Od premiéry prvního filmu o Vetřelci uplynulo přes čtyřicet let, čerstvě premiérovaný snímek Vetřelec: Covenant je šestý v té řadě (pokud bychom to brali podle chronologie vyprávěného příběhu, je to „dvojka“). A je to tedy zvláštní kousek. Zdráhal bych se ho prohlásit za dobrý film, ale jistým způsobem je výrazný – prapodivná kombinace hororu, filozofování, spousty peněz, jisté míry invence, nemála bezděčně legračních momentů. A pak takových, které jako bezděčně legrační sice působí, ale vlastně si nejsem jistý, třeba byly jako směšné od začátku koncipovány.

Režisérovi Ridleymu Scottovi je skoro osmdesát let, natočil spoustu filmů od výborných po příšerné, žádný z nich (snad s výjimkou Švindlířů z roku 2003) ale nezavdává moc důvodů k podezření, že by jejich autor snad mohl mít smysl pro humor. Po zhlédnutí snímku Vetřelec: Covenant to stanovisko sice rovnou nepřehodnocuji, ale přinejmenším připouštím možnost, že by to tak možná být mohlo.

Ten první Scottův Vetřelec je svým způsobem dokonalý film. Skvěle natočený a vůbec do mrtě vyčerpávající potenciál své látky. Posádka omláceného vesmírného korábu se souhrou okolností dostane do kontaktu s cizí formou života, která jako by ztělesňovala čistý pud zabíjet. Pojednává je jednoho po druhém, jediná přeživší nakonec zjistí, že přivézt právě tohle bylo jejím úkolem, že byla celou dobu ovládána mocí, pro niž byla pěšákem, jehož je nutné obětovat. Vetřelec funguje jako prajednoduchá žánrová podívaná, zároveň má i rozměr nějakého existenciálního, hlubšího děsu – osamocení lidé ve vesmíru, „kde tě nikdo neuslyší křičet“, a proti nim zuřivá a přitom neosobní smrtící síla. Film měl čtyři pokračování kolísavé úrovně, monstrum z titulu bylo také exploatováno (chudáček malý) ve dvou odvozených snímcích Vetřelec vs. Predátor (ani nevím, kdo to tehdy vyhrál). 

Pak se Ridley Scott k jednomu ze svých nejslavnějších výtvorů vrátil, filmem Prométheus (2012) otevřel vetřeleckou sérii z druhého konce. Rozhodl se vyprávět sled událostí, které vedly k tomu, co zachycuje první Vetřelec. Není jasné, kolik filmů by v té řadě nakonec mělo být, snad čtyři, možná dokonce šest, v každém případě je Ridley Scott rozhodnutý je dělat, dokud to půjde, budiž mu přáno.

Rozdíl mezi prvním Vetřelcem a novou sérií se dá popsat analogií z hudebního světa. Kapelám – i těm lepším – se někdy stává, že po mnoha letech kariéry zahoří zcela nepochopitelnou potřebou natočit verze svých dávných skvělých písniček, tentokrát ale v doprovodu symfonického orchestru, ignorujíce mimo jiné zjevnou skutečnost, že ke kouzlu původní verze patří i nepřítomnost symfoňáku. Stejně tak Ridley Scott se rozhodl dodat k původnímu filmu košatý background, který Vetřelec z roku 1979 vůbec nepotřebuje, je naopak dobře, že v něm není. Ta jednoduchá story je silná právě proto, že zuřící ničivá síla je vlastně anonymní, ví se o ní jen to, že přebývala na nějaké pravděpodobně mimozemské vesmírné lodi. Po cirka čtyřech a půl hodinách „prequelů“ víme daleko víc. Ne že by to bylo potřeba.

