Kdo se v půli ledna rozhodl navštívit kterékoli slušněji zásobené knihkupectví, patrně nepřehlédl zvýšenou nabídku knížky Antoina de Saint-Exupéryho Malý princ. Nakladatelé snaživě zareagovali na to, že se prvního ledna stala volným dílem, a pěti novými překlady, vydanými během jediného týdne, se rozhodli přivydělat si po Vánocích letitým tahákem na peníze. Zřejmě předpokládali zvýšenou konkurenci, neboť se předem snažili odlišit svou edici od jiných. A tak se dostalo na vydání dvojjazyčné (Argo), vydání s jinými než autorovými ilustracemi (Fragment), jediné „vydání v původní úpravě a v souladu s přáním a uměleckým záměrem autora“ (Rybka Publishers) anebo vydání překladatele – oddaného fanouška (Fortuna Libri).

Jsou-li rozložena vedle sebe, čiší z nich právě úpornost snahy po jedinečnosti, takže mimochodem vyvolávají efekt cesty malého prince po planetkách obydlených nesrozumitelnými podivíny, od nichž je líp přesunout se dál. Přitom zůstává u převodů do současné češtiny; na sběratelské a translatologické hříčky, jaké se objevují v německých vydáních, u nás zatím nedošlo. Kupříkladu v nakladatelství Tintenfass vyšel převod do Althochdeutsch i Mittelhochdeutsch, různých německých dialektů, pozapomenutých jazyků z celého světa či angličtiny Geoffreyho Chaucera.

Podvody & práva

Těžko předvídat, kolika a jakých vydání se ještě letos dočkáme, každopádně po této lednové přeháňce v češtině rázem existuje k jedinému textu osm knižních překladů. Není to číslo výjimečné, jelikož zdejší kultura umanutým rozhodnutím Josefa Jungmanna dokázat, že čeština zvládne plnohodnotně zprostředkovat kterékoli světové dílo ve vší jeho náročnosti, z překladů vyrůstá a nikdo se nepozastavuje nad tím, že tvorba světových dramatiků je v každé generaci přeložena minimálně jednou znovu. Přitom taková tradice a všeobecné pochopení pro překlad nejsou samozřejmostí ani v našich nejbližších kulturách – slovenské, německé či lužickosrbské. Ostatně na Slovensku letos prozatím vyšlo jediné vydání Malého prince. Přesto v jeho případě na rekordmana českých převodů, kterým patrně se svými třiadvaceti verzemi je báseň Edgara Allana Poea Havran, zbývá ještě dost čísel. I tak ale jedno prvenství Exupéryho vyprávěnka má: žádné jiné knize se v češtině nedostalo tolika převodů v tak krátké době od jejího vzniku.

Malý princ vyšel poprvé roku 1943 v New Yorku, je to jediné vydání za autorova života, a první český překlad pořídila Zdeňka Stavinohová roku 1959 – údajně podle originálu náhodou nalezeného v jedné olomoucké knihovně. Nadlouho zůstalo u její verze, takže na jejím šmaku všichni vyrostli a zdálo se nemyslitelné, že by ho mohl nahradit jiný. (Když si našinec navykne na jedno znění a není naučen pravidelně vnímat jeho nové interpretace, po novinkách nebaží: před několika lety tak vzbudil odpor nový překlad románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka, třebaže Libor Dvořák za „klasikou“ Aleny Morávkové pozadu nezůstal.) Nový „překlad“ Malého prince pořídil až roku 1998 Martin Sasák pro „divizi Cesty Ottova nakladatelství“ a za své dílo obdržel překladatelskou anticenu Skřipec. Je to totiž zjevný opis textu Zdeňky Stavinohové – v jakémkoli náročnějším místě zůstalo její znění beze změny, v jednodušších partech bylo drobně upravováno přehozy ve větném pořádku nebo v použitém slovníku. Kromě toho byly nekvalitně reprodukovány i všechny obrázky, a aby nakladatelství dokonale ušetřilo, bylo vydání dokonce o sedm let antidatováno, aby se zdánlivě vešlo do chvíle, kdy bylo Exupéryho dílo krátce volné mezi posunutím chránění autorských práv z padesáti let na sedmdesát.

To se událo v půli 90. let, kdy se evropské země odhodlaly autorské právo harmonizovat (společné evropské autorské právo neexistuje, ačkoli se o něm mluví; prozatím se slaďují jednotlivosti). Délka ochrany autorských práv byla tehdy upravena podle normy zacházející s nejdelší ochranou – a to bylo oněch 70 let, německých. Němci si tuto délku určili v 60. letech, kdy prováděli reformu celého svého právního řádu a autorské právo, do té doby upravované normami 19. století, inovovali rovněž. Kdyby se Evropa rozhodla k sjednocení normy jindy a opět se řídila příkladem země s nejdelší právní ochranou, vypadal by jinak i výsledek: Španělsko až v 80. letech snížilo délku ochranných práv z 80 na 60 let, Portugalsko dokonce do roku 1966 mělo právní ochranu určenou navěky (dnes už ji takto definovanou má jen Nikaragua).

