Nakladatelství Argo patří k nejvýznamnějším českým porevolučním nakladatelstvím. Udržuje si stálý okruh redaktorů a překladatelů, pověstných svou náročností na sebe sama i okolí. Ti mj. neustále pátrají po novinkách, jimiž by obohatili tuzemskou knižní nabídku o nové tóny.

Navzdory všeobecným nářkům na úbytek financí v celém knižním sektoru Argo roste, a navíc v příštích dvou letech oslaví významná výročí – napřesrok čtvrtstoletí od založení, za dva roky pak totéž výročí od vydání první knížky. Tou byl román Gustava Meyrinka Anděl západního okna, dodnes v Argu vyšlo na 2400 titulů. Proměnilo se za tu dobu postavení českého nakladatele? V čem se liší ambice děl Dana Browna a Stiega Larssona? A jak může větší prodejnost paperbacků pomoci celému byznysu? Nejen na tyto otázky odpovídá ředitel, spolumajitel a zakladatel Arga Milan Gelnar.

Proměnilo se za tu dobu nějak postavení nakladatele coby „šiřitele vzdělanosti“? Ráz české společnosti od 19. století utvářela ustálená skupin povolání jako farář, učitel, lékárník, doktor, četník anebo právě nakladatel. A vlastně ten jediný přečkal dějinné přelivy, jež potom tuto zemi zasáhly, bez úhony a udržel si vysoký kredit. Je to tak?

To nedovedu posoudit, protože dobu, kdy se jmenovaní scházeli u jednoho stolu ve své hospodě jako štamgasti, jsem nezažil. Takže nevím ani to, jestli většině národa dnes nakladatel zní jako důstojné povolání. Osobně jsem se vždy setkal s kladnými ohlasy, ale zároveň nakladatel určitě není vnímán jako nositel kultury, spíš jako byznysmen, působící v kultuře.

Ale právě jako poctivý byznysmen, protože s nakladateli se nepojí žádné negativní kauzy, nakladatelé se běžně vyjadřují k veřejnému dění, jejich společenský kredit je vysoký.

S nakladateli, distributory ani knihkupci nejsou žádné kauzy spojeny především proto, že vydávání knih je marginální část trhu. Pokud vám na takovém někdo neplatí, dozvíte se to i bez médií, protože nakladatelský svět je poměrně malý. Samozřejmě, od 90. let se trh částečně vyčistil sám. Díky e-knihám a nárůstu DPH se navíc ukazuje, že oboru chybějí peníze. Byť předpokládám, že situace s DPH 10 % se konsoliduje. Traduje se, že v nakladatelském byznysu, tedy včetně vydávání skript a odborných neperiodických publikací, je roční rozptyl výnosů pět až dvanáct miliard. Jenže těžko zjišťovat, jak je to doopravdy. Směr je ale totožný s tím na Západě: na trhu zůstává několik silných hráčů a pod nimi jsou do jisté míry nezávislé labely. A pak je tu problém distribuce.

Jak moc jste jako nakladatelství závislí na knihkupcích?

Na začátku 90. let byla spousta nezávislých malých a trpasličích knihkupců, teď máme čtyři řetězce, u nichž lze předpokládat, že se ještě zredukují. Hlavní prodej knih se totiž realizuje ve velkých obchodních centrech, kde si knihkupci pronajali prostory za ceny před ekonomickou krizí. Neúnosná výše nájmů se proto projevuje na platební morálce postižených řetězců. Část knihkupců tak dnes opouští lukrativní prostory, které přenechává za odstupné obchodům s oděvy. A často velmi rádi. Kniha se pak z veřejného prostoru přesouvá na méně prestižní pozice – a tento trend bude nadále pokračovat.

Třeba ve Švédsku jsem na knižním veletrhu vyslechl přednášku o vývoji tamního knižního trhu. Ten v současnosti má distribuční rabat 60 %, tzn. že knihkupec a distributor mají přes polovinu ceny knihy, na sanaci nákladů spojených s maloobchodem a distribucí knih zbude nakladateli 40 %. V našich podmínkách, při našich nákladech bychom takto nepřežili. Stěží zvládáme 48 % až 50 % pro distribuci, ale sami nevíme, jak se situace vyvine. Je klidně možné, že rabat půjde nahoru. A pokud se to stane, logicky budou muset být knihy dražší, což si při srovnání českých a švédských průměrných platů nesvedu představit. A třeba časem zažijeme zase nějaký cenový skok.