V něčem jsou ale dva filmy nové série sympatické – jejich autoři mají skutečně velkou ambici. Vyprávět vlastní příběh Stvoření, vytvořit novodobý mýtus, který v něčem parafrázuje ty staré, zároveň je ale staví na hlavu. V Prométheovi se ukáže, že „stvořiteli“ života na Zemi byla mimozemská rasa „inženýrů“, kteří ovšem byli s výsledkem nespokojeni tak, že se rozhodli vyhladit lidstvo biologickou zbraní – vetřelců, nebo přesněji nějakých jejich předchůdců. K tomuto zjištění dospěje přeživší hrdinka poté, co byla většina posádky její kosmické lodi vyhubena, což je ale nakonec dobře, jinak by ti lidičkové snad v kinech vedli ty svoje neskutečně duté debaty o základních otázkách existence ještě dneska.

Pojďme hledat odpověď na základní otázky života

Vetřelec: Covenant má tu dutost a okázalost s prvním filmem společnou, nenabízí ale jenom to. Je to hybrid filmu s nenaplněnou (pseudo)filozofickou ambicí a klasické vetřelčí řežby. Covenant má všechny povinné prvky snímku s Vetřelcem – přistání na neznámém místě, nákazu, nebo přesněji oplodnění lidského člena posádky, třeštění očí doprovázené řečnickou otázkou, „co to bylo?“, útěky dlouhými chodbami, závěrečnou konfrontaci a především stupidně jednající lidské hrdiny, kteří skončí před vetřelcovou slinící mordou často kvůli svým nepochopitelným rozhodnutím – například vskutku riskantní tendenci chodit pokud možno po jednom. Film také, mediální hantýrkou řečeno, „zavěšuje velký otazník“ nad proceduru výběru posádky budoucích kosmických expedicí – ti lidé by přece i v mimořádně krizové situaci měli být schopni jakžtakž udržet nervy a projevit alespoň elementární soudnost. Ne tak hrdinové posledního Scottova filmu. 

Zvláště v tom ohledu vyniká ona paní, která po objevení se Vetřelce v přistávacím modulu zuřivě běhá sem a tam, zoufale ječíc, aby pak jednou ne zrovna prozíravě mířenou střelou vyhodila do povětří celé kosmické plavidlo včetně sebe. Jejím konkurentem v boji o Darwinovu cenu je pak člověk, který slyší instrukci, „nechceš se na to mysteriózně hnusné vejce, které se právě otevřelo a ozývají se z něj nechutné zvuky, podívat hodně zblízka?“, a uposlechne. Takoví lidé se pak skutečně nemůžou divit.

Zároveň ale – všechny tyhle „standardní situace“ jsou v Covenantu realizovány výrazně lépe než v Prométehovi. Úvod filmu navíc docela odsýpá (k vskutku natvrdlému prologu se dostaneme později), hloupých řečí málo, i ten feeling by se našel. Kouká se na to celkem hezky, cit pro elegantní výpravnost Ridleyho Scotta neopustil, spojení reálných a digitálních triků působí jako zcela bezešvé, i monstra jsou v Covenantu jako živá. Mají se také k světu, především jejich nástup (ještě v jaksi malé formě) se odehrává ve skutečně dramatické scéně. Časem sice ty trhačky a honičky na intenzitě ztratí, v kontextu celé vetřelčí série ale patří k těm lepším. Stejně tak i divák, jenž za své pracně vydělané peníze očekává odpovídající množství krve, by měl být spokojen, všechno to vetřelčí sexualizované násilí na lidech je provedeno způsobem, řekněme, neošizeným.

Jenomže Covenant nechce být jenom krvavá zábava, taky se v něm rozvíjí mytologie načrtnutá v Prométehovi, a když přijde na tohle, přestanou se tamty věci dít a začne se okázale řečnit. Autoři scénáře John Logan a Dante Harper evidentně žijí v domnění, že základní otázky života je ve filmu možné řešit jedině tím způsobem, že nějaká postava upře pohled do kamery a řekne: „Pojďme hledat odpověď na základní otázky života.“ Tím je pak pro ně toto téma vyřízené. Charakteristický je pro to způsob, jímž autoři nakládají s postavou velitele kosmické lodi Orama (Billy Crudup). Velmi rychle dramaticky ohlásí, že je „muž víry“. V jeho chování a uvažování, způsobu, jakým řeší dilemata, a podobně je víra naprosto nepřítomná. Prostě byla zmíněna, a úkol tím byl splněn – máme „muže víry“, respektive figuru, která se za něj prohlásila. Kdo je na řadě další?

