeho nové album Carrie & Lowell, jeho zatím nejlepší, troufám si tvrdit.

Stevens odpovídá představě „nechlapáckého“ umělce, citlivého mladého muže, který nevystupuje na pódium proto, aby si přivlastnil srdce dam v publiku, ale aby tam odhaloval to svoje. V jeho hudbě se dá najít okouzlená a přitom melancholická dětskost, duchem podobná třeba stylu filmů Wese Andersona: během jednoho turné Stevens vystupoval s orchestrem navlečeným do skautských uniforem, které umělec doplnil ještě barevnými křídly; často velmi hravá bývala instrumentace jeho skladeb, z nichž ty rychlejší byly neseny jakousi nadšenou dětinskou energií. Jako fórek, hříčka působí i kdysi anoncovaný písničkářův plán natočit desku o každém státu USA, zatím se mu podařilo „zhudebnit“ Michigan a Illinois (spolu s Nicem Muhlym a Brycem Dessnerem ze skupiny The National se také podílel na cyklu písní pojmenovaných podle planet sluneční soustavy). Kromě sólových alb se účastnil mnoha vedlejších projektů různých žánrů od klasiky po elektroniku. Těkavost a příležitostnou hravost však v jeho tvorbě vždycky vyvažovala silná konfesionální stránka – v tom ohledu Stevens dokáže jít přímo a jednoduše „na komoru“, ať už zpívá o umírání spolužačky ze střední školy, nebo o pověstném sériovém vrahovi Johnu Wayneovi Gacym a jeho dětských obětech.

Carrie & Lowell je jedna dlouhá zpověď, tématem alba je smrt Stevensovy matky, duševně nemocné ženy, která děti opustila ve velmi časném věku („Když mi byly tři, tři nebo čtyři, nechala nás před videopůjčovnou“), nečekaná síla, jíž umělce skon ženy, kterou prakticky neznal, zasáhl, a související psychické problémy. Vyzpívávat vlastní vážné trauma dnes není nějaký neobvyklý úkaz. Možná by se dalo mluvit až o inflaci traumatizovaných zpovědí, fetišizaci zranění, jež člověka může činit výjimečným v očích ostatních, a on se v naději, že se tak stane, s nadšením účastní celosvětových přeborů v utrpení, v nichž odměnou je žádaný status oběti. V takovém podání se ale stává jen chabou kamufláží přes veskrze nudnou sebestřednost, lacinou zkratkou k primitivně chápané „autenticitě“, jejímž nejvýraznějším příkladem jsou několikery ve Státech publikované „traumemoáry“, o nichž se ukázalo, že jsou od začátku do konce vylhané.

I v tomhle světě ale existují skutečná zranění, která je možné, a snad i žádoucí, nějak vyzpívávat, pokusit se tak vytvořit ne ani tak obraz sebe jako spíš dokument znejistění a hledání, jež čas od času prožívají všichni. Sufjan Stevens na Carrie & Lowell dělá právě tohle, jeho hudba je na desce tak osobní, až se stává nadosobní a při vší zdánlivé až samozřejmé jednoduchosti také svrchovaná. Instrumentace je na nové Stevensově desce velmi prostá – adekvátně niternosti tématu. Písním dominuje autorova vybrnkávaná kytara, doplňovaná spíš letmými dotyky dalších nástrojů nejčastěji elektronických kláves, jež často dlouze drží jeden tón, píseň spíš jaksi zahalují, než aby v ní hrály. Skladby na Carrie & Lowell nejsou nijak zvlášť dynamické, všechny jsou navíc v plus minus podobném tempu. Album spíš než jako sled výrazných jednotlivých skladeb může působit jako zvolna se vlnící proud, v němž ale i drobná změna tempa nebo hlasitosti může přinést velký a přitom jistým způsobem nenápadný dramatický efekt. Podobný je i Stevensův zpěv, svoje velmi charakteristickým způsobem vystavěné melodie zpívá někdy až polohlasem, v silné skladbě No Shade in the Shadow of the Cross víckrát drží tón tak dlouho, až mu slyšitelně dochází dech. Opět – mohlo by to působit okázale, třeba až trapně, ale opak je v tomhle případě pravdou.

Ten jemný proud přináší slova o samotě a ztrátě, smutku, dezorientaci, unikajících vzpomínkách, hledání útěch ve víře, ne vysloveně úspěšném, alespoň ne ve smyslu „a pak už mi bylo jenom dobře“. Jako kdyby ta slova byla v rozporu, kontrastu k hudbě, jimiž je opatřena – konejšivé, jakýmsi tichým způsobem posilující. Jenomže „poselství“ písně se nedá hledat výhradně ve slovech, která se v ní zpívají, tam je ho vždycky jen část. Ve Stevensových písních tak „platí“ drásavé téma stejně jako klidná vznešenost obrácená vzhůru.

Sufjan Stevens: Carrie & Lowell, Asthmatic Kitty Records