Kdo vlastně jsou velcí tuzemští nakladatelští hráči? A kdo vaše největší konkurence a partneři?

Konkurence jsou všichni, zejména když spolu soupeříme o práva na zajímavý titul, což se několikrát za rok stane. Za partnery máme po léta několik jmen, Torst, Paseku, Dokořán, jinak jsou to vztahy rivalů. Ale dodržujeme i nepsané dohody s někým se zbytečně nesvářit, když víme, že jde do nějaké aukce. Protože příště je to zase obráceně: oni ustoupí nám. Asi nejzajímavější v současnosti je vytváření hlavních konkurenčních skupin. Jedna je Albatros, jenž neustále posiluje své akvizice, skupuje jiná nakladatelství, takže co do počtu titulů vydaných za rok je Albatros největší. Chybí mu ale důležitá věc, a sice distribuce. Mají silný počet dobrých titulů a dobré tituly, ale nemají jak je postavit na vlastní nohu. Pak je tu Neoluxor, fungující dohromady s bývalými Euromediemi. V maloobchodní síti vede Kanzelsberger a snad Pemic. A nezapomeňme Kosmas, samozřejmě. Pokud se některý ze zdejších miliardářů rozhodne investovat ještě do knih a koupit si nakladatelství, definitivně tu převládne model, jaký známe zvenku. Nevím, jestli je to nutně špatně. Monopolizace je ale trend – nevyhnutelný a přijímáme ho opožděně. Ale díky takovému se dá lépe čelit poklesům v prodejích jednotlivých titulů: jste zařazeni do většího celku a můžete lépe vzdorovat ekonomickým výkyvům, zájmovým vrtochům nebo horšímu období, kdy se nedaří trefit jeden či dva tituly, které by se dobře prodávaly a zajistily fungování nakladatelství na další rok.

Překladatelský trh jako by fungoval jen několika „předplacenými“ směry. Jistěže se překládá z angličtiny, němčiny, francouzštiny, španělštiny a některých asijských jazyků. Třeba východní literatury ale chybí. Je to nezájmem čtenářů? Nebo tyhle literatury neumíme prodat?

Ne že bychom to neuměli, ale průměrný náklad knihy (samozřejmě podle velikosti nakladatele) je někde mezi tisícem a dvěma tisíci výtisků. Když do propagace vložíte 5 nebo 10 % z ceny produkce a průměrná cena takové knížky bude 250 nebo 300 korun, tak si nekoupíte ani půl strany inzerce v deníku. Pracujeme s propagačními penězi, které jsou pod hranicí rozlišitelnosti. Není šance takhle něco ovlivnit. A ovšem netýká se to jen východu, zkoušeli jsme v Argu vydat literatury zemí kolem nás, ale ať Slovák, Polák, nebo Rakušan, s výjimkou několika málo německých knih byla výsledkem nula nebo prodělek. Existují výjimky, třeba na vydání Esterházyho možná něco málo vyděláte – nebo se vám zaplatí aspoň ty náklady. Nevyrovnané výsledky se ale kupodivu týkají i edic mýtů a pohádek: prodají se severní indiáni, jižní už ne, prodáte Eskymáky, ale Mongoly ne. Prodáte čínskou, japonskou, buddhistickou literaturu, ale něco podobného nemá šanci jen proto, že to nemá módní zvuk.

Z čeho ta móda pramení? U původního textu se nemůže vědět, jak si povede, ale přebírka zahraničního úspěchu by minimální jistotu přece dávat měla.