Sex sám se sebou, jste-li android

Vetřelec: Covenant podobně jako Prométheus nemyslí, jen klopotně a únavně markýruje myšlení, a to i pomocí okázalých odkazů na velké mýty a velká umělecká díla. Zvlášť hodně dostává v Covenantu na frak John Milton a jeho Ztracený ráj (původně se prý měl film jmenovat stejně, nakonec autoři zvolili název, který odkazuje k biblické úmluvě). Podobně jako to veledílo anglického básnictví je protagonistou Scottova filmu Satan nebo ďábelská figura propadlá pýše. Aby byla analogie zvýrazněna, nechají ji autoři Miltona přímo citovat, klást jeho otázku, zda je lepší sloužit v nebi, nebo být pánem pekla.

Tím sci-fi čertem je android David (Michael Fassbender) a jeho protihráčem novější model umělého člověka Walter (opět Michael Fassbender). Prolog ho ukazuje bezprostředně poté, co byl stvořen, zapnut. Jeho stvořitelem byl bohatec Weyland (Guy Pearce) z Prométhea, který se chtěl setkat se stvořiteli lidí, aby od nich získal tajemství věčného života (dost pohořel, ale to je jiná story). Teď se chce s Davidem, prvním robotem schopným tvořit, vrhnout na ty slavné základní otázky existence. Vyzve androida, ať mu něco zahraje na piano. David zvolí Příchod bohů do Valhally od Richarda Wagnera. Prosím vás, tohle si zapamatujte: v situaci, kdy umělá inteligence začne sama od sebe hrát na piano Wagnera obecně, a Příchod bohů do Valhally zvlášť, nečekat na nic dalšího a okamžitě tu mašinu vypnout. Protože jinak se vymkne.

Vzpouru stvořeného proti stvořiteli Ridley Scott zachytil už jednou, a to nesrovnatelně působivěji – v Blade Runnerovi. V prequelu k Vetřelci nahrazuje kvalitu kvantitou, protože ve vesmíru téhle série se pořád někdo někomu vymyká – lidi inženýrům, androidi lidem… A vetřelci se jistě vymknou Davidovi, který několik let samoty na vzdálené planetě strávil jejich mičurinským šlechtěním a pěstěním. Po úvodních formalitách – příletu a první vlně vybíjení posádky – se totiž film přenese právě do Davidova světa. A film je v té fázi zajímavě rozpojený. V ději, dialozích docela hloupý, navíc často únavně. Obraz Covenanta, scenerie pekla, v němž je David pánem, je naopak výrazně… ujetý. Někdy jenom taková a jindy skutečně působivá podívaná, odkazující ke starým rytinám, ilustracím bible nebo Ztraceného ráje, možná velkofilmům němé éry. Scéna, v níž se Satan-David snáší z nebes nad příbytek jakýchsi bytostí, třeba usiluje o skutečně starozákonní velikost. Samotná podívaná ale film zachránit nemůže, zvlášť když Covenant přepadává za hranici nezamýšlené směšnosti, roboti si navzájem citují Shelleyho a podobně.

Ale možná ta směšnost úplně nezamýšlená není, je za ní nějaká autorská intence. Jak jinak si vysvětlit scénu, v níž David Waltera, tedy Michael Fassbender Michaela Fassbendera, učí hře na zobcovou flétnu. A má to velmi silný erotický podtext, Fassbender to všechno odehraje s kamennou tváří hodnou Bustera Keatona a celé to působí jako výsměch narcismu všech, herců i dalších, kdo v hloubi duše touží zažít sex sami se sebou. Vetřelec: Covenant, myslím, skutečně není dobrý film. Ale když jeho projekce začínala, uvědomil jsem si, že si z Prométhea nepamatuju prakticky nic. Z Covenantu si toho budu pamatovat docela dost. A to se taky počítá.