Vyhoďte toho provokatéra
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Téměř po celý svůj profesní život byl podle vlastních slov „zkušený mechanik“ politického a ekonomického provozu spolkové republiky, vyšší řadový úředník na spolkovém ministerstvu financí a od roku 2002 regionální politik. Ve chvíli, kdy už by většina lidí pomalu myslela na penzi, on naopak začal přidávat plyn, jako by se na poslední chvíli chtěl odpoutat od dlouhé kariéry subalterního úředníka. V roce 2008 přichází sled veřejných „provokací“: nejprve Thilo Sarrazin týdnem úsporného stravování demonstruje, že i nezaměstnaný může přežít za čtyři eura denně (publikoval k tomu jídelníček, podle něhož s manželkou týden žili). O rok později vyvolává první velký skandál rozhovorem pro Lettre Internationale, v němž už se dotkl tématu přistěhovalců: „Nemusím respektovat někoho, kdo žije ze státu, ten stát odmítá, nestará se pořádně o vzdělání svých dětí a jen neustále produkuje nové holčičky v šátcích (Kopftuchmädchen). Což v Berlíně platí o 70 procentech Turků a 90 pocentech Arabů.“
Největší skandál, po němž už vešel i v celoevropskou známost, následoval opět po roce, s knihou Německo se likviduje (Deutschland schaft sich ab). Hlavním tématem je úbytek celkového množství inteligence v německém obyvatelstvu, k němuž (ale nejen) přispívají muslimské menšiny v zemi. Dvakrát se ho vedení SPD pokusilo ze strany vyloučit, neuspělo hlavně proto, že centrálu zaplavila vlna nesouhlasných stanovisek místních organizací. Nicméně po slovní intervenci kancléřky Merkelové byl vytlačen z vedení Bundesbanky; manželka, učitelka na základní škole, nevydržela nátlak ze strany školského úřadu a odešla do předčasné penze.
Z tehdejší „aféry Sarrazin“ se zrodila jeho zatím poslední kniha Nový teror ctnosti. V ní jde, jak praví podtitul, o „hranice svobody projevu v Německu“. Sarrazin tu s pruskou pedanterií definuje svobodu slova, politickou korektnost, rozpitvává roli médií, znásilňování veřejného jazyka apod. Rozsáhlou kapitolu věnuje vlastnímu případu, kdy mu prý definitivně došlo, že potíže se svobodou projevu nemají jen ve vzdálených diktaturách, ale i v soudobé Evropě. Vrcholem je soupis 14 axiomů (výběr je autorův), které prý dnes určují a omezují veřejnou diskusi v Německu. Jeden z axiomů například zní: „Islám je kultura míru. Obohacuje Německo a Evropu.“ Jiný: „Všichni lidé na světě nejenže mají stejná práva, ale jsou si rovni. A vlastně by všichni měli mít nárok na základní pojištění německého sociálního státu.“
Ústřední otázka knihy zní: Jak se mohlo stát, že věcná a logická diskuse dnes čím dál tím víc podléhá moralizátorům, kteří se pokoušejí své oponenty umlčet a znectít tak, jak to zkoušeli u něho? Sarrazin postupně dává různé, doplňující se odpovědi. Čtenář s ním cestuje proti proudu dějin po stopách netolerantnosti. Cesta končí rokem 392, kdy byly v Římě zavřeny pohanské chrámy a navzájem si konkurující kulty nahradilo monoteistické křesťanství s absolutistickým nárokem na výklad světa.
Když prý potom renesance a hlavně osvícenství vytlačily křesťanskou věronauku do abstraktní sféry a církve přišly o většinu svého kouzla, přesunul se zájem utopistů k pozemskému životu. Paralelně s kapitalistickým hospodářstvím vznikají ideové koncepty socialismu, kde se všichni mají mít stejně. Ale plánovaná ekonomika se definitivně znemožnila sovětským experimentem a po jeho krachu postmarxistům a různým osmašedesátníkům nezbývá než se vyžívat v potlačování přirozených rozdílů mezi lidmi aspoň v různých oblastech veřejného života. A právě tady na ortodoxii – „šílenství rovnosti“ – narážejí dnešní nonkonformisté Sarrazinova typu. Zakopávají o ni všude, ve školské politice, v genderové otázce, v přístupu k sexuálním a ovšem etnickým menšinám.
Sarrazin má evidentně ty nejhorší zkušenosti s mediálním mainstreamem. Čím si vysvětluje předsudečnost novinářů, jejich sklon ostrakizovat ty, kdo se nepodrobili progresivistickým dogmatům? Tím, že novináři jsou většinou doleva. To dokládají různé studie a dotazníkové akce, v jedné se například 46 procent německých novinářů definovalo nalevo a pouze 8 procent napravo od svých vlastních (!) čtenářů. Závěr je nasnadě – žurnalistika přitahuje lidi s nutkáním měnit společnost: „Nikoliv profese formuje názory, nýbrž názory si hledají vhodnou profesi.“ A jelikož politici se médiím pořád ještě podbízejí, sune se pomalu doleva celá společnost, i kdyby si to v danou chvíli většina voličů vůbec nepřála.
Thilo Sarrazin: Der neue Tugendterror, DVA, Berlín 2014, 400 s.