A přitom velmi často nefunguje. Tedy zřídka se dostaví úspěch. Ale když se něco nepovede, přemýšlíme, je-li to špatně zvoleným názvem, nebo málo líbivou či nevýraznou obálkou. A samozřejmě vychází tolik titulů, že v jejich záplavě není možné, aby něco nezapadlo. Což je další možné pozitivum prve prorokovaného zeštíhlování. Že se nebude vyrábět takový přetlak. Ideální by ovšem bylo, kdyby náklady jednotlivých titulů byly vyšší a knížka byla dobře ošetřena. Samozřejmě ten z kolegů, který nedbá na pečlivou redakci a korekturu, nebude na totéž dbát, ani kdyby náklad byl desetinásobný. Pořád mu to bude šumafuk. Vidíte, docházíme k tomu, že ne všichni nakladatelé jsou nositeli otisků kulturních počinů a nedbají otisku krásy jazyka. Je to jako s výrobci všeho dalšího, někdo usiluje o vyšší cíle a někdo chce vydělat na mizerným cracku.

Pak se ale náhle objeví horda severských detektivek a lidi je kupují bez rozmyslu.

Fascinuje mě úspěch a sláva Milénia, které si rychle koupilo několik milionů lidí. Neříkám to kvůli hořkosti, že jsem román nevydal sám a připadl Hostu, pro kterého to byl velice hezký ekonomický příspěvek. Samozřejmě bych takový bral taky. Tu knihu jsem sice nečetl, leč viděl jsem první švédskou filmovou verzi Muži, kteří nenávidí ženy – a bylo to strašné. Naposled jsem měl podobný pocit, když jsem viděl politické agitky z 50. let. Akorát tam se agitovalo za cosi jiného. Milénium je zrovna tak hloupé a moc se divím, kolik lidí oslovilo. Možná je ta kniha úplně jiná, ale ti, kteří ji četli, tvrdí, že je v ní táž tezovitost jako ve filmu. Odnesl jsem si z toho pouze to, že švédští boháči kradou a část z nich byla v SS a sympatizovala s Hitlerem.

Ale zrovna tak můžeme říct, že Dan Brown, který Argu finančně pomáhá vydatně, je podobný typ literatury.

Není tak zavile politický. Zatímco Brown je zábava, Milénium předává jakési poselství feminismu, ale v blbém slova smyslu.

Přece u Andělů a démonů se můžeme přít, nakolik ve vztahu k Vatikánu, vykreslenému jako absolutní zlo, je tento román politický.

Dobře, tak jsem to nečetl a možná jsem zaujatý vůči Švédsku. Třeba poté, co jsem ve Stockholmu vystoupil na letišti a zjistil, že tam zrušili pánské a dámské toalety, protože švédská společnost už je přehnaně aktivistická. Takže čekáte v jedné frontě. Dříve čekaly delší frontu pouze ženy, tady se ta fronta najednou prodlouží všem. Všichni čekají frontu na společnou toaletu, již navíc někteří cizinci těm ženám ještě zašpiní. Takže nevím, kdo na tom vydělal. Ale řekl bych, že projev zdravého rozumu a racionality to není. Ten film na mě působil stejně. Brown není nositelem indoktrinace a vizí plíživé budoucnosti, zatímco tohle na mě působilo velmi realisticky, že to všechno můžu být já.

Ale přesto byste Milénium vydal.

Protože v té době bych ho zcela jistě neměl přečteno, tak bych ho vydal. Ale vydal bych ho tak jako tak, cynicky se přiznávám.

Existuje nějaká obsahová hranice, kvůli které byste stopl knížku?

Ne. Protože od toho, aby posuzovali kvalitu a vhodnost titulu a textu, mám redaktory. Snažíme se vydávat závažnou literaturu, u níž jsme přesvědčeni, že by tu měla vyjít. Ale děláme taky hodně „chlebovek“, abychom vydělali, nemuseli propouštět lidi a tíž měli slušnou výplatu. Ale taky aby ty knížky jazykově a po stránce vybavenosti byly vypraveny průměrně nebo nadprůměrně. Ale abych hodnotil tituly podle toho, co je v nich napsáno? Od toho tu skutečně je síto redaktorů. Jestli někdy v budoucnu vydáme nový Mein Kampf, se stejně zjistí dvacet let po vydání takové knihy. Ale většina podobných textů by se nejdřív stejně objevila na internetu. Nakladatel už není důležitá součástka pro přenos nějakých myšlenek. Každý totiž má možnost publikovat sám nebo na komerční bázi přes nadnárodní Amazon, kde mám rovněž podezření, že chybí i bazální redakce a komukoli vydají cokoli. Čili své někdejší funkce nakladatel už ztratil a v brzké budoucnosti může připomínat dinosaury z hudebních nakladatelství, kteří nic nového neprodukují, ale pouze opakují, co měli nasmlouváno z dřívějška, kdy u nich ještě byl zájem vydávat desky.

