Ještě víc než napínavý (pak dosti předvídatelný) děj se do popředí dostávají časté otázky, které si kriticky myslící menšina příslušníků onoho úžasného národa klade snad po celou jeho moderní historii. Proč to na Rusi dopadá všechno tak špatně? Proč si děláme ze života takové peklo? Proč jsme postrachem pro všechny okolní národy? Proč je tolik důvodů stydět se za to, že je člověk Rus? A co se s tím dá dělat? A lze s tím vůbec něco dělat? 

Vypravěčem novely je ruský novinář Pavel Volodin, který má evidentně velmi autobiografické rysy. Podobně jako Michail Ševeljov (ročník 1959) byl v 90. letech reportérem vlivného a nezávislého časopisu (Moskovskije novosti). Nyní již na žurnalistiku rezignoval, neboť svobodný tisk v Putinově Rusku v podstatě skončil. Živí se, stejně jako Ševeljov, překlady a asi i trochu píše, aby se z toho nezbláznil. Jednoho dne je vytržen z letargie: v televizi hlásí, že nedaleko od Moskvy, ve vsi Nikolskoje, teroristé obsadili kostel, drží v něm několik desítek rukojmích a své požadavky jsou ochotni sdělit jen dvěma lidem – jedním z nich je vypravěč, Pavel Volodin.

Šokovaný „Paša“ vzápětí pochopí proč. Vůdce „teroristů“ je jeho známý, či snad dokonce přítel. Vadim Seregin, ruský vojáček, se kterým se seznámil v roce 1996 v Čečensku, kde byl Vadim jako příslušník ruské armády zajat čečenskými separatisty. Ruskému novináři se podařilo vyjednat s místními jeho osvobození. Byl konec první čečenské války, novináři se mohli cítit jako hrdinové, Rusko se sice chovalo obvykle barbarským způsobem, ale to si zatím připouštěl málokdo, ani „nezávislý“ Pavel Volodin ne.

Svižné tempo vtáhne čtenáře rychle do děje, v němž pak sleduje dvě linie. Tou první je vyjednávání novináře Volodina s Vadimem v obsazeném chrámu, druhou retrospektivní záběr na vývoj v Rusku minulých dvaceti let. První je thriller s předvídatelným vyústěním: Vadim je zoufalý, ale není to žádný vrah. Vedení Ruska je cynické a samozřejmě na požadavky „teroristů“ nemůže přistoupit, tím spíše, že jsou etické povahy (nebudu prozrazovat jaké).

Ten druhý proud vyprávění lze chápat jako sled událostí vedoucí k postupné „derusifikaci“ obyčejného dobrého člověka, jež spějí až k beznadějnému a teroristickému činu. „Osvobozený“ Vadim se nevrací do vytouženého Ruska jako do své vlasti, nýbrž do Ruska násilí, korupce, rozpadu hodnot, alkoholismu a brutálního zneužívání moci. Je stigmatizován čečenským zajetím a není vyloučené, že se u něj projevuje stockholmský syndrom: Čečenci se k němu chovali lépe než Rusové a on s nimi začne sympatizovat. Poté, co se dostane do konfliktu s ruskými policisty, utíká zpět do Čečny. Přijme islám a zúčastní se druhé čečenské války.

Vypravěč rekonstruuje Vadimův osud během nočního a pak ranního rozhovoru v obsazeném kostele. Sám Volodin přitom rekapituluje vlastní minulost, snaží se dobrat toho, jaký on měl podíl na tom, že věci došly tak daleko. Že naděje na nějaké jiné, lepší, demokratické, slušné a nikoho neohrožující Rusko se tak zvrtly. Odpověď samozřejmě není jednoduchá a může vést, jak vypravěč poznamená, k dostojevštině – mystickému sebeobviňování, spojenému s pocitem výlučnosti a zvláštní vyvolenosti Rusů k utrpení, v němž by snad měl být nějaký vyšší smysl. Vypravěč však zůstává při zemi, při realistickém masochismu, což je většinou v Rusku nejobjektivnější pohled na věc.

V textu, který napíše v noci mezi vyjednáváním s Vadimem, obviní sebe i ruskou společnost z rezignace na hodnoty, z pohodlnosti, ze zrady intelektuálů, kteří se nechali zkorumpovat, vytlačit z veřejného prostoru – nebo se upili. „Tohle všechno jsme si zasloužili. Nevysloužili, ale zasloužili. Všechno – jako tohohle prezidenta, nulu, která zašla příliš daleko, tak ubohého premiéra i ministry s prolhaným pohledem, i poslance ničemy, i tenhle svinskej stát, i televizi jak z onoho světa, i sebe samé, mektající zpoza rohu. Všechno je, jak má být, patří nám to...“

Novela vyšla v roce 2015 nejprve v literárním časopise Znamja (literární časopisy mají v Rusku mimořádnou tradici) pod výstižným názvem Sled událostí, vzápětí pod emocionálnějším a snad komerčnějším titulem Něrusskij v malém nakladatelství Zacharov. Lze tedy říci, že překlad Jakuba Šedivého je horkou novinkou. Šedivý je též autor doslovu, kde je pozoruhodná zmínka, že Ševeljov prožil několik let svého dětství v Praze, neboť rodiče byli redaktoři ideologického časopisu Otázky míru a socialismu – a i ti si prý byli vědomi, co tu Rusové provedli v srpnu 1968… Ještě že si to ruská inteligence vždy aspoň uvědomovala. Když už s tím nemohla nic dělat. Ani když pracovala v otázkách míru a socialismu…

Michail Ševeljov: Nejsem Rus. Přeložil Jakub Šedivý, vydalo nakladatelství. Prostor, 2016. 176 stran.