I ve stávajícím sjednocení ovšem existují výjimky: pobaltské země mají právo prodloužit ochranu autorských práv titulům, jež nesměly vycházet za komunismu, a Francie má výjimku na tituly autorů, kteří zahynuli za války. Malý princ tedy ve Francii není volným dílem a několik let jím ještě nebude. Běžní Francouzi to však nevědí a řídí se povědomím o autorské sedmdesátce, takže i ve Francii od loňska probíhá nad Exupéryho dílem debata. Například na svém blogu S. I. Lex (Scinfolex.com), kde zkoumá různé kauzy délky platnosti ochranných práv, loňského dubna známý právník Lionel Maurel, zaměřující se na právo v oblasti literatury a knihovnictví, uveřejnil podivuhodný výpočet: „Malý princ zůstane v každém případě dílem, jehož cesta do veřejného prostoru je velmi problematická. Saint-Exupéry zmizel v roce 1944 za záhadných okolností a byl shledán ‚pro francouzský stát mrtvým‘. Podobně jako u Appollinaira jde o speciální případ, kde trvání autorských práv podléhá v rámci francouzského práva složitějšímu výpočtu. Kvůli výnosu EU, kterým prodloužila autorské právo z padesáti na sedmdesát let trvání ochrany po úmrtí autora, je v tomto případně nutno vzít původní trvání ochrany (50 let), přidat k ní dobu, která platí pro Francii jako ‚bonus pro dědice‘ (30 let), a ještě trvání délky výjimky, vypočtené pro případy, týkající se druhé světové války (8 let a 122 dní). Dostaneme se k tomu, že Malý princ by nemusel být volný před rokem 2032.“

Rozdíly energií

Podobné úlohy čeští nakladatelé řešit již nemusejí a zodpovědni zůstávají pouze právům překladatelů. Po Sasákově běsnění přišel na přání nakladatelství Albatros před několika lety s novým překladem Richard Podaný a u jeho převodu začíná pátrání: jak moc mohou splývat překlady nenáročného textu, kde si nelze příliš vymýšlet, ale kde překladatel ani není vystaven náročným zkouškám? Výsledky se od sebe opravdu příliš neliší, ale jejich souběžná četba odhaluje rozdíl v jejich „energiích“.

Při srovnání Stavinohové s Podaným zní jeho verze svižněji a moderněji než převod starší kolegyně, který užíváním některých vazeb okorává. Když se spolu doslovně setkají, je to náhoda anebo místo, jež nelze řešit jinak. Text Podaného je dravý, Stavinohová je chlácholivější; kde ona napíše, „Nemám čas se jen tak potloukat“, on má, „Nemůžu se flákat“. Ale zrovna tak v téže třinácté kapitole o byznysmenovi/podnikateli Podaný nechá malého prince permanentnímu počitateli hvězd důsledně vykat a na rozdíl od ostatních nedbá zachytit princovo přecházení mezi vy a ty. Expresivnější než Podaný a celkově nejrozdováděnější je výkon Radima Lapčíka (Omega). V desáté kapitole setkání malého prince s králem král malému princi oniká a sám používá královský plurál. U Lapčíka je zjevná touha odlišit se za každou cenu od starších převodů, což vede k nerespektování originálu. Tam, kde se píše o mořském ptáku, píše o albatrosu, tam, kde se píše o tragédii, užívá otupělé spojení divadelní hra.

Zbylí autoři lpějí na popisnosti, jakou předkládá originál. Je pravda, že přílišná svázanost končí nudou – jako v případě odbytého, a taky nejlevnějšího vydání, pro které překlad pořídil Jiří Žák. Také on „originálně“ hledá jiná spojení tam, kde jich není třeba. Ona kapitola o králi, jemuž se u Žáka dokonce říká sire, začíná větou, „Ocitl se v prostoru asteroidů 325, 326, 327, 328, 329 a 330“, ze které nelze pochopit, že malý princ v tomto pásu bydlel a že své putování začal ve stínu své planetky. Žák používá řadu obratů blízkých řešením Stavinohové, a to včetně názvů postav (domýšlivec, pijan). Vzhledem k lásce, již v doslovu vyznává k překladu Stavinohové, nemusí jít o opis, ale o zažitost znění starého převodu. Doslov preventivně hájí i průměr Olgy Sixtové: „dosavadní české edice jsou autorově původní koncepci vzdáleny“ (aniž je řečeno jak), dodržují se instrukce autora a amerického vydavatele, přesto „formát našeho vydání je zhruba o deset procent menší“ (aniž víme proč), anebo „nový český překlad – v míře možná větší než překlady předchozí – ctí originální poetiku díla“. Jenže ani slovo o tom, v čem byly předešlé převody nectné. Naštěstí verze Michaely Markové dokládá, že dobří překladatelé se střetávají, protože kde není co vymýšlet, není co vymýšlet. Je svižný, jiným zjevně neinspirovaný a lze se nad ním přít, zda ješita má chtít po malém princi, aby rukama o sebe tleskal, nebo plácal.

Rejdění kolem Malého prince máme za sebou, dál nejspíš bude slábnout, takže časem se ustálí i životaschopné překlady, za něž nakladatelé budou ochotni jejich autorům platit a vydávat je opakovaně. Zvědavi ovšem čekejme na prostření knihkupeckých pultů za rok, kdy se volným dílem stane Mein Kampf. Jeho zdejší ediční historie je taky barevná jaksepatří.