Na jak dlouho vlastně jedna knížka Dana Browna zajistí chod Arga?

Vydáte-li jednu takovouhle knihu ročně, máte po starostech. V cashflow i s otravnými ekonomickými parametry. Je samozřejmě rozdíl, když máte sto, nebo pětadvacet zaměstnanců. Ale nákladu nad sto tisíc jako Brown dosáhne jen málo autorů, Umberto Eco ani Paolo Coelho se na taková čísla nedostanou. Ale tam platí, že protože jsme vydali už na dva tisíce titulů, máme velký rezervoár titulů, které se dají dotiskovat, u nichž obnovujeme práva a kterých se pořád, po deset a více let, prodá dva nebo tři tisíce kusů za rok.

Profil Arga stál dřív na edicích, kdežto teď se opírá o velká jména a edice hnijí. Čím to?

Trend jednoznačně ukazuje, že je výhodné nedělat edice, nýbrž držet autora a jeho grafický styl. A taky je možné, že se dlouho nevynořilo důležité jméno (anebo že jsme ho nechytili). To, co se píše, je sice stále kvalitní, ale zkrátka teď doznívá vlna severské detektivky. Co bude další trend, prozatím netušíme.

Bavíme se o tom, jak se vyvíjí trh – vyvíjí se nějak čtenář?

Určitě se mění a vyvíjí. Ale souvisí to s tím, kde má šanci zjistit, co a kde vychází. Dřív se zhusta v každém deníku dověděl, co se děje, zatímco dnes recenzí vychází mnohem méně. Ale tak je tomu i na Západě, není to česká specialita. Lépe než recenze a kritiky prý fungují příběhy knih a autorů. Takové to uvození: „Čtrnáctiletá autorka napsala román…“ To je i případ Padesáti odstínů šedi, vyhnaného marketingového produktu, který si pořizují čtenáři, již si za rok koupí jednu knihu. Informace o takovéhle knížce se dostane všude, ale s kvalitní knížkou se to nakladateli, má-li štěstí, přihodí jednou ročně a možná jednou za tři roky.

Při vzpomínkách na Švédsko jste hovořil o tom, že v této zemi mají lidé vyšší platy a knížky vycházejí ve větších nákladech než u nás. Není to ale i něčím jiným než mzdou? Když totiž zajdete do prodejny s elektronikou, je tam narváno. Čili lidé, přinejmenším ve velkých městech, peníze mají, aby si koupili knížku jen tak.

Asi je to výchovou. Hodně záleží na vás novinářích, co dostanete mezi lidi. Ale abych byl spravedlivý, tak i ve Švédsku si stěžovali, že jim ubývá prostor pro recenze. Vezměte si ale třeba paperback. Ten když si postavíte na roveň s obědem, tak koupíte-li si paperback, dva dny v týdnu přes poledne nejíte. Tak to ve Švédsku není, tam nad koupí knihy nepřemýšlíte.

Ale to přece vyplývá z toho jména „paperback“: zbavit se toho. To u nás nefunguje. Bez ohledu na to, zda je kniha vázaná, nebo v paperbacku, lidé se k ní chovají posvátně a s úctou. To je výsledek kultury slova, kterou jsme se stali v 19. století.

Ale i z dob bolševismu. Paperback se pořád nestal pouhým nosičem informací. Nic proti velkým knihovnám, to se mi líbí – ostatně nám zajišťují obživu. Ale možná bychom toho víc prodali, kdyby lidé kupovali víc paperbacků a pak je házeli do koše. My je sice děláme, existuje jistá část čtenářů, kteří preferují cenu před vazbou, rozdíl je stokoruna a to je již zmiňovaný jeden oběd. Ovšem v důsledku vás pořád knížka v Česku stojí obědy tři – a to už je znát. Tohle Švéd řešit nemusí. Asi je jejich střední třída větší a jistější. Slušně placená entita několika milionů čtenářů. To nám tu chybí.